75 Co 299/2025-185 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 188.961,74 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 57.053,85 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6.739,61 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 13.501,94 Kč, úroku ve výši 6,5 % ročně z částky 242.525,59 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 246.015,59 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 6.087 Kč (výrok III.).2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o návrhu žalobkyně, která se domáhala zaplacení žalované částky ve výši 246.015,59 Kč s příslušenstvím za skutkových tvrzení o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela dne 14. 6. 2021 s žalovaným smlouvu o úvěru – expres půjčka, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 300.000 Kč, který byl poskytnut neúčelově jednorázově převodem na běžný účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve smlouvě sjednané výši. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek a dopisem ze dne 18. 4. 2024 ukončila předchůdkyně žalobkyně poskytování úvěrů a k témuž dni byl úvěr zesplatněn. Nárok byl na žalobkyni postoupen smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024, a to s účinností ke dni 19. 9. 2024.3. Po projednání věci okresní soud s ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ze ZSÚ), a smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vyhodnotil jako neplatnou, a to v souladu s v napadeném rozhodnutí citovanou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Na základě tohoto právního posouzení věci pak okresní soud posuzoval nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení představuje částku 188.961,74 Kč, což je rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru 300.000 Kč a částkou, která byla žalovaným zaplacena 111.038,26 Kč. Požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení je pak podle okresního soudu předčasný, neboť s ohledem na neplatnost uvedené smlouvy nastává podle okresního soudu splatnost až třetí den po právní moci tohoto rozsudku s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.4. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze ve vztahu k výroku II., pokud jde o zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 188.961,74 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení brojí odvoláním žalobkyně a domáhá se jeho změny tak, že dále bude žalobkyni přiznán úrok z prodlení ve výše uvedeném rozsahu. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že požadavek na zaplacení úroku z prodlení je předčasný, když s ohledem na neplatnost uvedené smlouvy nastává splatnost nároku až třetím dnem od právní moci rozsudku. Podle žalobkyně však splatnost nároku nenastává až v souvislosti s rozhodnutím soudu, ale daleko dříve, a to v souvislosti s výzvou k vrácení dlužné částky učiněnou věřitelem. Nadto podle žalobkyně žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnost prostředky vrátit ve lhůtě, která mu byla poskytnuta věřitelem. Na podporu své argumentace žalobkyně odkazovala na dřívější rozhodnutí zdejšího odvolacího senátu či na jiná rozhodnutí odvolacích soudů.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.7. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což pro stručnost odkazuje.8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní, respektive právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 75 a § 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně ani v odvolání nezpochybňuje.9. Okresní soud správně žalobkyni přiznal toliko částku 188.961,74 Kč (výrok I.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému věřitelem poskytnuto, a tím co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbývajícím rozsahu (výrok II.) byla žaloba zamítnuta. V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu uvedené v bodě 31 napadeného rozsudku, přičemž, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě tří dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 5. 12. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 6. 12. 2025 v prodlení.10. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele – dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Pro úplnost je vhodné dodat, že již v předchozích řízeních, kterých byla žalobkyně účastna, se věc vyřizující odvolací senát s ohledem na vyložené odklonil od své předchozí rozhodovací praxe, která ve vztahu k otázce úroku z prodlení v těchto typech spotřebitelských sporů byla založena na úvaze o procesních břemenech žalovaného stran možnosti vrácení jistiny.11. Protože v napadeném výroku II. okresní soud, jak uvedeno shora žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu již byl žalovaný v prodlení s úhradou částky 188.961,74 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení do jejího zaplacení, změnil odvolací soud za podmínek ustanovení § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení), ale pouze v zákonné výši 11,50 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném na uvedenou výši bylo rovněž napadené rozhodnutí potvrzeno.12. Za podmínek § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. Na tomto místě je vhodné uvést, že pokud s ohledem na výsledek řízení před okresním soudem tento žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, nebyl jeho postup správný, když je zřejmé, že okresní soud v rozporu s konstantní judikaturou jako předmět řízení pro účely rozhodování o nákladech řízení zvažoval pouze uplatněnou jistinu, nikoliv i požadované příslušenství, anebo učinil při výpočtu celkové