8 CO 210/2022-43 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným usnesením okresní soud prohlásil ve věci svou mezinárodní nepříslušnost, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Okresní soud uvedl, že mezinárodní příslušnost soudu žalobce dovozuje z článku 7 odst. 1 písm. a) Nařízení č. 1215/2012, přičemž odkazuje na sjednanou doložku Incoterms FCA. Z předložených listin, které dosud nebyly soudu předloženy v překladu do českého jazyka, vyplývá, že zboží vyrobené dlužníkem pro žalovaného mělo být dodáno na adresu v [adresa] [anonymizována tři slova], popř. [adresa], což vyplývá rovněž z faktury (Rechnung) [číslo] dodacího listu a rovněž ze stvrzenky pro zásilku identifikační číslo zásilky [anonymizováno], kdy adresou příjemce je Stuttgart v Německu. Pokud žalobce argumentuje ujednáním doložky Incoterms FCA, pak se jedná pouze o výkladové pravidlo, které nemá přednost před ustanovením přímo použitelných předpisů. Okresní soud zastavil řízení v souladu s ust. § 103 a § 104 o. s. ř. 3. Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vytýkal soudu I. stupně, že učinil výklad smluvního ujednání, tzv. Incoterm FCA, v rozporu se zavedenou praxí mezi žalovaným a dlužníkem. Žalobce má za to, že takový postup soudu I. stupně je chybný a měl by být napraven. Soud učinil výklad smluvního ujednání v rozporu s tvrzením žalobce a v rozporu s výkladovou praxí. Absentuje jakýkoliv jiný důkaz, o který by mohl soud své rozhodnutí opřít. FCA je místo splnění závazku, kterým, jak se podává z navrženého důkazu, bylo sídlo dlužníka. Žalobci není známo, odkud soud I. stupně provedl výklad doložky FCA Incoterms, když soudem I. stupně zaujatý výklad nebyl nikým tvrzen, ani dotazován, navíc je v rozporu se skutečností. Rozsah listin, kterými žalobce disponuje, je omezen, neboť žalobce je insolvenční správce a je závislý na dokumentech, které obdrží od dlužníka. Je proto odkázán na kvalitu dokumentace dlužníka a jeho ochotu je předložit. Žalobce proto v řadě otázek je nucen předkládat důkazní návrhy v podobě výslechů svědků, neboť listiny neobdržel. Za to ale nemůže být jakkoliv sankcionován, neboť věřitelé, jejichž zájem reprezentuje, mají na splnění neuhrazených pohledávek právo. Proto navrhuje výslech svědků, jaká byla mezi žalovaným a dlužníkem zavedena obchodní praxe v podobě dodávek FCA do sídla dlužníka, které bylo ujednáno jako místo splnění závazku. Soud I. stupně se dopustil porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu tzv. denegatio iustitiae tím, že se věcně nezabýval skutečností, že mezi stranami bylo ujednáno místo plnění v sídle dlužníka. Soud rozhodl vše bez jednání, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces, které v sobě zahrnuje nárok na ústní projednání věci, kde bude možno označovat důkazní návrhy a reagovat na průběh řízení. Zároveň žádá, aby soud věc předložil Evropskému soudnímu dvoru s předběžnou otázkou, zda nařízení č. 1215/2012 brání při zkoumání mezinárodní příslušnosti ústnímu jednání a provádění o takové otázce dokazování. 4. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal usnesení okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 6 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Podle ust. § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 6. Podle ust. § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddíle 2 - 7 této kapitoly. 9. Podle článku 5 odst. 2 nařízení Brusel I bis na osoby uvedené v odst. 1 nelze použít zejména pravidla pro určení vnitrostátní příslušnosti, která mají členské státy oznámit Komisi podle článku 76 odst. 1 písm. a). 10. Podle článku 7 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: -) v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno -) v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. c) nepoužije-li se písm. b), použije se písm. a). 11. Okresní soud postupoval správně, když se nejprve zabýval otázkou, zda je ve věci dána příslušnost České republiky k rozhodování této věci. 12. Jak správně uvádí okresní soud, žalobce byl vyzván k doložení závazkového vztahu mezi účastníky a ohledně prokázání tvrzení ohledně příslušnosti českých soudů. K tomu navrhl výslech svědků, nedoložil žádnou písemnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky a nebyl schopen ani vyvrátit, ani potvrdit jakékoliv obchodní podmínky, které by byly ujednány mezi účastníky. Ze stvrzenky pro zásilku pak jednoznačně vyplývá, že adresa příjemce je v Německu, ve Stuttgartu, adresa odeslání je ve [obec]. Toto vyplývá i z faktury, jak správně uvádí okresní soud v odůvodnění svého usnesení. 13. Pokud dále žalobce argumentoval tím, že rozsah listin, kterými disponuje, je omezen, poněvadž jako insolvenční správce dlužníka je závislý na dokumentech, které obdrží od dlužníka, pak k tomu odvolací soud podotýká, že podle ust. § 18 odst. 1 o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení a pro žalobce musí tedy platit stejná procesní pravidla, jako pro žalovanou, tj. např. má povinnost tvrzení i důkazní povinnost. 14. Dle názoru odvolacího soudu, pokud žalobce argumentuje ujednáním doložky Incoterms FCA a z toho dovozuje příslušnost českých soudů, pak se jedná pouze o vykládací pravidlo. Používá se tehdy, odvolávají-li se na ně strany a v takovém případě má přednost před dispozitivními ustanoveními zákona. Doložka FCA Incoterms znamená ujednané místo dodání. Prodávající splní své povinnosti dodáním celně odbaveného zboží pro vývoz dopravci, kterého určil kupující, na sjednané místo. Z dokladů, které doložil žalobce, nevyplývá, že by doložka Incoterms byla mezi účastníky sjednána. V daném sporu lze pouze dovodit dohodnuté místo splnění závazku dle článku 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení č. 1215/2012, a tedy místo pro splnění závazku se nenachází na území ČR, ale na území Německa, kam také bylo zboží dodáno. 15. Odvolací soud pak v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, z níž vyplývá, že rozsah dokazování stran přezkumu mezinárodní příslušnosti v rámci přípravy řízení je omezen, a to s ohledem na to, že povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod č. 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17). 16. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016 pak vyplývá, že pro posouzení, zda došlo k uzavření smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, je rozhodující, prokáže-li žalobce existenci právního závazku, na němž je postavena žaloba, svobodně přijatého jednou osobou vůči druhé. 17. Nelze pak také přehlédnout tu skutečnost, že žalobce si v argumentech v odvolání odporuje, když navrhuje provedení důkazů k tomu, že byla zavedena obchodní praxe v podobě dodávek mezi dlužníkem a žalovanou do sídla žalované a na druhé stra