24 Co 188/2025-217 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem , adresa, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele , adresa, , narozného , datum, a zemřelého , datum, , ze závěti ze dne , datum, . Současně soud prvého stupně určil, že žalobkyně je také dědičkou ze zákona po tomto zůstaviteli. Dále soud prého stupně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a každému z účastníků uložil zaplatit polovinu vzniklých nákladů řízení.2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že, jde-li o závěť z , datum, , obsahuje laickou a nepřehlednou formulaci, soud pak použil výklad závěti tak, aby nejlépe vystihoval vůli zůstavitele. Dospěl k závěru, že je z ní dostatečně zřejmé, že za dědičku je povolána žalobkyně (v této souvislosti soud vyložil ve vztahu k výsledkům dokazování i určité možné důvody nepřesného a opakovaného uvedení některých skutečností). Jde-li o podmínky závěti, soud prvého stupně shledal, že vzhledem k datu pořízení by sice bylo v této části pořízení dle tehdejší právní úpravy neplatné, avšak dle nové právní úpravy k závěti i ohledně této části přihlížet lze, neboť současná právní úprava takovou závěť připouští. Soud shledal, že podmínky místa pohřbení a způsobu pohřbení a zacházení s tělem zůstavitele byly splněny. Jde-li o podmínku pohřbení zůstavitele „u rodinného domu”, není zcela jasně tato část závěti formulována, nabízí se několik výkladů, jaká byla v této souvislosti vůle zůstavitele, a to i vzhledem k výsledkům dokazování. Soud prvého stupně tak uzavřel, že za této situace postačí ve vztahu k respektu vůle zůstavitele, bude-li daná podmínka alespoň v minimálním rozsahu splněna. Dále pak uzavřel, že pro splnění podmínky stačí, konal-li se pohřeb (v kostele) v místě bydliště zůstavitele a zvala-li žalobkyně alespoň některé účastníky pohřbu do domu zůstavitele. Pokud jde o podmínku nakládání se střelnými zbraněmi, lze ji splnit až podle výsledku dědického řízení a po jeho skončení. Pokud jde o péči o psy zůstavitele, pak v době smrti zůstavitele zde byl jen jeden pes, jiný, než v době pořízení závěti, avšak i o něj bylo postaráno ve smyslu podmínky, neboť se nachází u třetí osoby a není v útulku. Soud prvního stupně měl za splněnou také podmínku starosti žalobkyně o zůstavitele až do jeho smrti. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla osobou pečující o zůstavitele adekvátně svým možnostem a věku. Soud také odůvodnil, proč ani fotografie nepořádku v domě nepůsobí nijak na závěr o splnění dané podmínky. Za této situace pak soud prvého stupně uzavřel, že žalobkyně je dědičkou ze závěti.3. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí odůvodnil také okolnosti soužití zůstavitele a žalobkyně ve společné domácnosti. Vzal za prokázané, že žalobkyně se zůstavitelem bydlela, trávila s ním většinu času, pečovala o stravu a domácnost, nakupovala, uklízela, vařila, zajišťovala lékařskou péči. Navenek byli zůstavitel a žalobkyně vnímáni jako dlouhodobí partneři, případně i manželé. V případě žalobkyně nešlo jen o „pečovatelku” zůstavitele, vztah nejevil známky jen občasné výpomoci či pouhého společného bydlení. Stav společného soužití žalobkyně a zůstavitele podle závěrů soudu prvého stupně trval velmi dlouhou dobu (minimálně 20 let) a jeho existence i v posledním roce před smrtí zůstavitele byla v řízení mnoha důkazy prokázána, přitom soud zhodnotil i výpovědi těch svědků, kteří hovořili o určitém ochlazení vztahů.4. Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podali žalovaní včasné odvolání. V něm namítají, že soud listinu vadně posoudil jako závěť ve prospěch žalobkyně. Vzhledem k použitým formulacím jde spíše o zřízení věcného břemene, případně zákazu zcizení a zatížení. V případě posouzení soudu jde o nepřípustně extenzivní výklad poslední vůle zůstavitele. Žalovaní mají za to, že nebyla splněna podmínka pohřbu spočívající v pohřbu „u domu”, což má zcela jasný význam zjistitelný na internetových stránkách pohřebních společností. Soud však tento pojem nevyložil dle obvyklého významu. Žalovaní mají za to, že pro splnění této podmínky by alespoň část obřadu měla být konána „u domu”. To se nestalo, o pohřeb se žalovaná nepostarala a aktivně se nepřičinila o splnění dané podmínky. Touto podmínkou zůstavitel nemohl myslet jen nějaké pohoštění po pohřbu. Navíc pět svědků vypovědělo, že v domě žádné pohoštění nebylo. , Anonymizováno, a , jméno FO, do domu sice šly, avšak jen se domluvit, jak se naloží s věcmi zůstavitele a psem. Soud svůj závěr opřel víceméně jen o jedinou nevěrohodnou svědkyni. Výklad daného pojmu soud nepřípustně rozvolnil o poukaz na přání navrhovatele, aby byl pohřben na zahradě, takový výklad je však zcela lichý. Jde-li o otázku dědického práva žalobkyně ze zákona, mají žalovaní za to, že žalobkyně byla jen pečovatelkou, jíž zůstavitel platil, což dovozují ze svědectví sociální pracovnice. Finanční tok byl jen jednostranný od zůstavitele k žalobkyni, zůstavitel vyplácel žalobkyni z příspěvků na péči, o čemž svědčí listiny z řízení o příspěvek na péči. Pokud by žili zůstavitel a žalobkyně jako partneři, nebyl by tento vztah závislý na tom, zda a v jaké výši bude zůstavitel od státu pobírat příspěvek na péči. Žalovaní mají za to, že je třeba zohlednit i to, že žalobkyně se dle svého jednání necítila být dědičkou až do prvního setkání se soudním komisařem. Žalovaní namítli, že soud se nechal strhnout silným pozitivním dojmem velkého množství svědků z obce , adresa, , kteří jsou přátelé žalobkyně, a především vycházel z nevěrohodné výpovědi svědkyně , Anonymizováno, , která správně nedatovala ani dobu pořízení závěti (rok 2000 namísto 2004). Proto navrhli, aby rozhodnutí soudu prvého stupně bylo změněno a žaloba byla zamítnuta.5. Žalobkyně žádala potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.7. Jde-li o skutkový stav dané věci, odvolací soud uzavírá, že soud prvého stupně v řízení provedl potřebné dokazování, důkazy zásadně správně zhodnotil, zjistil z nich zásadně správné rozhodné skutečnosti a zásadně správně uzavřel o skutkovém stavu této věci. Na rozhodnutí soudu prvého stupně, jde-li o skutková zjištění, lze proto zásadně odkázat. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech žalobkyně, neboť má za to, že tento výslech je přípustný vzhledem k tomu, že některé okolnosti týkající se společného soužití zůstavitele a žalobkyně mohly být známy jen samotné žalobkyni a zůstaviteli, stejně tak určité pokyny zůstavitele ohledně závěti a její předání se mohlo odehrávat jen mezi žalobkyní a zůstavitelem, proto odvolací soud shledal, že tyto okolnosti zásadně nelze zcela jednoznačně prokázat jinak. Účastnická výpověď žalobkyně však ve své podstatě jen utvrdila skutečnosti, které již vyplývaly z dokazování provedeného soudem prvého stupně.8. Jde-li o podmínky vedení tohoto řízení, pak je možné poukázat na to, že ze spisu , adresa, sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že zůstavitel , adresa, zemřel dne , datum, . V průběhu pozůstalostního řízení bylo zjištěno, že zůstavitel nezanechal manželku ani žádné dítě, rodiče zůstavitele předemřeli. Zůstavitel měl sourozence, a to bratra , adresa, , který však již zemřel a zanechal dceru , Jméno žalované C, (neteř zůstavitele). Bratr zůstavitele , Jméno žalované B, rovněž zůstavitele předemřel a zanechal syny , Jméno žalované A, a , adresa, (synovce zůstavitele). V průběhu pozůstalostního řízení své dědické právo uplatnila také žalobkyně, která předložila závěť zůstavitele ze dne , datum, , z níž odvozovala své dědické právo, jde o závěť sepsanou soukromou listinou, a to vlastní rukou zůstavitele. Současně žalobkyně uplatnila své dědické právo ze zákona s tím, že je osobou, která žila se zůstavitelem ve společné dománosti dlouhodobě. Dědické právo žalobkyně popřeli žalovaní, a to jak ve vztahu k závěti, tak ve vztahu k tvrzení o existence společné domácnosti v rozhodném období. Usnesením ze dne , datum, byla žalobkyně odkázána, aby své dědické právo uplatnila žalobou u soudu proti žalovaným, a to jednak své dědické právo ze závěti a jednak i své dědické právo ze zákona s odůvodněním, že v dané věci by mohlo nastat jak dědění ze zákona, tak i dědění ze závěti. Podat žalobu bylo usnesením žalobkyni uloženo do dvou měsíců od právní moci usnesení, které nabylo právní moci dne , datum, . Žaloba v této věci byla podána dne , datum, .9. Z výše uvedeného lze právně uzavřít, že žaloba v této věci byla podána ve lhůtě stanovené soudem, takže jsou dány podmínky pro vedení tohoto řízení, aniž by musel být prokazován naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Je otázkou, zda v případě úspěchu žaloby na určení dědického práva žalobkyně ze závěti je nutné určovat i zákonné dědické právo žalobkyně. Odvolací soud má však za to, že posouzení rozsahu dědického práva žalobkyně ze závěti je otázkou, kterou je případně oprávněn řešit jen soud v pozůstalostním řízení a bez dalšího se netýká