16 CO 9/2022-192 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne [datum]. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na pozici ředitele kontaktního pracoviště v [obec], krajské pobočky Úřadu práce ČR v [obec] na základě jmenování ze dne [datum]. Dne [datum] se vzdal vedoucího pracovního místa ředitele a dnem [datum] skončil výkon práce na tomto místě. Žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru s odůvodněním, že pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pracovní poměr měl podle této výpovědi skončit ke dni [datum]. Žalobce považoval tuto výpověď za neplatnou, neboť žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, jelikož přijímala nové zaměstnance na pracovní místa, která odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, přičemž zdůraznila, že neměla pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Tvrdila, že pokud byl přijímán na pracovišti v [obec] nový zaměstnanec v době doručení výpovědi, tak šlo o pracovní místo, které neodpovídalo kvalifikaci žalobce ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce. Šlo totiž o pracovní místo na pozici údržby. Nadto výpověď ze dne [datum] byla daná žalobci jen z opatrnosti, jelikož jeho pracovní poměr skončil na základě výpovědi ze dne [datum], která mu byla doručována žalovanou v místě jeho bydliště dne [datum], ovšem žalobce toto doručení zmařil, neboť se v tomto místě nezdržoval a nesdělil žalované aktuální kontaktní adresu, čímž doručení výpovědi zmařil, proto je třeba považovat výpověď za řádně doručenou. Za významnou dále žalovaná pokládala skutečnost, že dne [datum] nabyl účinnosti zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě. Vzhledem k tomu, že žalobce se před účinností tohoto zákona vzdal místa vedoucího zaměstnance, nedošlo ze zákona ke dni [datum] k „ překlopení“ jeho pracovního poměru do služebního poměru. Jelikož žalobce podle přechodných ustanovení citovaného zákona nepožádal do [datum] o přijetí do služebního poměru, jeho pracovní poměr ze zákona skončil nejpozději marným uplynutím této lhůty, tj. ke dni [datum]. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 52 347 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Okresní soud předně neshledal důvodnou námitku žalované, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi žalované ze dne [datum]. V tomto směru vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 C 130/2015-114 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 23 Co 238/2019-160, který nabyl právní moci dne [datum]. Těmito rozhodnutími byla žalobci přisouzena vůči žalované náhrada platu za období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok], přičemž soudy dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] nebyla žalobci řádně doručena, proto nemohla vyvolat žádné právní účinky, tudíž pracovní poměr mezi účastníky trval i po [datum] Okresní soud neshledal v projednávané věci důvod odchýlit se od posouzení této předběžné otázky. Dále se zabýval otázkou, jaký vliv na existenci a na další trvání pracovního poměru měl zákon o státní službě. Souhlasil s názorem žalované, že vzhledem k tomu, že žalobce se před účinností tohoto zákona vzdal místa vedoucího zaměstnance, nedošlo podle § 188 odst. 1 zákona o státní službě ke dni 1. 7. 2015 ze zákona k „ překlopení“ jeho pracovního poměru do služebního poměru. Naopak nesouhlasil s argumentací žalované, že podle přechodných ustanovení (§ 190 odst. 4 zákona o státní službě) pracovní poměr mezi účastníky skončil ze zákona ke dni [datum]. Žalobce od vzdání se místa vedoucího zaměstnance činnost podle § 5 zákona o státní službě nevykonával, proto nebyl osobou povinnou ani oprávněnou k podání příslušné žádosti o přijetí do služebního poměru do [datum] podle § 190 zákona o státní službě. Okresní soud konstatoval, že žalovaná nenabídla žalobci žádné jiné volné pracovní místo, tedy žalobce nebyl„ zařazen“ na žádném konkrétním pracovním místě, čímž mu žalovaná v podstatě znemožnila„ překlopení“ do služebního poměru. Za této situace pracovní poměr mezi účastníky trval i po [datum] a žalovaná měla vůči žalobci nadále nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, tj. byla povinna mu nabídnout jinou vhodnou práci, kterou by mohl vykonávat v pracovním poměru. 4. Okresní soud zjistil, že ke dni výpovědi bylo volné pracovní místo spisového pracovníka na pracovišti v [obec], že fakticky toto pracovní místo spočívalo ve výkonu práce asistenta ředitele kontaktního pracoviště, že na tomto pracovním místě byla zařazena [titul] [jméno] [příjmení], která od [datum] do [datum] čerpala mateřskou dovolenou. Po dobu mateřské dovolené [titul] [jméno] [příjmení] byla na předmětné pracovní místo přijata [jméno] [příjmení], která dne [datum] pracovní poměr ukončila ve zkušební době. Ke dni [datum] tedy bylo toto pracovní místo volné, bylo pro žalobce vhodné (zejména s ohledem na jeho kvalifikaci), proto mu ho měla žalovaná nabídnout. Dle okresního soudu na tom nic nemění skutečnost, že ode dne [datum] se na uvedené místo po ukončení mateřské dovolené vrátila zpět [titul] [jméno] [příjmení]. Žalovaná dále přes poučení nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání, že nedisponovala ke dni [datum] žádným vhodným volným pracovním místem v celém územním rozsahu její působnosti v rámci České republiky, které by žalobci mohlo být nabídnuto. Žalovaná tedy neprokázala splnění nabídkové povinnosti, která nebyla teritoriálně omezená, tj. neprokázala, že neměla v rámci celé České republiky žádnou jinou vhodnou práci. Okresní soud dospěl rovněž k závěru, že žalovaná zjevně zneužila právo s cílem způsobit žalobci újmu v podobě zániku jeho pracovního poměru, neboť výpověď z pracovního poměru dala žalobci až po uplynutí 7 let v době, kdy neměla dle vlastního tvrzení žádné volné pracovní místo, ačkoliv je úřadem s celostátní působností a mohla tak načasovat podání výpovědi v době, kdy měla k dispozici pro žalobce jinou vhodnou práci. Z uvedených důvodů okresní soud určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. 5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Namítala, že pracovní místo asistentky ředitele kontaktního pracoviště v [obec] nemohlo být žalobci nabídnuto, protože by takový postup byl nutně hodnocen jako účelový. Šlo totiž o práci, kterou by mohl žalobce vykonávat jen krátkou dobu do skončení mateřské dovolené [titul] [příjmení] (tj. necelé tři měsíce). Nadto se okresní soud nezabýval tím, zda šlo skutečně o práci odpovídající kvalifikaci žalobce. Při posuzování nabídkové povinnosti okresní soud nepřihlédl k tomu, že žalovaná je„ specifickým zaměstnavatelem, který je organizován na krajských pobočkách a který rovněž práva a povinnosti zaměstnavatele vykonává prostřednictvím organizačních složek, tj. krajských poboček“. Poukázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2525/2004. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že nese důkazní břemeno ohledně neexistence volného místa pro žalobce v rámci celé České republiky. Podle ustálené judikatury důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. To, že žalovaná měla v rámci České republiky v době výpovědi volné pracovní místo, má tvrdit žalobce, který z něj vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (žalovaná naopak tvrdí, že takové volné pracovní místo neexistovalo). Důkazní břemeno ohledně této skutečnosti proto leží na žalobci. Žalovaná důkazní břemeno nést nemůže, protože z povahy věci nelze prokazovat negativní skutečnosti. Dále okresnímu soudu vytýkala, že při posuzování otázky zneužití práva nevzal v úvahu následující okolnosti, které předcházely výpovědi z pracovního poměru. Žalobci byla dána v pořadí první výpověď již v roce [rok] a v následujících letech byl veden u pražského soudu spor, ve kterém byla řešena otázka účinného doručení této předchozí výpovědi. Žalovaná měla za to, že výpověď z ledna 2012 byla žalobci řádně doručena a že pracovní poměr skončil, proto neměla přinejmenším do skončení sporu v [obec] žádný důvod k nabízení jiné práce. Naopak znaky zneužití práva a nemravnosti vykazuje jednání žalobce, který„ využil formálních nedostatků při doručování první výpovědi k uplatňování nároku na náhradu platu ze státních prostředků“. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že okresní soud zjistil řádně a úplně skutkový stav a věc posoudil správně i po právní stránce. Obšírně se vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám ž