23 CO 218/2021-236 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 630.000 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 7.11.2017 do zaplacení (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 94.742,50 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě žalobce ze dne 7.6.2019. 3. Žalobce v tomto soudním řízení tvrdil, že uzavřel s žalovaným, jako svým synem, smlouvu o půjčce, na základě které žalovanému půjčil 1.500.000 Kč bez určení konkrétního data, do kterého má být půjčka vrácena. Žalovaný doposud vrátil 870.000 Kč, k vrácení zbývající částky 630.000 Kč žalobce žalovaného vyzval dne 9.10.2017 s požadavkem vrácení do 6.11.2017. Žalovaný vrácení odmítl, a proto žalobce požaduje zaplatit 630.000 Kč s úroky z prodlení od 7.11.2017. 4. Žalobce doplnil tvrzení v tom směru, že v roce 2013 si chtěl žalovaný koupit obilný kombajn, neměl na jeho zakoupení finanční prostředky. O zajištění části prostředků požádal svého otce, dne 4.6.2013 došlo k zapůjčení 1.500.000 Kč, což je prokázáno výpisem z účtu č. 1201421359/0800 s označením, že jde o půjčku. Půjčka byla převedena na účet č. 1206144389/0800, což je účet žalovaného. Žalovaný prostřednictvím bankovního ústavu vrátil dne 20.8.2013 částku 100.000 Kč a dále v hotovosti celkem 770.000 Kč (dne 11.9.2013 40.000 Kč, dne 23.6.2015 300.000 Kč, dne 30.12.2015 230.000 Kč a dne 14.10.2016 200.000 Kč). 5. Žalovaný nesporoval poskytnutí půjčky, avšak uvedl, že půjčka je již splacena. Sám žalovaný si vedl záznamy o částkách, které žalovanému na uvedenou půjčku vrátil. Kromě částek uvedených samotným žalobcem poskytl žalovaný tvrzení o tom, že dne 19.1.2016 vybral v hotovosti částku 600.000 Kč a z této částky vrátil 550.000 Kč žalobci na úhradu půjčky. To vše si doložil záznamem ve svém diáři a výběr 600.000 Kč pak výpisem z podnikatelského konta, tedy z účtu [bankovní účet]. 6. Žalovaný také připomněl, že pokud by tomu mělo být jinak, pak by jistě žalobce žalovanému v září 2016 nezaslal 900.000 Kč, ač nyní žalobce tvrdí, že v tu dobu nebyla splácena ze strany žalovaného půjčka a žalobce tak mohl celou situaci vyřešit tím, že provedl zápočet vzájemných pohledávek. Namísto toho však žalobce žalovanému, v době, kdy měl žalovaný žalobci dlužit žalovanou částku, zaslal 12.9.2016 606.114 Kč a 206.173 Kč, jak bylo doloženo výpisem z účtu u [název] banky. 7. K prokázání úhrady dlužné částky žalovaný rovněž předložil diář se záznamy o splátkách uvedením 100.000 Kč + 40.000 Kč srpen 2013, červen 2015 částka 300.000 Kč, 30.12.2015 částka 230.000 Kč, 1. 2016 550.000 Kč, říjen částka 200.000 Kč. Tento důkaz však okresní soud nepovažoval za hodnověrný, neboť byly předloženy dvě fotokopie téhož záznamu, u kterých sice souhlasí výše částek, ale částky jsou jinak označené a neshoduje se písmo a řádky, na nichž by měly být napsané. 8. Okresní soud uvedl, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce ve výši 1.500.000 Kč, poskytnutí půjčky bylo prokázáno výpisem z banky. Lhůta k vrácení půjčky nebyla mezi účastníky sjednána. Na uvedenou půjčku žalovaný zaplatil 100.000 Kč bankovním převodem a následně platbami v hotovosti 40.000 Kč, 300.000 Kč, 230.000 Kč a 200.000 Kč. Zaplacení dalších částek žalovaný neprokázal, a proto okresní soud uzavřel, že nadále dluží žalobci 630.000 Kč s úroky z prodlení. Okresní soud pak vyložil rozporné označení ve dvou fotokopiích diáře žalovaného o provedených platbách. Z tohoto důvodu je považoval za nehodnověrné a neprokazující vrácení tvrzených částek ze strany žalovaného žalobci. 9. Úspěšnému žalobci tudíž přiznal právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. spočívající v odměně za služby advokáta za sedm úkonů po 10.820 Kč dle § 7, § 8 odst.1 a § 11 advokátního tarifu, sedmi paušálních náhradách hotových výdajů 7 x 300 Kč dle § 13 odst.4, vždy vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, k tomu cestovné a náhrada za promeškaný čas dle § 14 advokátního tarifu, vše povýšeno o 21 % daně z přidané hodnoty, k tomu zaplacený soudní poplatek. 10. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. Souhlasí s tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, ovšem dne 4.6.2013, tedy před účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. Právní režim vztahu mezi účastníky se tudíž řídí zák. č. 40/1964 Sb. Vhledem k tomu, že nebyla sjednána žádná lhůta k vrácení půjčky, počala lhůta pro uplatnění nároku na vrácení běžet prvním dnem následujícím po dni 4.6.2013. Žaloba byla podána 7.6.2019, tedy dva roky po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Žalovaný tudíž vznesl námitku promlčení. Pokud by však soud dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., setrvává na svém stanovisku, že poskytnutou půjčku žalobci v celém rozsahu vrátil. Při hodnocení tohoto tvrzení je nutno vzít v potaz celý komplex vztahů mezi spornými stranami, tedy vztah mezi otcem a synem při společném zemědělském hospodaření. Na č.l. 86 soudního spisu se nachází doklad, ve kterém se žalobce zavázal k předání celého hospodářství žalovanému, což však následně neučinil a hospodářství předal druhému synovi. To z toho důvodu, že žalobce neunesl schopnost žalovaného dobře samostatně hospodařit, a žalobce se s tím není schopen vyrovnat, o čemž svědčí to, že podává na žalovaného různá udání. Připomíná, že žalovaný reagoval na výzvu k úhradě dluhu tím, že ničeho nedluží. Rovněž to, že v době, kdy měl žalovaný žalobci dlužit vysokou finanční částku, mu žalobce poskytl finanční plnění - bez toho, aniž by provedl zápočet, čímž by dluh vyrovnal. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce se rozvedl, žalovaný v rozvodovém řízení stál na straně matky. Podaná žaloba je tak odveta ze strany žalobce. Žalovaný měl finanční prostředky k úhradě dluhu, jak ostatně doložil již v řízení před okresním soudem daňovým přiznáním za rok 2017. 11. Žalovaný se domáhal změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. 12. Naopak žalobce navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. K vznesené námitce promlčení připomíná, že dne 30.12.2015 zaplatil žalovaný žalobci na uhrazení zápůjčky 230.000 Kč, což potvrdil i žalovaný. Dle ust. § 2054 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. počala běžet nová desetiletá promlčecí doba, a pokud by se vztah mezi účastníky řídil obchodním zákoníkem – zákonem č. 513/1991 Sb. - dle § 407 odst. 3 tohoto zákona by počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba a v obou případech je tak žaloba dne 7.6.2019 podána včas, námitka promlčení není důvodná. To proto, že tímto částečným plněním uznal žalovaný zbytek dluhu. Výzva k zaplacení dluhu byla učiněna 9.10.2017, tím vznikla bezpodmínečná povinnost žalovaného zaplatit dluh a vztah mezi účastníky se tak řídí zákonem č. 89/2012 Sb. Žalovaný pak nikdy nepředložil doklad o tom, že žalobci žalovanou částku zaplatil. Tímto dokladem nejsou záznamy v diáři žalovaného vzniklé bez jakéhokoliv přispění žalobce. Argumentace rodinnou situací nesouvisí s věcí. Žalobce již v řízení před okresním soudem vysvětlil, proč poskytl žalovanému částku 900.000 Kč a neprovedl uvedený zápočet, to z toho důvodu, že nechtěl poškodit rodinné hospodaření, kdy tyto platby šly na zajištění chemických prostředků a platby třetím subjektům. 13. V průběhu odvolacího řízení oba účastníci potvrdili, že v roce 2013 byla mezi účastníky dohodnuta a realizována smlouva o půjčce 1.500.000 Kč, kterou žalobce poskytl žalovanému, to převodem na bankovním účtu. Nebylo dohodnuto, kdy bude půjčka vrácena. Oba účastníci byli v tu dobu podnikateli – zemědělskými podnikateli a účelem půjčky bylo financování nákupu obilného kombajnu (zakupoval žalovaný). 14. Sporné však zůstalo, zda šlo o půjčku při podnikatelské činnosti obou účastníků. Žalobce tvrdil, že jde o půjčku při podnikatelské činnosti obou účastníků, že ji poskytl ze svého podnikatelského účtu. Žalovaný namítal, že nešlo o půjčku při podnikatelské činnosti, potvrdil však, že kombajn zakoupil, půjčka žalobce byla použita na financování nákupu tohoto kombajnu a příslušný kombajn užíval pro své podnikatelské účely. Žalobce poté tvrdil, že půjčku účtoval ve svém účetnictví. 15. Žalovaný však namítal, že pokud by šlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, musel žalobce účtovat splátky dluhu do svého účetnictví. Pokud by šlo o obchodně závazkový vztah, typově by šlo o úvěr, a takový úvěr by musel být poskytnut i s úroky, které by měly být zdaněny, což se nestalo. Žalovaný však potvrdil, že účet [bankovní účet], na který obdržel půjčku 1.500.000 Kč od žalobce, je jeho běžným podnikatelským účtem. 16. Žalobce ohledně splátek půjčky potvrdil, že prvá platba je zachycena v peněžním deníku žalobce, další již nikoliv. 17. Odvolací soud po provedeném dokazování a přezkoumání věci dospěl k následujícím závěrům o nedůvodnosti odvolání. 18. V této věci bylo mezi stranami skutkově nesporné, že žalobce poskytl žalovanému – svému synovi - finanční částku - bez toho, aniž by bylo ujednáno, do jaké doby bude částka vrácena, ovšem s předpokladem, že částka vrácena bude. V dob