19 CO 209/2022-41 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha - východ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným usnesením vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení přesně vymezeným, dále s kapitalizovaným úrokem z prodlení rovněž přesně vymezeným, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka]. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně předloženými listinnými důkazy prokázala svá tvrzení obsažená v žalobě o tom, že uzavřela s žalovanou úvěr, který ke dni podání žaloby žalovaná řádně nesplácela a dlužila celkem částku [částka], na úvěrových poplatcích [částka] a dále kapitalizovaný úrok ve výši [částka] a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši [částka] ke dni podání žaloby. Pro plný úspěch ve věci soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které stanovil částkou [částka]. Tyto náklady se sestávaly ze soudního poplatku ve výši [částka] a dále z odměny za zastupování účastníka advokátem podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, a to za celkem 3 úkony právní služby po [částka] a dále za 3 režijní paušály po [částka] v celkové výši [částka] podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu. Současně přiznal žalobkyni právo na DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně doložil osvědčení o registraci plátce. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze proti výroku o nákladech řízení podala v otevřené lhůtě žalobkyně odvolání. Nesouhlasila se způsobem výpočtu náhrady nákladů řízení, neboť je přesvědčena, že soud nesprávně aplikoval vyhlášku [číslo] advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 7. 2014 na poměry žalobkyně. Soud při určení výše náhrady postupoval podle § 14b odst. 1 a odst. 5 tarifu, ačkoliv pro to nebyly splněny předpokládané podmínky. [příjmení] totiž podle odvolatelky mohla být určena náhrada nákladů podle tohoto ustanovení, mělo být splněno kumulativně několik podmínek. Za prvé se muselo jednat o věc, kde bylo řízení zahájeno návrhem, který byl podán na ustáleném vzoru, jenž je žalobcem opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, za druhé muselo jít o věc, kde hodnota nepřesahuje částku [částka] a za třetí o věc, v níž byla přiznána žalobkyni náhrada nákladů řízení. Ačkoliv dvě poslední podmínky byly splněny, nebyla splněna podmínka první, tedy že by návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán na ustáleném vzoru, který by byl užíván opakovaně v obdobných věcech. Žalobkyně je toho názoru, že v tomto případě se o ustálený vzor nejedná. Namítala, že v každém jednotlivém případě vyhotovuje žalobkyně od počátku jedinečný žalobní návrh, a to s ohledem na konkrétní podklady a okolnosti daného případu. Nejedná se o věc typově jednoduchou po právní ani po skutkové stránce a musí se proto v žalobním návrh formulačně zohlednit zejména jaké plnění bylo již poskytnuto, jaký dluh byl přijat a započten, co zůstalo neuhrazeno, kdy nastala splatnost dluhu, jaké sankce jsou s tímto dluhem spojeny a z čeho se odvíjí splatnost a další skutečnosti. Proto právní služby poskytnuté advokátem při formulaci takové žaloby, byť byla vtělena do elektronického formuláře, nelze považovat za mechanickou rutinní činnost, jež by nezasluhovala plnou odměnu v rámci nahrazování nákladů řízení. V této souvislosti poukázala na usnesení Městského soudu v Praze z 23. 1. 2015, sp. zn. 91 Co 7/2015 a také na další jiná rozhodnutí tohoto soudu, jakož i na vymezení formulářové žaloby, tak jak ji vymezil Ústavní soud. Například podle rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 935/15 by se jednalo o formulářovou žalobu zásadně jen pokud by žalobkyně opakovaně podávala návrhy, v nichž se mění v podstatě jen údaje o žalovaném a žalovaná částka, respektive v obecném textu jsou měněny jen některé údaje ohledně vzniku pohledávky, její výši a splatnosti a podobně. Je přesvědčena, že soud prvního stupně měl proto rozhodnout o nákladech řízení s přihlédnutím k ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu a § 13 odst. 3 tak, že by přiznal úspěšné žalobkyni celkem náhradu nákladů ve výši [částka]. Není zde tedy žádný důvod pro jakékoliv snížení náhrady nákladů řízení, a to ani za použití § 150 o. s. ř.. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadený výrok o nákladech řízení tak, že tyto stanoví částkou [částka]. Současně uplatnila právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený výrok o nákladech řízení v souladu s ustanovením § 212, § 212a odst. 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o. s. ř.). 5. Odvolání žalobkyně není důvodné. 6. V posuzované věci uplatnila žalobkyně, a to formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalované nárok na zaplacení celkem částky [částka], s tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru za předem dohodnutých podmínek a to včetně stanovení splatnosti jednotlivých měsíčních splátek, které žalovaná nedodržela. K návrhu pak připojila listinné důkazy především smlouvu o úvěru, [anonymizováno] obchodní podmínky, sazebník, když v tomto směru vyšla z historického výpisu k úvěru ze dne [datum], pokud jde o splatnost úroků, jakož i z předžalobní upomínky s výzvou plnění. Oproti přesvědčení odvolatelky je odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nijak nepochybil při výpočtu výše náhrady nákladů za právní zastoupení, pokud na poměry žalobkyně aplikoval ustanovení § 14b odst. 1 a 5 advokátního tarifu. Jak Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 935/15, na které i odvolatelka poukazuje, uvedl, pak formulářová žaloba bude zpravidla mít podobu využitého vzoru, jenž se bude odlišovat od jiných jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami od jiné věci. Proto soud odhalí takovou formulářovou žalobu i díky jednotě v osobě žalobce, případně jejího právního předchůdce nebo jejího advokáta. Proto je třeba uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon než provedení úkonu právní služby. Tato definice tzv. formulářové žaloby zcela plně dopadá i na poměry žalobkyně, která uplatňuje nárok ze smlouvy o úvěru, přičemž základní skutková tvrzení vyplývají z důkazů, která mají interní povahu, tedy ze smlouvy o úvěru, z úvěrových podmínek, ze sazebníku, z oznámení o úrokových sazbách, z historie výpisu plateb či z předžalobní výzvy. Za této situace proto odvolací soud nemůže souhlasit s argumentací žalobkyně v tom směru, že se v daném případě nejedná o tzv. formulářovou žalobu a že použití § 14b advokátního tarifu na poměry žalobkyně nelze aplikovat. 7. Odvolací soud má za to, že zcela správně soud prvního stupně návrh žalobkyně jako formulářovou žalobu posoudil, a to i s ohledem na osobu žalobkyně, která je nepochybně velice často v pozici věřitele uplatňující své nároky na dlužné finanční plnění ze smluv o úvěru, zápůčky apod. proti fyzickým osobám. Proto i obsah skutkových tvrzení je obdobný, neboť se opírá především o interní předpisy a listiny žalobkyně v souvislosti s uzavřením smluv a jsou, pokud jde o obsahové náležitosti, i v základní argumentaci totožné či jen s drobnými odchylkami od jiných obdobných žalob vyvolaných žalobkyní proti jejím dlužníkům jako spotřebitelům. 8. Odvolací soud proto dospěl k tomu závěru, že soud prvního stupně nijak nepochybil, pokud za účelně vynaložené náklady pokládal tak jak je přesně a podrobně popsal v bodu 18 svého rozhodnutí, tedy 3 úkony podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, včetně paušální náhrady podle § 14b odst. 5, vše zvýšené o DPH, a to spolu se zaplaceným soudním poplatkem z návrhu. Účelně vynaloženými náklady tedy i odvolací soud pokládá částku [částka], která byla také žalobkyni přiznána. 9. Vzhledem k tomu, že se nezdařilo zpochybnit žalobkyni věcnou správnost napadeného rozsudku, odvolací soud výrok o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 10. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalované žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.