47 Co 42/2026-204 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 47 389 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 360 621,38 Kč spolu s blíže uvedeným příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 37 144,40 Kč (výrok III).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou a jejím manželem dne , datum, úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl oběma dohromady poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 400 000 Kč, z čehož však část ve výši 28 000 Kč představovala poplatek za poskytnutí úvěru. Reálně tak byla žalované a jejímu manželovi poskytnuta částka 372 000 Kč. Žalovaní se zavázali úvěr vrátit ve 240 pravidelných měsíčních splátkách po 5 667 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 12 % ročně. Žalované bylo v době poskytnutí úvěru 66 let, manželovi 70 let. Oba byli v době poskytnutí úvěru starobními důchodci a jejich jediným příjmem byly dávky důchodu vyplácené ze systému sociálního zabezpečení. Manžel žalované po uzavření úvěrové smlouvy zemřel. Na úvěr bylo ze strany žalované uhrazeno dosud celkem 352 611 Kč. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované a jejího manžela, omezila se právní předchůdkyně žalobkyně na zjištění, že za dodávku energetických médií do bytu platí manželé celkem 7 471 Kč měsíčně a že každý z nich vynakládá na stravování 2 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl řádně splácen v dohodnutých splátkách, učinila žalobkyně dne , datum, celou jeho neuhrazenou část splatnou. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je ve smyslu § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná. Neplatnost smlouvy byla způsobena neprošetřením úvěruschopnosti žalované a jejího manžela. Zejména nebyly dostatečně zjištěny pravidelné životní výdaje úvěrovaných. Právní předchůdkyně žalobkyně se omezila pouze na zjištění výše plateb za energie do bytu a na stravné, ke zjišťování dalších výdajů vynakládaných na ostatní běžné potřeby manželů, jako např. výdaje na dopravu, na léky, na zdravotnickou péči apod., nezjišťovala vůbec. Bez těchto informací nebylo možné ověřit, zda manželům zůstane dost prostředků na to, aby úvěr mohli splácet. Již jen s ohledem na věk manželů v době poskytnutí úvěru bylo namístě zvýšené pečlivosti při zkoumání jejich úvěruschopnosti, neboť úvěr byl z tohoto hlediska vysoce rizikový. V tomto případě se jedná o tzv. absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Žalovaná tak byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení spočívající v poskytnuté a dosud nevrácené části jistiny úvěru ve výši 47 389 Kč. V této části okresní soud žalobě výrokem pod bodem I vyhověl, ve zbývajícím rozsahu 360 621,38 Kč a dále ohledně příslušenství pohledávky naopak žalobu zamítl. Lhůtu k plnění stanovil žalované jako třídenní, pro stanovení delší lhůty neshledal žádné zvláštní okolnosti. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná se před jeho rozhodnutím do prodlení nedostala.3. Proti rozsudku okresního soudu podaly odvolání obě účastnice řízení.4. Odvolání žalobkyně směřovalo proti výroku II, jímž byla žaloba částečně zamítnuta. Žalobkyně nepovažovala za správný závěr okresního soudu o tom, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná. Právní předchůdce žalobkyně dostál nárokům kladeným na něj zákonem. Ani zákon o spotřebitelském úvěru nepřikazuje poskytovateli úvěru, co všechno a jak má být z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele zkoumáno. Rozsah zkoumání je ponechán na vůli poskytovatele úvěru. Bylo by proti zájmu právní předchůdkyně žalobkyně, pokud by poskytla úvěr 400 000 Kč, kdyby měla důvod pochybovat o schopnosti dlužníků jej vrátit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla především z informace o příjmech dlužníků. Ty byly navíc potvrzeny zprávou ČSSZ. U obou dlužníků se jednalo o starobní důchod. Takový příjem je třeba považovat za zaručený do budoucna, navíc podléhající valorizaci. Odpovídajícím způsobem byly zjištěny i pravidelné výdaje dlužníků. Ty spočívaly zejména v poplatcích za energie a v nákladech na stravné. Celkem se jednalo o částku 11 471 Kč. I kdyby byly skutečné výdaje dlužníků vyšší, existovala s ohledem na výši jejich příjmů dostatečná rezerva, z níž mohli úvěr splácet. Dlužníci přitom neměli žádné jiné další dluhy, neboť poskytnutým úvěrem byly předchozí závazky zcela uhrazeny. Zohledněna byla i skutečnost, že úvěrovaní jsou vlastníky nemovitých věcí a že se nenacházeli v evidenci exekucí ani v evidenci účastníků insolvenčního řízení. Jejich bonitu nemohl snížit sám o sobě ani jejich věk v době poskytnutí úvěru. Při poskytnutí úvěru je nutno vycházet ze stavu aktuálního. Nelze předjímat vývoj schopnosti úvěr splácet v budoucnu. V každém věku člověka existuje potenciální riziko ztráty schopnosti úvěr splácet. Pokud by se mělo kalkulovat i s těmito riziky, ztratila by smysl celá koncepce posuzování bonity žadatelů o úvěr. Bonitní by za takové situace nebyl nikdo. Závěr okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně neověřila řádně úvěruschopnost žadatelů, neodpovídá provedeným důkazům. Závěr o neprozkoumání úvěruschopnosti žadatelů o úvěr nemůže být dovozován jen z pouhé skutečnosti, že dlužníci nakonec úvěr řádně nespláceli. Takový závěr by paušálně vylučoval poskytovatele úvěru z možnosti domáhat se plnění z porušené úvěrové smlouvy. Dlužníci v nyní posuzovaném případě dluh v pravidelných měsíčních splátkách od ledna 2020 do konce roku 2024 plnili. Dělo se tak i po smrti manžela žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně nemohla ověřovat, jaká bude bonita žadatelů 5 let po uzavření smlouvy. Platnou právní úpravu nelze vykládat tak, že bude plošně jakákoliv smlouva požadována za neplatnou, bez ohledu na to, jak velké úsilí poskytovatel vynaložil při zkoumání způsobilosti žadatele úvěr vrátit. V prvé řadě je to dlužník, kdo by měl své majetkové poměry poskytovateli pravdivě vylíčit. A je to též dlužník, kdo by měl své životní poměry uspořádat tak, aby svému dluhu dostál. Věřitel nemá neomezené možnosti, jak skutečné poměry žadatele zjistit. Poskytovatel se nemůže stát vyšetřujícím orgánem. Žalobkyně závěrem odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl i v rozsahu, v němž byla okresním soudem zamítnuta.5. Žalovaná napadla svým odvoláním pouze část výroku I, jíž bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění. Uvedla, že není schopna zaplatit dluh do tří dnů od právní moci rozsudku, jak určil okresní soud. Žalovaná je starobní důchodkyní s příjmem 22 166 Kč měsíčně, její měsíční náklady (bydlení, potraviny, léky) činí kolem 19 000 Kč. Žalovaná je přitom podle zákona (§ 87 zák. o spotřebitelském úvěru) povinna vrátit jistinu v době přiměřené jejím možnostem. Ty představují splátky 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že ji uloží tam uvedenou povinnost zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč měsíčně.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaných odvolání a poté dospěl k následujícím závěrům.7. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, a to z důvodů, které uvedl soud prvního stupně. Též odvolací soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru neprošetřila řádně úvěruschopnost žalované a jejího manžela. Okresní soud v tomto směru správně poukázal na to, že zejména výdajová stránka rodinného ekonomického života úvěrovaných byla zkoumána zcela nedostatečně. Poskytovatelka úvěru si vystačila jen s údaji o tom, kolik platí žadatelé o úvěr za dodávku energií do jejich bytu, a dále s údajem o nákladech na stravování, které měly činit u každého z nich 2 000 Kč měsíčně. Žádná jiná zjištění ohledně výdajů žadatelů nebyla učiněna. Je přitom zcela zjevné, že částka 2 000 Kč nemůže dostačovat na zabezpečení veškerých životních nákladů, které každý člověk musí na obstarání běžných dennodenních záležitostí pravidelně vynakládat. Z hlediska posuzování úvěruschopnosti tak zcela chybí údaje a úvahy o tom, kolik žadatelé vynakládali na ostatní potřeby než ty, které představuje výlučně stravování. Jde např. o výlohy na ošacení, o výlohy spojené s osobními zájmy a trávením volného času, o výlohy na potřeby drobných oprav v bytě, případně o výlohy na dopravu, léky apod. Každý člověk má běžné a pravidelné výdaje tohoto druhu, jejichž výše se vzhledem k cenové hladině zboží a služeb v České republice musí měsíčně pohybovat v řádech nikoliv set, nýbrž tisíců korun. Z tohoto hlediska nelze považovat za věrohodný údaj, že žadatelům o úvěr stačilo po odpočtu nákladů spojených s jejich bydlením již jen 2 000 Kč, z nichž každý z nich hradil všechny své ostatní běžné měsíční výdaje. Částku 2 000 Kč ostatně nelze považovat za věrohodnou ani jen ve vztahu k nákladům na stravování. Této hodnotě odpovídá částka 65 Kč denně, která podle ná