27 CO 11/2022-116 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) okresní soud žalovaným uložil zaplatit žalobci částku 451 900 Kč se zákonným úrokem ve výši 9 % ročně z částky 451 900 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 293 300 Kč s 11 % úrokem ročně z částky 690 000 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení, dalšího úroku 9 % ročně z částky 293 300 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč zamítl (výrok II.) a žalovaným uložil nahradit žalobci náklady řízení v částce 50 855 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). 2. Po provedeném dokazování okresní soud z hlediska skutkového vyšel mimo jiné ze zjištění, že první žalovaný uzavřel dne 9. 8. 2017 se [právnická osoba] [právní forma] smlouvu o úvěru [číslo] dle níž věřitel prvnímu žalovanému poskytl úvěr 690 000 Kč, z toho 70 000 Kč bylo vyplaceno v den podpisu smlouvy v hotovosti dlužníkovi a částka 620 000 Kč byla poukázána na účet [právnická osoba] Dle vyjádření právního zástupce žalobce se jednalo o běžnou konsolidaci, právní předchůdce žalobce neměl k dispozici smlouvu žalovaných s [právnická osoba], u této společnosti pouze ověřil výši závazku a umořil ho. Dle žalovaných však právní předchůdce žalobce věděl, že první žalovaný nebyl schopen splácet úvěr u jmenované stavební spořitelny ve výši 3 000 Kč měsíčně, přesto úvěr se splátkou 9 200 Kč měsíčně poskytl. Okresní soud dále vyšel ze zjištění, že doba splácení úvěru byla stanovena na 240 měsíců, byl sjednán úrok 11 % p.a. z jistiny, poplatek za uzavření smlouvy 62 100 Kč a RPSN 18,4 %. První žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 2 270 100 Kč ve splátkách po 9 200 Kč měsíčně, přičemž pro případ prodlení dlužníka byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, se kterou je dlužník v prodlení. Druhá žalovaná převzala v den uzavření smlouvy ručitelský závazek. Nároky z uvedené smlouvy byly na žalobce postoupeny smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2019. První žalovaný se ocitl v prodlení se splácením úvěru, pročež žalovaní byli vyzváni k úhradě splatných splátek, dne 20. 7. 2018 jim bylo oznámeno zesplatnění úvěru k tomuto dni a dne 28. 4. 2021 doručena předžalobní výzva. 3. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že žalobce provedl šetření k ověření úvěruschopnosti žalovaných, kde pracoval s údaji o vlastnictví žalovaných k nemovitosti (žalovaní bydlí ve vlastním domě, neplatí žádný nájem), s příjmem prvního žalovaného ve výši 18 550 Kč měsíčně (ověřeného mimo jiné pracovní smlouvou a mzdovými listy), s výdaji na polovinu SIPA ve výši 2 363 Kč měsíčně a na stravné ve výši 1 600 Kč měsíčně. Žalobce (jeho právní předchůdce) rovněž provedl šetření v insolvenčním rejstříku a v evidenci exekucí s negativním výsledkem, u osobních údajů (poměrů) se spoléhal na informace prvního žalovaného, které neměl možnost ověřit. 4. Soud prvního stupně dále posoudil zjištěný skutkový stav věci po právní stránce. Předně hodnotil parametry úvěrové smlouvy (sjednaný roční úrok 11 %, RPSN 18,4 % a ujednání o smluvní pokutě), kde neshledal zjevný nepoměr mezi plněními, a proto danou smlouvu nepovažoval za právní jednání lichevní povahy. Okresní soud současně zkoumal, zda právní předchůdce žalobce dostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaných, resp. prvního žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kde se zřetelem na výše učiněná skutková zjištění, po porovnání příjmů a výdajů prvního žalovaného (se zohledněním měsíční splátky 9 200 Kč), dovodil, že prvnímu žalovanému zbývá na úhradu ostatních životních potřeb 6 987 Kč měsíčně, tj. částka 233 Kč denně, za níž je jen stěží představitelné žít po dobu 20 let, a to bez ohledu na vyživovací povinnost prvního žalovaného k dvěma dětem, kterýžto údaj první žalovaný zřejmě úmyslně zamlčel. Okresní soud proto uzavřel, že schopnost prvního žalovaného ke splácení úvěru nebyla řádně posouzena, a proto je úvěrová smlouva dle shora citovaného zákonného ustanovení neplatná, včetně ujednání o smluvních úrocích a smluvní pokutě. Vztah účastníků je tudíž třeba vypořádat dle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Pokud první žalovaný obdržel 690 000 Kč a zaplatil 238 100 Kč (mezi účastníky nesporné), zbývá k zaplacení částka 451 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). V tomto rozsahu proto okresní soud žalobě vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobci právo na polovinu nákladů řízení, a to i s přihlédnutím k tomu, že neplatnost smlouvy byla způsobena i neúplnými údaji prvního žalovaného (zamlčením vyživovacích povinností k nezaopatřeným dětem). 5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výrokům II. a III., podal včasné odvolání žalobce. V něm zejména namítal, že zákon o spotřebitelském úvěru poskytuje věřitelům relativně širokou možnost ve výběru toho, jakým způsobem bude z jeho strany posuzována bonita žadatele o úvěr. Je tak na poskytovateli úvěru, aby v každém jednotlivém případě (s ohledem na konkrétní okolnosti) zvážil, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, případně se zohledněním dříve získaných znalostí o finanční situaci zájemce o úvěr. Dle odvolatele bylo soudu prvního stupně řádně doloženo splnění povinnosti zkoumat schopnost prvního žalovaného splácet poskytnutý úvěr, k čemuž odkázal na předložené listinné důkazy dokumentující příjmy prvního žalovaného i jeho výdaje (zde žalobce též zmínil absenci dalších výdajů na bydlení, nad rámec již uvedených, v situaci, kdy žalovaní žili v domě v jejich podílovém spoluvlastnictví). Po zohlednění příjmů a výdajů proto byla platební kapacita prvního žalovaného (správně šlo o částku 5 387 Kč, nikoliv okresním soudem uvažovaných 6 987 Kč) zcela dostatečná. Dle žalobcem označené judikatury (rozhodnutí Městského soudu v [obec] z [datum]) je to právě dlužník, který jako průměrně rozumný a opatrný svéprávný člověk musí posoudit, zda podmínkám úvěrové smlouvy bude schopen dostát, a je to právě on, kdo nese primární odpovědnost za jejich porušení. 6. Žalobce dále namítl, že úvěruschopnost (bonita) prvního žalovaného byla posuzována též z pohledu jeho majetku v podílovém spoluvlastnictví (viz pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k.ú. [obec]), ve vztahu k němuž bylo zřízeno zástavní právo k výše uvedeným pozemkům. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci tak svědčil náhradní, dostatečně jistý způsob uspokojení případně vzniklé posplatnostní pohledávky. Sjednání zástavního práva k nemovitostem (zajištění splacení úvěru) proto dokládá jeho pečlivý přístup k prověření úvěruschopnosti dlužníka. Žalobce rovněž při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele využil negativních poznatků z veřejně dostupných rejstříků (obchodní rejstřík, insolvenční rejstřík a další). Soud prvního stupně, ač nezpochybnil tvrzení a důkazy předložené žalobcem, pak dovodil porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost prvního žalovaného pouze v tom, že za částku 233 Kč denně nelze žít po dobu 20 let. Takový závěr nemůže obstát, neboť není možné paušalizovat výdaje člověka na každý den. V takovém případě by každý věřitel musel vždy v každém konkrétním případě dopředu odhadnout, jaké jsou životní standardy žadatele o úvěr, rozpočítat zbytkovou částku po odečtení splátky a ostatních tvrzených výdajů ještě na jakési ad hoc výdaje, které by žadateli nad rámec uvedeného mohly vzniknout, a u těchto si sám vyhodnotit, zda mu denní zůstatek bude dostačovat na takového ničím nepodložené, ale dopředu z opatrnosti předpokládané výdaje, či nikoliv. Pokud by měli věřitelé dopředu pracovat s takto v budoucnu více či méně pravděpodobně vzniklými výdaji, ztratila by smysl celá koncepce posuzování bonity žadatelů o úvěr, neboť objektivně bonitní už by nemohl být nikdo. Rozhodnutí okresního soudu je tak postaveno na závěru, který je v přímém rozporu s jakýmikoliv racionálními postupy při sjednávání spotřebitelského úvěru nejen ze strany nebankovních subjektů, ale i bank. 7. Odvolatel dále s odkazem na citovanou judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 828/2002, 32 Odo 1702/2005, 32 Cdo 3751/2009) okresnímu soudu vytkl, že z provedených důkazů ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti učinil nepřípustná souhrnná skutková zjištění, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Poukázal rovněž na závěry komentářové literatury, podle kterých„ důvodem odmítnutí úvěru by neměla být pouhá skutečnost, že při posouzení úvěruschopnosti vyvstala potenciální, byť reálná možnost, že úvěr splacen nebude, ale teprve situace, kdy naplnění této možnosti bude natolik pravděpodobné, že to, ž