8 Co 120/2024-69 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 144.428,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 179.591,97 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.031,32 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 324.020,26 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 323.120,26 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení. (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, .) uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 364.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit spolu s poplatky a sjednaným úrokem ve výši 12,90 % ročně, a to v měsíčních splátkách po 5.795 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, když na něj zaplatil pouze částku 219.571,71 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka vycházela z deklarovaných čistých měsíčních příjmů žalovaného ve výši 22.000 Kč. Příjem byl ověřen z běžného účtu, dále původní věřitelka sama stanovila životní výdaje žalovaného na částku 12.020 Kč měsíčně, když bylo vycházeno ze skutečnosti, že žalovaný splácí další závazky po 2.927 Kč měsíčně. Takto právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že žalovanému zůstává dostatek finančních prostředků na splátku poskytovaného úvěru. Nicméně bylo pominuto, že předmětný úvěr byl dlužníkovi nově poskytován za účelem konsolidace předchozího úvěru poskytnutého dlužníkovi rovněž právní předchůdkyní žalobkyně dne 15. 8. 2019, kdy splátka činila 4.297 Kč, kdy tento úvěr z 15. 8. 2019 sloužil rovněž ke konsolidaci dalšího předchozího úvěru, který dlužník ve výši 200.000 Kč čerpal dne 31. 7. 2019 u jiného věřitele (splátka 3.553 Kč). To již u dlužníka ovšem trvalo jiné úvěrové zatížení, a to přibližnou splátkou 1.250 Kč měsíčně z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem dne 26. 2. 2015 (limit 15.000 Kč), a splátkou 1.677 Kč měsíčně z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi dlužníkem a jiným věřitelem dne 18. 12. 2018. V měsících březen až červen 2019 vykazoval konečný zůstatek dlužníka na jeho účtu vždy částku zhruba odpovídající vyčerpanému limitu kontokorentního úvěru, a sice v březnu -15.182,03 Kč, v dubnu -12.353,30 Kč, v květnu -15.197,89 Kč a v červnu -13.684,49 Kč. Původní věřitelka následně postoupila pohledávku žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně právní předchůdkyní žalobkyně dopisem ze dne 18. 7. 2023. S ohledem na uvedené okresní soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného, když se omezila pouze na porovnání dlužníkových příjmů a výdajů, aniž přihlédla též k tomu, že z výpisu z účtu dlužníka pro měsíc srpen rovněž vyplývá, že dlužník byl osobou se sklonem k hazardu, neboť finanční prostředky zasílal na herní konto u společnosti , právnická osoba, . Nelze také přehlédnout debetní zůstatek na účtu žalovaného. Věřitel tedy dlužníkovi poskytl úvěr v situaci, kdy byl dlužník zadlužený takovým způsobem, že se opakovaně pokoušel své dluhy konsolidovat, namísto aby je splácel svými vlastními finančními prostředky. V důsledku porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutné považovat úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou a žalovaný je povinen vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků.3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 144.428,29 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení.4. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 364.000 Kč. V prodlení je pak podle § 1978 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplnil. Protože s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě 4. 8. 2023. Žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 7. 2023, které mu bylo odesláno dne 19. 7. 2023, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dnem 4. 8. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem I. stupně netvrdil, ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.7. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne , datum, , na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 364.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách, které činily 5.795 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 219.571,71 Kč.8. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak právní předchůdkyně žalobkyně ohledně příjmů a výdajů žalovaného vycházela z prohlášení žalovaného, kdy měla dále ověřen pouze jeho příjem, nikoliv však jeho výdaje. Z výpisu z běžného účtu žalovaného bylo doloženo, že jeho příjem odpovídal částce cca 22.000 Kč měsíčně. Nicméně jeho výdaje byly stanoveny dle interního postupu právní předchůdkyně žalobkyně, a to vše za situace, kdy byly pominuty skutečnosti, že v případě poskytovaného úvěru se mělo jednat již o druhý konsolidační úvěr, kdy své předchozí závazky žalovaný již nebyl schopen splácet a že účet žalovaného vykazoval pravidelný záporný zůstatek ve výši cca 15.000 Kč měsíčně.9. Odvolací soud pak souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, když nebylo řádně přihlédnuto k jeho výdajům, přičemž výdaje na jeho živobytí nebyly ani jakkoliv ověřeny. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce žalobkyně ničeho nenamítala.10. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni, resp. její předchůdkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 364.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách žalobkyni pouze částku 219.571,71 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 144.428,29 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.11. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 4. 8. 2023, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze str