8 Co 86/2024-57 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 166.205,80 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žaloba, aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 114.671,57 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 104,15 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15.231 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 280.877,37 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 14,1 % ročně z částky 255.131,60 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni bylo uloženo zaplatit České republice na účet okresního soudu na soudním poplatku doplatek ve výši 2.807 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 166.205,80 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 271.000 Kč. V prodlení je pak podle § 1978 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplnil. Protože s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě 28. 2. 2023. Žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 2. 2023, které mu bylo odesláno dne 14. 2. 2023, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dnem 28. 2. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem I. stupně netvrdil, ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací osud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně bylo zčásti podáno důvodně.5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 19. 11. 2019 uzavřena smlouva, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 271.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 4.724 Kč. Z této částky dosud uhradil 104.794,20 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.6. Okresní soud správně posoudil věc podle ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a dospěl ke správnému právnímu závěru, že předmětná smlouva je neplatná, poněvadž předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele, když vycházela pouze z lustrací z příslušných registrů a z informací poskytnutých žalovaným, aniž by ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, jak správně dovodil soud I. stupně, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021. Okresní soud pak určil lhůtu k zaplacení částky 166.205,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a proto se žalovaný nemohl dostat v době vydání rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaný dosud ničeho žalobkyni neuhradil. Rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému dne 29. 2. 2024, v odstavci I. tedy nabyl právní moci dne 18. 3. 2024, a žalovaný tedy měl plnit do tří dnů, tj. do 21. 3. 2024, takže od 22. 3. 2024 je v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 15 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni zákonný 15% úrok z prodlení ročně z částky 166.205,80 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 15% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 28. 2. 2023 do 21. 3. 2024 rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.7. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v těchto řízeních.