8 Co 147/2024-55 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 18.080 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 34.239,78 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.434,57 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.340,49 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 22.515,43 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 21.569,37 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku) a uložil žalobkyni povinnost doplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek ve výši 513 Kč (odstavec IV. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, .) uzavřeli dne 15. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25.000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit spolu s poplatky a sjednaným úrokem, a to v 14 měsíčních splátkách po 3.320, kdy takto se zavázala celkem vrátit 46.480 Kč. Žalovaná v den uzavření smlouvy finanční prostředky v hotovosti převzala. Na splátkách pak uhradila pouze částku 6.920 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 pak byla pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována přípisem ze dne 15. 8. 2023. Žalobkyně však v řízení netvrdila a neprokázala, jakým způsobem byla před poskytnutím úvěru prověřována úvěruschopnost žalované. Proto okresní soud vyhodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu ze dne 15. 1. 2022 podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako absolutně neplatnou a žalovaná je povinna vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků.3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18.080 Kč od 10. 9. 2023 do zaplacení. Argumentovala, že její nárok na úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalované poskytla zápůjčku ve výši 25.000 Kč. V prodlení je pak podle § 1978 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplnil. Protože s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě 10. 9. 2023. Žalovaná byla vyzvána k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023, které jí bylo odesláno dne 25. 8. 2023, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dnem 10. 9. 2023 žalovaná dostala do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaná nadto v řízení před soudem I. stupně netvrdila, ani neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 1. 2022, na základě níž byla žalované poskytnuta částka 25.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách, které činily 3.320 Kč měsíčně, uhradila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 6.920 Kč.7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně ve vztahu k této skutečnosti, tj. k prověřování příjmů a výdajů žalované, neuvedla a neprokazovala ničeho.8. Odvolací soud pak souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 15. 1. 2022 uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního nelze dospět k závěru předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Neprokázání splnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce žalobkyně ničeho nenamítala.9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni, resp. její předchůdkyni, jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaná na předmětnou smlouvu již zaplatila. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalované úvěr ve výši 25.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaná zaplatila na splátkách žalobkyni pouze částku 6.920 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 18.080 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.10. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 10. 9. 2023, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaná nijak nebránila, že by nebylo v jejích možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdila a neprokazovala svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalované ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaná se v době vydání rozsudku nemohla dostat do prodlení s plněním dluhu.11. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaná dosud ničeho žalobkyni neuhradila. Rozsudek okresního soudu byl doručen žalované dne 16. 5. 2024, v odstavci I. tedy nabyl právní moci dne 1. 6. 2024, a žalovaná tedy měla plnit do tří dnů, tj. do 5. 6. 2024 (když právní moc rozsudku připadla na sobotu), takže od 6. 6. 2024 je v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 14,75 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 1. 2024, činila repo sazba ČNB 6,75 %.12. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni zákonný 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 144.428,29 Kč od 7. 5. 2024 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 15% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 4. 8. 2023 do 6. 5. 2024 a ohledně 0,25 % úroku z prodlení ročně z této částky od 7. 5.