16 CO 259/2021-109 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku dne [datum] a doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 61 149 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a dále přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské. Žalobu odůvodnil tím, že v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve [stát. instituce] pracoval jako montážní dělník od [datum] do [datum]. Podle„ pracovní smlouvy“ byla sjednána týdenní pracovní doba 35 hodin, ovšem ve skutečnosti nikdy neodpracoval celý fond pracovní doby, a to z důvodu na straně žalované, která nezajistila dostatek práce. Žalobce proto požadoval doplatek odměny podle § 111 odst. 3 zákoníku práce do minimální mzdy podle nařízení vlády č. 361/2017 Sb. ve výši 4 813 Kč měsíčně (87,5 % z poloviny měsíční minimální mzdy), což za období od [datum] do [datum] představuje částku 41 537 Kč. Dále se domáhal přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, neboť tyto náhrady a nemocenskou žalovaná vyplatila podle průměrného výdělku, který stanovila ze skutečně dosaženého výdělku. Podle § 357 zákoníku práce ovšem měla průměrný výdělek pro tyto účely zvýšit na výši odpovídající minimální mzdě. Žalobce uvedl, že výši doplatku náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské není schopen s ohledem na složitost výpočtu přesně specifikovat. Třetím dílčím požadavkem žalobce bylo zaplacení náhrady odměny za 21,5 dne nevyčerpané dovolené podle § 211 zákoníku práce ve výši 5 173 Kč. Žalobce se konečně domáhal rovněž zaplacení odstupného ve výši odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, který činil 4 813 Kč, tj. ve výši 14 439 Kč, a to s odůvodněním, že s ním byl dne [datum]„ rozvázán pracovní poměr z důvodu nedostatku zakázek“, proto mu náleží odstupné podle § 67 zákoníku práce. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, přičemž zdůraznila, že žalobci byla podle mzdových listů řádně vyplacena odměna za práci ve výkonu trestu odnětí svobody v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb. a nařízením vlády č. 361/2017 Sb. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, zamítl žalobu o zaplacení částky 61 149 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem odmítl žalobu o přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vyhlášením doplňujícího rozsudku. Požadavek na doplatek odměny do minimální mzdy podle nařízení vlády č. 361/2017 Sb. za období od [datum] do [datum] ve výši 41 537 Kč neshledal důvodným, protože pracovní poměr účastníků nebyl založen pracovní smlouvou, ale jednostranným rozhodnutím ředitele věznice o zařazení žalobce do práce. Neměla-li tedy žalovaná pro žalobce práci, nemůže se žalobce domáhat jejího přidělování či případných náhrad. V části, ve které se žalobce domáhal přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, okresní soud žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, protože žalobce přes výzvu soudu nespecifikoval, jaké konkrétní částky se z tohoto důvodu domáhá. Žalobci nenáleží s ohledem na specifika zaměstnávání odsouzených nárok na dovolenou a tedy ani náhrada za nevyčerpanou dovolenou. Obdobně je tomu i v případě odstupného. Skutečnost, že žalobce byl jednostranným rozhodnutím ředitele věznice vyřazen z práce z organizačních důvodů, spočívajících v poklesu zakázek, není významná. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že kdyby odmítl respektovat rozhodnutí ředitele o zařazení do práce, bylo by to posuzováno jako odmítnutí práce se všemi negativními důsledky včetně kázeňského trestu. Nejednalo se tedy o projev jeho svobodné vůle. Na zaměstnávání odsouzených se zákoník práce vztahuje v celém rozsahu. V opačném případě by zákonodárce nepochybně jeho použití výslovně vyloučil. Nesprávné je rovněž odmítnutí žaloby o doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, neboť„ bez výpočetní techniky, kterou nemá ve výkonu trestu k dispozici, není nikdo schopen tyto nároky spočítat“. Neobstojí ani závěr, že pracující odsouzení nemají nárok na dovolenou na zotavenou a na odstupné. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. 5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. 6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení. 7. Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení § 103 o. s. ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. 9. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. 10. Odvolací soud při posouzení otázky, zda nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní nebo naopak veřejnoprávní povahy a zda spor o takové nároky mají či nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, vycházel ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 846/2019. Podle zmiňovaného rozhodnutí„ současné pojetí pravomoci v soukromoprávních věcech je založeno na obecném chápání soukromoprávního vztahu. Pro zařazení určitého právního vztahu do kategorie věcí vyplývajících z poměrů soukromého práva (dřívější terminologií občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) je rozhodujícím kritériem vždy obsah právního vztahu (tj. materiální kritérium), nikoliv to, který právní předpis konkrétní vztah upravuje (formální kritérium). V tomto směru je dále významné, že v rámci soukromoprávních vztahů jsou si subjekty obecně rovny a žádná ze stran není oprávněna rozhodovat jednostrannými vrchnostenskými akty. Uvedeným prizmatem je třeba posoudit i povahu a obsah vztahu„ mezi pracujícím odsouzeným a subjektem, pro který odsouzený pracovní činnost vykonává“. Základní povinností odsouzeného ve výkonu trestu je - kromě jiného - pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce (srov. § 28 odst. 1, § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů – dále též jen„ zákon“). Práce je považována za účinný prostředek resocializace odsouzených a jako taková tvoří významnou součást programů zacházení (srov. § 36 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody – dále též jen„ vyhláška“). Odsouzení vykonávají práci jednak v objektech věznice a jednak na základě smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem (§ 30 odst. 1 zákona). Odsouzený je zařazen do práce rozhodnutím ředitele věznice, a to zpravidla na základě doporučení odborných zaměstnanců věznice (§ 41 odst. 1 vyhlášky), kterými jsou vedoucí oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu), psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a vychovatel (§ 8 odst. 1 vyhlášky). K plnění povinnosti pracovat a povinnosti vykonávat tu práci, k jejímuž výkonu byl zařazen, je odsouzený nucen pod pohrůžkou sankce (§ 41 odst. 3 vyhlášky). Z uvedeného vyplývá, že pracovnímu vztahu odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody z hlediska jeho obsahu nemůže být vzhledem k základním zásadám, z nichž soukromé právo vychází, přiznána soukromoprávní povaha. Jednou ze zásad představujících obecné právní kategorie vyjadřující základní hodnoty, o které se opírá celé soukromé právo, je zásada„ vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“, podle které je veškeré chování osob, které není výslovně zakázáno, či u kterého nelze zákaz dovodit z logiky konkrétní právní úpravy, v oblasti soukromého práva právně dovoleným. Rovněž další zásada - autonomie vůle jako obecný princip svobody jedince ve společnosti – je ve výkonu trestu odnětí svobody též obtížně uplatnitelná. Na tom nemění