75 CO 322/2022-92 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], je dědičkou po zůstaviteli [jméno] [příjmení], zemřelém dne 28. 5. 2020 (výrok I.) a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17.397,90 Kč (výrok II.). 2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl závěru, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], a to podle ust. § 1637 odst. 1 občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“) jako dědic ve třetí dědické třídě, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a zůstavitel žili nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a žalobkyně z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Okresní soud má z provedeného dokazování za jednoznačně prokázané, že žalobkyně a zůstavitel byli dlouholetými partnery a vedli společnou domácnost, nikdy se nerozešli a žádný z nich nikdy neprojevil vůli k tomu, že by společná domácnost měla být ukončena. Na tomto ničeho nemění ani fakt, že zůstavitel byl před svou smrtí delší časový úsek umístěn z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu v zařízení s celodenní péčí. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala včasné odvolání žalovaná, kterým se domáhala, aby krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítala, že okresní soud posoudil věc nesprávně, kdy pro zdravotní problémy byl zůstavitel v prosinci roku [rok] hospitalizován na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v [obec], poté v Psychiatrické léčebně [obec] a následně v Psychiatrické léčebně [obec]. Po dobu hospitalizace zůstavitele v psychiatrických léčebnách žalobkyně dle provedeného dokazování navštívila zůstavitele pouze 5x a to za období od prosince 2017 do 4. 4. 2019. V tomto období nebylo žalobkyní tvrzeno, že by zůstavitel kdy pobýval v bydlišti žalobkyně. [jméno] [příjmení] trpěl duševní poruchou, která nebyla jen přechodného rázu a to vaskulární demencí a delirantními stavy nasedajícími na demenci, postižena byla orientace, kognitivní funkce, chyběl náhled chorobnosti, posuzovaný nebyl schopen se orientovat v běžných životních situacích a obstarat si základní životní potřeby, nebyl schopen samostatně právně jednat v žádné oblasti života. Byl hrubě orientován pouze svou osobou, jinak místem, časem a situací byl dezorientován, kdy z tohoto důvodu byl rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti, opatrovníkem [jméno] [příjmení] byl jmenován [jméno] [příjmení]. Následně byl zůstavitel trvale od 4. 4. 2019 do 28. 5. 2020 umístěn do zařízení Sociální služby pro seniory [obec], příspěvková organizace, Domov pro seniory, Domov se zvláštním režimem. Žalobkyně neprokázala, že se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí žila ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Zásadní pro dědění spolužijící osoby je soužití se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku.„ Společnou domácnost“ představuje soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady své potřeby. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. K naplnění pojmu společné domácnosti je vyžadována i společná úhrada nákladů (tzv. spotřební společenství), tedy stav, kdy zůstavitel a spolužijící osoba hospodaří se svými příjmy společně, a používají je k hrazení výdajů spojených s provozem domácnosti (nájem, náklady na elektřinu, plyn, nákupy potravin, opravy domácnosti). Příjmy spolužijících osob tak nejsou striktně oddělovány. [příjmení] mohla spolužijící osoba dědit, musí být mimo výše uvedené podmínky splněná i podmínka spolužití s osobou zůstavitele v délce trvání minimálně jednoho roku před jeho smrtí. Doba jednoho roku se počítá zpětně ode dne úmrtí zůstavitele a je nutno, aby v době úmrtí trvalo uvedené soužití.Pokud bylo dané soužití před úmrtím zůstavitele ukončeno, nebyla by daná podmínka splněna. Žalovaná v této souvislosti poukazuje na protokol z jednání dne 25. 5. 2022, kdy sama žalobkyně tvrdí, že neměla přístup k účtu zůstavitele, měla svůj účet a byla samostatná, zůstavitel hradil žalobkyni měsíčně pravidelně částku 7.000 Kč. Žalobkyně jako„ spolužijící osoba“, tedy nejbližší osoba zůstavitele, vypověděla, že neví, zda 7.000 Kč přispíval zůstavitel i v době, kdy byl v nemocnici, dále jí nebylo nic známo, na základě jakého titulu pobýval zůstavitel v [obec], jakých služeb tam využíval, kolik za jejich užívání hradil. Žalovaná podotýká, že z výpovědi účastnice i svědků nelze vyhodnotit, že v době od prosince roku 2017 do 28. 5. 2020 žalobkyně se zůstavitelem společně hospodařila a to ve smyslu společného přispívání na úhradu a obstarávání společných potřeb. Žalovaná má za to, že zákonem předvídaný způsob hospodaření zůstavitele a žalobkyně ani nebyl možný, když zůstavitel od prosince 2017 do své smrti pobýval trvale v zařízeních s celodenní péčí. Žalovaná k prokázání výše uvedených tvrzení trvala na důkazním návrhu-výslechu sociální pracovnice p. [příjmení], soud tento důkaz jako nadbytečný zamítl. Žalovaná tvrdí, že soud neprovedl všechny podstatné důkazy pro řádné zjištění skutkového stavu. Soud provedené důkazy nesprávně vyhodnotil a učinil nesprávný závěr, že kdyby se zdravotní stav zůstavitele zlepšil, nepochybně by se vrátil do společného bydliště s žalobkyní. Naopak z výpovědi svědků a samotné účastnice vyplývá, že stav zůstavitele se s postupem času jen zhoršoval. Soud dospěl na základě obsahu dědického spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 1128/2020 ke skutkovému a právnímu závěru, že žalobkyně při splnění podmínek může být dědicem ve třetí dědické skupině. Soudní komisař, který vedl pozůstalostní řízení po [jméno] [příjmení], však vycházel z údajů poskytnutých žalobkyní a následně doplněných z evidence obyvatel Ministerstva vnitra ČR Soudní komisař nedisponoval informací o tom, že zůstavitel od roku 1968 žil v Kanadě a byl v průběhu pobytu ženatý. Z tohoto důvodu ani nemohl vyšetřit, zda zůstavitel nemá žijící potomky, kteří by byli dědici v první dědické skupině. Žalovaná má za to, že výše uvedený závěr soudu je předčasný a nezakládá se na doloženém skutkovém základě. 4. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit s tím, že žalobkyně a zůstavitel měli partnerský vztah a tento byl i společným vztahem z hlediska vedení společné domácnosti. Syn žalobkyně byl po celou dobu omezení jeho svéprávnosti opatrovníkem zůstavitele, žalobkyně se této funkce ujmout nemohla, neboť zůstavitel jí svým chováním způsoboval zdravotní problémy psychického rázu, s nimiž se žalobkyně léčila. Uvedené vyvrací tvrzení, že by se snad žalobkyně o záležitosti zůstavitele nadále nestarala, jen toho i s ohledem na svůj věk nebyla schopna a funkci opatrovníka vykonával její syn.To, že žalobkyně neměla dispoziční oprávnění k účtu zůstavitele samo o sobě neprokazuje nevedení společné domácnosti. Dále pak k námitce, že nebyl dostatečně zjištěn případný okruh dědiců ze strany notáře uvedla, že notář se otázkou případných dědiců žijících v Kanadě zabýval a disponoval ucelenými a úplnými informacemi stran zůstavitele. 5. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 25. 1. 2022 domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalobkyně [jméno] [příjmení] je dědičkou po zůstaviteli [jméno] [příjmení], zemřelému dne [datum]. V rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že jako jediný zákonný dědic přichází v úvahu žalobkyně oprávněná z třetí třídy dědiců jako osoba spolužijící. V rámci dědického řízení žalobkyně uvedla, že se zůstavitelem žila od roku 1999 nepřetržitě po dobu 20 let, kdy vedli společnou domácnost. Po celou dobu hradili náklady společného obydlí a zůstavitel byl převezen v roce 2019 do domova důchodců, a to z toho důvodu, že jeho zdravotní stav byl natolik vážný, že potřeboval zvláštní péči. Od roku 2018 byl zůstavitel omezen ve svéprávnosti a jeho opatrovníkem byl ustanoven syn žalobkyně [jméno] [příjmení]. V době umístění do domova pro seniory žalobkyně zůstavitele navštěvovala, a pokud by to dovolil jeho zdravotní stav, vrátil by se zůstavitel k žalobkyni do domu na adrese [obec a číslo]. Nad rámec toho, co žalobkyně uvedla v dědickém řízení, tvrdila, že se v roce 1998 rozvedla se svým manželem [jméno] [příjmení]. Zůstavitel se rozvedl se svo