27 Co 119/2024-98 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. , spisová značka, ze dne , datum, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve zbytku soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s 15 % úrokem ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši , částka, , s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně vzhledem k převážnému neúspěchu žalobkyně a při absenci prokázaných nákladů žalovaného tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. a také podle § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěr. Podle soudu prvního stupně právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) před uzavřením smlouvy ze dne , datum, a poskytnutím úvěru ve výši , částka, nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (jak bylo v odůvodnění podrobně rozvedeno). Proto je smlouva absolutně neplatná, žalovaný je povinen platit toliko jistinu úvěru, což po odečtení dosavadního plnění ve výši , částka, představuje částku , částka, . V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , který dovodil, že poskytnutou jistinu není spotřebitel povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem, tedy v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel „vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, poskytovateli úvěru proto nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.“ Dále soud prvního stupně uvedl, že žalovanému „je umožněno zbytek jistiny vrátit dle jeho možností, které již dříve mohly být omezené při jeho větším dluhovém zatížení a prováděných srážkách ze mzdy.“3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku II., tedy co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku III. rozsudku. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, , které mu bylo odesláno dne , datum, . Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne , datum, žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., „minimálně z částky bezdůvodného obohacení.“ Žalovaný tak měl podle žalobkyně dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, , pobočka v Olomouci sp. zn. , spisová značka, , Krajského soudu v , adresa, , sp. zn. , spisová značka, dále na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve , adresa, , sp. zn. , spisová značka, . Proto navrhla částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání uvedené části zákonného úroku z prodlení.4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.5. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou (oddělitelnou, zbylou) část výroku II., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.6. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. , spisová značka, ). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčila a kolik měl zaplatit, takže zbývá , částka, , které nezaplatil, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni. Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, postačuje řešit tu část zjištění, která je dotčena odvoláním a kterou řešil soud prvního stupně nedostatečně.7. Je zřejmé, že úvěrová smlouva byla uzavřena dne , datum, (za účinnosti aktuální právní úpravy) a že žalovaný byl o placení celého zbytku dluhu upomínán. To měl soud prvního stupně správně za prokázané „z výzvy a podacího lístku,“ nicméně neuvedl nic konkrétního o tom, co vlastně zjistil, ačkoli jde o zjištění podstatné. K tomu odvolací soud zopakoval část dokazování uvedenými listinami za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř.8. Žalobkyně v řízení již před soudem prvního stupně předložila dvě výzvy – jednu z prosince 2022, na kterou poukazovala i v odvolání, a druhou (předžalobní) z března 2023. Podací lístek ze dne , datum, byl ale předložen jen k druhé výzvě ze dne , datum, , která byla adresována na adresu pro doručování sjednanou ve smlouvě (, jméno FO, 1979, , adresa, ). Předchozí výzva z roku 2022 měla být podle záhlaví písemnosti doručována na jinou adresu (trvalý pobyt žalovaného -, adresa, ), přičemž k této výzvě spojené s oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně žádný podací lístek nepředložila. Soud prvního stupně ovšem nevyzval žalobkyni k takovému předložení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. (zda a kdy výzvu odeslala, na jakou adresu a jaké o tom existují důkazy), v tomto směru tak nenastala koncentrace řízení podle § 118b nebo 119a o.s.ř. Proto bylo nutné takové poučení žalobkyni poskytnout až před odvolacím soudem (srov. též § 205 odst. 2 o.s.ř., § 205a a § 212a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně nicméně žádným dokladem o doručení této první výzvy a ani o jejím odeslání podle vlastních tvrzení nedisponuje. Navíc by šlo zřejmě o doručování na adresu, která ve smlouvě jako adresa pro doručování písemností sjednána nebyla. Proto odvolací soud vycházel až z výzvy ze dne , datum, prokazatelně odeslané na adresu pro doručování, v jejímž obsahu byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění celého zbytku úvěru (včetně dalších domnělých nároků žalobkyně) „do , datum, .“9. Žalovaný se k jednání soudu prvního stupně ani k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, nemohl tak být poučen podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, zda a co tvrdí o návrhu jiné lhůty k plnění, který by adresoval žalobkyni po uvedené výzvě (kdy, jak). Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené lhůty nenamítal ani v průběhu řízení, o svých aktuálních poměrech nic netvrdil, v tom je třeba žalobkyni přisvědčit. Tím byl skutkový základ věci nutný pro právní posouzení věci objasněn dostatečně, jak bude dále rozvedeno.10. Soud prvního stupně věc převážně správně posuzoval také po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a také správně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se ostatně v odvolání ani nesnaží tyto závěry zpochybnit. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru a postoupení pohledávky zcela ztotožňuje.11. Zbývá tedy posoudit spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. V tomto směru odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se pr