8 Co 165/2025-69 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 621.527,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla v části, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.426,83 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 59.726,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 20.405,74 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 673.954,23 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 668.118,23 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení, zamítnuta. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34.840 Kč.2. Proti tomuto rozsudku, a to do odst. II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, jímž se domáhala změnit v této části rozsudek tak, aby žalobkyni byl přiznán i 15% úrok ročně z částky 621.527,40 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení. V odvolání žalobkyně uvedla, že nenapadá právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy. Žalobkyně však nesouhlasila s názorem soudu I. stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Podle žalobkyně žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný byl vyzván k plnění dluhu novému věřiteli – žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024, které mu bylo odesláno 12. 7. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty se tak dne 28. 7. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o.z. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou ze dne 27. 9. 2024, s lhůtou k zaplacení do 12. 10. 2024. Nad to žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby tvrdil, příp. doložil tyto skutečnosti. Navíc jako obecná zásada platí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud soud určil delší lhůtu k plnění nebo stanoví, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, pak takovéto rozhodnutí musí být odrazem individuální zvláštnosti souzeného případu, k takovému postupu však musí existovat důvody.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání bylo zčásti podáno žalobkyní důvodně.5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především u zjištění, že mezi předchůdkyni žalobkyně a mezi žalovaným byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru, na základě níž předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 700.000 Kč na konsolidaci čtyř úvěrů a zbylé části bez účelového určení. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úroky a s pojištěním v pravidelných měsíčních splátkách po 9.426,93 Kč. Žalovaný, dle tvrzení žalobkyní, uhradil 78.472,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně nesplácel, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 7. 11. 2023.6. Pokud se týká právního posouzení věci, pak okresní soud správně posoudil smlouvu uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a mezi žalovaným jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 o.z. a správně se také zabýval tím, zda před poskytnutím úvěru předchůdkyně žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně v tomto směru nedostála své povinnosti a nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, to vše za situace, kdy žalovaný měl pracovní smlouvu uzavřenou pouze na dobu určitou, aniž by bylo řešeno, jak bude splácet předmětný úvěr v následujících letech, dále nezkoumala řádně náklady na bydlení a na výdaje žalovaného a také nepřihlédla k tomu, že část předmětného úvěru složila ke konsolidaci, tedy k úhradě čtyř již uzavřených předchozích úvěrů. Soud I. stupně tedy správně vyhodnotil smlouvu o úvěru uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jako absolutně neplatnou, a to s odkazem na již konstantní judikaturu.7. Okresní soud také postupoval správně, když zavázal žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení představující rozdíl mezi tím, co bylo fakticky žalovanému poskytnuto a mezi tím, co fakticky uhradil, dle ust. § 2991 a násl. o.z. Postup okresního soudu je také správný v tom, že nepřiznal žalobkyni úrokové příslušenství, poněvadž v době rozhodnutí okresního soudu se nemohl žalovaný dostat do prodlení s plněním, jak vyplývá z rozsudku NS ČR 33Cdo 3675/2021, podle něhož ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka a nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že v daném případě nedošlo k dohodě mezi účastníky, určil splatnost soud, a to i v souladu s usnesením NS ČR 33 Cdo 87/2025.8. Jiná situace již nastala v odvolacím řízení, kdy rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému dne 30. 5. 2025, nabyl právní moci dne 16. 6. 2025, a proto měl žalovaný plnit do tří dnů, tj. do 19. 6. 2025, a proto od 20. 6. 2025 se ocitl v prodlení s plněním, přičemž úrok činil v té době 12 %.9. Z tohoto důvodu odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 12% úrok z prodlení od 20. 6. 2025 z již přiznané částky do zaplacení, a v další napadené části pak byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.10. S ohledem na změnu rozsudku rozhodl odvolací soud i o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně podle ust. § 224 a podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v tomto směru lze odkázat na bod 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu, kdy úspěch žalobkyně představoval v tomto řízení 34 %, náklady byly správně vypočteny v celkové výši 102.472,10 Kč, takže 34 % z této částky představuje 34.840 Kč.11. S ohledem na částečný úspěch v odvolacím řízení bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo.