34 C 214/2019-169 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě o náhradu škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný při výkonu advokacie, konkrétně při zastupování žalobce v řízení o zaplacení směnečné pohledávky vůči [právnická osoba] (dále„ směnečný dlužník“), vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka]. Dospěl k závěru, že žalovaný opožděným podáním žaloby zapříčinil promlčení směnečné pohledávky a neúspěch žalobce v řízení. Žalovaný přitom v tomto řízení neprokázal, že by kauza směnky neexistovala a žalobci tudíž žádná škoda nevznikla. Proto je povinen nahradit žalobci škodu spočívající v ušlé části směnečné pohledávky, směnečného úroku a směnečné odměny a dále v nákladech právního zastoupení, které žalovanému za směnečný spor zaplatil, a v nákladech řízení, které musel nahradit směnečnému dlužníku. Neúspěšnému žalovanému uložil soud podle zásady úspěchy povinnost nahradit žalobci náklady řízení. 2. Žalovaný se proti rozsudku, pokud jde o věc samu, odvolal. Žalobce se odvolal proti výroku o nákladech řízení, neboť nesouhlasil se stanovením jejich výše. 3. Odvolání žalovaného není důvodné, odvolání žalobce ano. 4. Ve věci samé považuje odvolací soud napadený rozsudek za věcně správný, byť na základě poněkud jiného právního posouzení než soud prvního stupně. Na toto právní posouzení strany upozornil v předvolání k jednání a posléze i při jednání. 5. Podle § 24 odst. 4 zákona o advokacii se advokát zprostí odpovědnosti (za újmu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie), prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. 6. Soud prvního stupně zaměřil svou pozornost na otázku, zda žalobcova zajišťovací směnka měla kauzu, tj. zda skutečně existoval jí zajišťovaný dluh z půjčky. Přímo o to však nešlo. Jestliže škoda vznikla v důsledku neúspěchu ve sporu, je třeba se zabývat tím, zda by k neúspěchu došlo, i kdyby advokát vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo lze požadovat. V daném případě je proto třeba zkoumat, jak by dopadl směnečný spor, kdyby žalovaný podal žalobu včas. Pokud by v něm žalobce i přesto úspěšný nebyl, bylo by možné říci, že žalovaný škodě zabránit nemohl. 7. Jako další důvod neúspěchu žalobce ve směnečném sporu přitom podle tvrzení žalované strany přicházela v úvahu neexistence půjčky žalobce směnečnému dlužníku (byť žalovaná strana půjčku nepopírala výslovně, ale jen neurčitě uváděla, že směnečný dlužník o půjčce nevěděl). Otázka půjčky je však nyní významná nikoli sama o sobě, jak se zřejmě domníval soud prvního stupně, ale jen jako možný důvod neúspěchu žalobce ve směnečném sporu. Nyní jde tedy nikoli o to, zda existovala půjčka, nýbrž o to, zda by žalobce směnečný spor prohrál kvůli neexistenci půjčky. Vyjde-li se přitom z toho, že ve směnečném sporu nesl žalovaný důkazní břemeno ohledně neexistence kauzy směnky – jak správně, ale v nesprávném kontextu uvedl soud prvního stupně – vyplývá z uvedeného, že stěžejní pro posouzení odpovědnosti žalovaného nyní je, zda by se směnečný dlužník ubránil směnečné žalobě prokázáním neexistence půjčky. 8. Proto se odvolací soud zabýval obranou směnečného dlužníka ve směnečném sporu. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. [spisová značka] přitom zjistil, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, podaných prostřednictvím advokáta, směnečný dlužník uvedl víceméně shodnou obranu, jako nyní uvádí žalovaný. Pokud jde o půjčku krytou směnkou, uvedl pouze, že o ní (půjče z doby předchozí jednatelky) neví a že„ nikdy nebyla předložena žádná smlouva o poskytnutí půjčky.“ Avšak okolnosti, z nichž by přesvědčivě plynulo, že půjčka skutečně poskytnuta nebyla, směnečný dlužník neuvedl, natož aby označil nějaké důkazy. Na jednání pak advokát směnečného dlužníka uvedl, že„ nad rámec svého písemného vyjádření nic dalšího nechce sdělit, námitka promlčení byla jím vznesena jen z opatrnosti.“ Z toho vyplývá, že směnečný dlužník na námitku promlčení nespoléhal a na svou obranu uvedl vše, co mohl. Avšak bylo toho velmi málo na to, aby tehdy mohl přesvědčit soud o neexistenci půjčky a tak unesl své důkazní břemeno. Příliš pomoci mu nemohlo ani tvrzení, že půjčka nebyla evidována v jeho účetnictví, protože to – jak správně uvedl soud prvního stupně – mohlo znamenat i jen tolik, že směnečný dlužník nevedl účetnictví řádně. Příčiny mohly být různé, třeba i rozpory mezi manžely [příjmení], dřívějšími dvěma jednateli směnečného dlužníka, o nichž ve směnečných námitkách také psal. A jestliže směnečný dlužník tvrdil, že automobil, na jehož pořízení měla být půjčka sjednána, byl skutečně vlastnictvím směnečného dlužníka, a zároveň zpochybnil, že [jméno] [příjmení] mohla na jeho nákup získat vlastní prostředky („ aniž vysvětlila, jak tyto získala za dobu téměř 20tiletého manželství“), pak tím podpořil spíše závěr o existenci půjčky. Směnečný dlužník totiž nijak netvrdil, jak kupní cenu zaplatil; neoznačil důkaz např. výpisem ze svého účtu nebo peněžním deníkem, který by potvrzoval, že prostředky na kupní cenu šly z vlastních zdrojů směnečného dlužníka. Za takových okolností nemohl neexistenci směnky prokázat. 9. Pokud jde o druhou tehdejší obranu směnečného dlužníka, nyní také použitou žalovaným, že půjčka byla neplatná, protože nebyla schválená valnou hromadou směnečného dlužníka, odkazuje odvolací soud na podrobnou argumentaci soudu prvního stupně v odstavcích 4, 16 a 17, kterou žalovaný ani vedlejší účastník v odvolacím řízení žádnými protiargumenty nezpochybnili. 10. Z uvedeného vyplývá, že nebýt promlčení, musel by žalobce směnečný spor vyhrát. Jeho prohře by tudíž bylo zabráněno, kdyby žalovaný podal žalobu včas. Žalovaný se tedy nemůže odpovědnosti za škodu zprostit podle § 24 odst. 4 zákona o advokacii. 11. Námitka žalovaného, že žalobce by v případě svého úspěchu nebyl uspokojen, protože směnečný dlužník neměl žádný majetek, byla víceméně obecná, dostatečně nezdůvodněná a žalovaný ji uvedl spíše jen nazdařbůh („ pokud vím… z toho jsem usoudil… mám za to“). Jako taková nemůže závěry soudů obou stupňů zpochybnit, a to tím spíše, že žalobce uvedl skutečnosti, jež domněnku o nemajetnosti rozptylují (poukázal na to, že směnečný dlužník se zabýval servisem a opravami vysokozdvižných vozíků, k čemuž musel mít nějaké nářadí a nástroje). Ani skutečnost, že směnečná pohledávka, přisouzená původně rozhodčím nálezem, byla vymáhána exekučně, sama o sobě na nemajetnost směnečného dlužníka neukazuje. V každém případě je ovšem třeba dodat, že žalovaný námitku nedobytnosti pohledávky neuvedl ve lhůtě podle § 118b odst. 1 o. s. ř. (viz odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku). 12. K námitce pominutých důkazů odvolací soud dodává, že tyto důkazy se netýkaly toho, co bylo v tomto řízení relevantní, tj. otázky, zda by se směnečný dlužník ubránil směnečné žalobě jinak než námitkou promlčení. Podobně je bez významu námitka, že směnečný dlužník porušil svou účetní povinnost, pokud závazek zajištěný směnkou nezanesl do svého účetnictví. Důvodná není námitka„ obrácení důkazního břemene“, protože podle § 24 odst. 4 je nesl skutečně žalovaný. Nicméně výsledek toho sporu nakonec nebyl dán důkazním břemenem, protože rozhodné skutečnosti zjistil odvolací soud z připojeného spisu, aniž je žalovaný nebo vedlejší účastník něčím zpochybňovali či doplňovali. 13. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. 14. Výrok o nákladech řízení odvolací soud změnil dle odvolacího návrhu žalobce, neboť opomenutí soudu prvního stupně při vyčíslení nákladů řízení (nezahrnutí soudního poplatku) je zřejmé. 15. Úspěšnému žalobci odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 93 odst. 1 první věta o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému a vedlejšímu účastníku.