10 CO 210/2022-244 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 23 C 178/2021-178, zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalovanému doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce [číslo] v budově [adresa], postavené na pozemku st. p. [číslo] v k. ú. [obec] za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti, s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na cenu ve správné výši (výrok I.) a žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému náklady řízení v částce 6 534 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které podáním ze dne 11. 8. 2022 doplnil. Své odvolání žalobce odůvodnil tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce přitom nesouhlasí s těmi závěry, ke kterým soud prvního stupně dospěl, a kterými odůvodnil zamítnutí jím podané žaloby. 3. Jde-li o neúplné zjištění skutkového stavu věci, pak soud prvního stupně dle žalobce neprovedl jím navržené listinné důkazy, na základě kterých bylo možné zjistit, jakým způsobem žalovaný dlouhodobě vůči žalobci postupuje, a že vůči němu již dlouhodobě neplní své zákonné povinnosti. Dle žalobce přitom tato skutečnost byla pro úplné zjištění skutkového stavu nezbytná, neboť dokresluje přístup žalovaného k plnění jeho zákonných povinností a vypovídá o zneužívání jeho silnějšího postavení poskytovatele služeb s tím, že žalobce nemá jinou možnost, než se se svým nárokem obrátit na soud, jelikož nesprávnost vyúčtování služeb o poskytování plnění má za následek to, že nemůže nastat splatnost případného přeplatku na službách za dané období. Podle žalobce, pokud vyúčtování služeb nebylo řádné ani za předchozí období, pak žalovaný nemohl z těchto důvodů doručit žalobci řádné vyúčtování ani za žalované období, jelikož ve vyúčtování se zohledňují jak zaplacené zálohy, tak i případné doplatky (nedoplatky) z období předchozího. Dále v souvislosti s touto svou námitkou poukázal žalobce na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 318/2021, jehož předmětem je skutkově podobný spor mezi účastníky, soud prvního stupně obdobnému důkaznímu návrhu žalobce vyhověl a řadu z jím navržených listinných důkazů provedl. Dle žalobce by přitom soud prvního stupně měl v obdobných případech i z procesního hlediska rozhodovat obdobně, a to v souladu se zásadou legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti a právní jistoty. V daném případě však není jasné, proč bylo soudem prvního stupně v obdobných věcech postupováno rozdílně. Dle žalobce by pak měly být vedle již výše uvedeného zohledněny také obecné zásady soukromého práva vyplývající z občanského zákoníku, pročež dle názoru žalobce soud prvního stupně neprovedením žalobcem navrhovaných důkazů týkajících se předchozích období poskytl ochranu nikoli spotřebiteli, ale silnější straně sporu. 4. Pokud jde o nesprávná skutková zjištění, pak dle názoru žalobce soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyúčtování z roku 2019 zákonné náležitosti obsahuje, jen na základě mechanického porovnání toho, co je uvedeno ve vyúčtování a co k náležitostem uvádí zákon, aniž by se však obsahem vyúčtování blíže zabýval. Pokud by tak dle žalobce učinil, zjistil by, že k takovému závěru není možné dojít bez současného prostudování podkladů, na základě kterých mělo být vyúčtování žalovaným vyhotoveno, a pokud tak neučinil, pak nemohl objektivně posoudit, zda je vyúčtování řádné, věcně správné a obsahuje-li ceny za provedené služby ve správné výši. S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se náležitostí vyúčtování nejsou závěry soudu prvního stupně dle žalobce zjevně správné. Soud prvního stupně dospěl dle názoru žalobce rovněž k nesprávnému závěru, že žalobci bylo umožněno žalovaným nahlédnout do podkladů vyúčtování ve dnech 17. 6. 2020 a 4. 8. 2021, neboť ani z jednoho provedeného důkazu dle žalobce nevyplývá, že s informacemi o možnosti nahlédnout do podkladů vyúčtování byl žalobce prokazatelně seznámen. K této otázce se dále podrobně vyjádřil s tím, že setrval na svém tvrzení, že žádnou z listin zmiňovaných soudem prvního stupně týkající se možnosti nahlédnout do podkladů k vyúčtování neobdržel a seznámen s ní nebyl. Je to přitom dle žalobce žalovaný, který měl tyto skutečnosti nejen tvrdit, ale rovněž prokázat, což se mu dle názoru žalobce nezdařilo. Dále žalobce setrval rovněž na své námitce, že smlouva o zajišťování správy domu a pozemku ze dne 11. 12. 2018 je stižena vadou a bez dalšího je nepřezkoumatelná a že s existencí této smlouvy a jejím zněním nebyl nikdy seznámen. Dle žalobce jsou tudíž účinky takové smlouvy pro něj nicotné, což má rovněž dopad do splnění povinnosti žalovaného doručit mu řádné vyúčtování. V té souvislosti jde dle žalobce také o účelové a nepoctivé jednání žalovaného. Tím se však opět soud prvního stupně nezabýval. Žalobce tedy shrnul, že dle něj soud prvního stupně při vyhodnocení důkazů postupoval pouze formalisticky, důkazy zkoumal jen povrchově a nezabýval se jimi do detailu, ve značném rozsahu nekriticky akceptoval tvrzení žalovaného, ač ten v řadě případů svá tvrzení ničím nepodložil. Procesní postup soud prvního stupně byl tak dle žalobce nesprávný, neboť soud prvního stupně provedené důkazy nesprávně vyhodnotil a na jejich základě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž naopak v případě, pokud by je vyhodnotil správně, nepochybně by došel k jiným skutkovým zjištěním. 5. Jde-li o nesprávné právní posouzení věci, pak dle žalobce soud prvního stupně při posuzování věci chybně aplikoval a vyložil příslušné právní předpisy. Soud prvního stupně dle žalobce zejména nesprávně aplikoval a vyložil ust. § 7 odst. 2 zákona o poskytování služeb, neboť je aplikoval pouze formalisticky bez ohledu na smysl a účel příslušného zákona, kterým je poskytnout ochranu primárně nájemcům, jako slabším stranám nájemního vztahu, a ostatním příjemcům služeb, kterými jsou vlastníci jednotek. Zákonné požadavky na to, jak má vyúčtování vypadat a co má obsahovat, stejně tak jako požadavek na to, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování, jsou pak dána z toho důvodu, aby se zamezilo určité libovůli poskytovatelů služeb. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalobce za to, že vyúčtování za rok 2019 je stiženo vadami, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v § 7 odst. 2 zákona o poskytování služeb, kdy opět poukázal na to, že bez informací uvedených v podkladech k vyúčtování není vyúčtování přezkoumatelné a zkontrolovatelné. Dále se dle žalobce soud prvního stupně odchýlil od obecných principů doručování vyplývajících jak ze zákona (§ 570 o. z.), tak z judikatury soudů, pokud vzal za prokázané, že žalovaný žalobci„ doručil“ informace o možnosti seznámit se s podklady vyúčtování. Vedle toho žalobce namítl rovněž to, že v daném případě mělo dojít, zejména co se týče provedeného vyúčtování, k obrácení důkazního břemene v podobě vysvětlovací povinnosti žalovaného, kdy je zřejmé, že žalobce objektivně nedisponuje podklady, na základě kterých žalovaný vyúčtování vyhotovil, a tedy neměl v průběhu sporu k dispozici informace významné pro rozhodnutí ve sporu. Soud prvního stupně přitom žalovaného nevyzval, aby v rámci vysvětlovací povinnosti doložil, resp. prokázal, že vyúčtování je správné, ale naopak rozhodl o tom, že žalobce své důkazní břemeno neunesl a žalobní návrh zamítl. Závěrem poukázal žalobce na to, že zákonná povinnost zavazující poskytovatele služeb předložit věcně správné a řádné vyúčtování tíží žalovaného a nikoli [anonymizováno] [okres], přičemž odpovědnost za splnění zákonných povinností nemůže smluvně přesunout na smluvní osobu, což se žalovaný snaží prostřednictvím odkazu na smlouvu uzavřenou s [anonymizováno] [okres], nicméně žalobce je toho názoru, že smlouva není platná, neboť je stižena vadami. Soud prvního stupně však smlouvu právnímu zhodnocení vůbec nepodrobil. Procesní postup soudu byl tedy dle žalobce nesprávný, neboť soud prvního stupně při rozhodování ve věci vycházel z nesprávného právního posouzení věci, přičemž pokud by býval rozhodovanou věc posoudil z právního hlediska správně, musel by rozhodnout jinak. 6. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a jím podané žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že závěry rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné a odpovídající řádně