13 CO 262/2021-358 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala rozhodnutí o povinnosti žalovaných zaplatit jí společně a nerozdílně náhradu škody v částce 202 889 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit oběma žalovaným i vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných v plné výši náhradu nákladů řízení (výrok II-IV). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemků, které tvoří území přírodní reservace [anonymizována dvě slova] v katastru [územní celek], okres [okres]. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaných náhrady škody, o níž tvrdila, že jí vznikla vykácením lesního porostu v prostoru přírodní reservace těžebním zásahem provedeným žalovanou ad 1) na základě rozhodnutí Krajského úřadu [anonymizováno] kraje v roce 2012. Po žalované ad 1) uplatňovala žalobkyně náhradu škody se zdůvodněním, že těžební zákrok realizovala, po žalované ad 2) pak z titulu odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb. za (dle žalobkyně) nezákonné rozhodnutí, jímž byl těžební zákrok nařízen, jímž bylo tzv. managementové opatření z 30. 10. 2012 vydané Krajským úřadem [anonymizováno] kraje jako orgánem ochrany přírody v mezích jeho přenesené působnosti. Co se týče specifikace škody do důvodu i výše, opírala žalobkyně uplatněný nárok o znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení], jímž tento znalec vyčíslil škodu v souhrnné výši 202 889 Kč sestávající ze škody na trvalém porostu, který byl vykácen, ze škody za předčasné vykácení porostu a z nákladů na obnovu lesa. 3. Žalovaná ad 1) namítala, že těžební zásah realizovala v intencích smlouvy o dílo, kterou uzavřela s [anonymizováno] krajem jako orgánem ochrany přírody a krajiny, ze zadání smlouvy nevybočila, a proto její odpovědnost za jakoukoliv škodu na porostech [anonymizováno] nelze dovodit. Znaleckému posudku znalce [příjmení] [příjmení] vytýkala, že nesmyslně vychází z předpokladu, že v prostoru dotčeného [anonymizováno] mohl a měl být dosažen hospodářský výnos z mýtní výtěže, přestože u rašelinné kleče na přirozených stanovištích se v praxi s mýtní výtěží nepočítá. Argumentovala tím, že při těžebním zásahu nešlo o těžbu ve smyslu lesního zákona, ale o zásah podle zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož účelem byla podpora rozvoje [anonymizována dvě slova] jako prioritního evropského stanoviště charakterizovaného určitým typem nelesní vegetace, jejíž přetrvání bylo se zachováním a rozvojem lesa v daném místě neslučitelné. Dále pak vznesla žalovaná ad 1) proti žalobě námitku promlčení s tím, že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody je vůči ní promlčen ve dvouleté subjektivní lhůtě podle ust. § 160 zák. 40/1964 Sb., obč. zák., který se v daném případě uplatní podle přechodného ustanovení § 3036 o. z. Zdůvodnila, že opírá-li žalobkyně svůj nárok na náhradu škody v tomto řízení o znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení] z 31. 5. 2013, jehož byla sama zadavatelem, pak se na podkladě daného posudku již 31. 5. 2013 musela dozvědět o tom, jaká škoda jí vznikla a kdo za ni odpovídá, a proto pokud žalobu uplatnila až 30. 10. 2015, učinila tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovené v ust. § 106 zák. č. 40/1964 Sb., obč. zák. Dále poukazovala i na další dokumenty, z nichž vyplývalo, že žalobkyně žalobu uplatnila po uplynutí subjektivní lhůty dvou let od okamžiku, kdy se dozvěděla o tom, jaká škody jí vznikla a kdo za ni odpovídá, např. na Dílčí protokol o průběhu kontroly ČIŽP Oblastního inspektorátu práce [obec] ze 17. 5. 2013, anebo záznam o zahájení úkonů trestního řízení z 29. 8. 2013. 4. Žalovaná ad 2) rovněž s nárokem žalobkyně na náhradu škody nesouhlasila. Namítala, že žalobkyně u ní nárok na náhradu škody před podáním žaloby neuplatnila, jak jí ukládá ust. § 15/2 zák. č. 82/1998 Sb. Zejména však argumentovala tím, že žalobce netvrdí ani nedokládá, že by předmětné managementové opatření z 30. 10. 2012 bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podle žalované ad 2) ho z uvedeného důvodu nelze pokládat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Současně rovněž vznesla proti nároku žalobkyně na náhradu škody námitku promlčení. Stejně jako žalovaná ad 1) namítala, že ve vztahu k porostům [anonymizována dvě slova] dotčeným těžebním zákrokem se nepředpokládal žádný hospodářský výnos, nešlo o zásah hospodaření v lesích ve smyslu lesního zákona, nýbrž o zásah, který měl danou lokalitu zbavit porostu kleče rašelinné, aby byl obnoven její původní nelesní charakter, který byl předmětem ochrany této evropsky významné lokality. Poukazovala na to, že z vlastního managementového opatření vyplývá, že žalobkyni byla pořezaná dřevní hmota nabídnuta k zužitkování, což nevyužila. 5. Obdobnou argumentaci jako žalované ad 1) a ad 2) směřující proti žalobnímu nároku uplatnil i vedlejší účastník na straně žalovaných. 6. Ve vztahu k žalované ad 1) posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu škody jako promlčený ve dvouleté subjektivní lhůtě dle ust. § 106 obč. zák. a z tohoto důvodu žalobu ve vztahu k žalované ad 1) zamítl, aniž se zabýval její další předestřenou argumentací o tom, že za škodu neodpovídá. 7. Ve vztahu k žalované ad 2) soud prvního stupně sice nárok žalobkyně na náhradu škody promlčeným neshledal, neboť podle ust. § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je promlčecí doba u nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu tři roky, avšak žalobu vůči ní rovněž zamítl. K odůvodnění vyložil, že žalobkyně neprokázala nezákonnost sporného managementového opatření ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., tj. neprokázala, že by dané opatření bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem cestou opravných prostředků, a proto zákonné podmínky její odpovědnosti za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. nejsou splněny. Samu skutečnost, že managementové opatření nemá náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 68 a násl. zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, nelze považovat za důvod vylučující možnost napadení daného opatření opravným prostředkem u nadřízeného správního orgánu anebo cestou žaloby ve správním soudnictví. Opatření podle závěru soudu prvního stupně představuje individuální správní akt, který možnosti přezkumu cestou opravných prostředků jednoznačně podléhá, a proto za situace, kdy žalobkyně ve vztahu ke spornému managementovému opatření opravné prostředky ani žalobu ve správním soudnictví nevyužila, nelze jí v tomto řízení nárok z titulu odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. přiznat. 8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně v zákonné lhůtě odvoláním. Předně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že je její nárok na náhradu škody ve vztahu k žalované ad 1) promlčen. Argumentovala tím, že žalovaná ad 1) provedla těžební zákrok při výkonu podnikatelské činnosti, škoda vznikla mezi ní a žalovanou ad 1) jako mezi podnikateli, a proto by mělo být promlčení posuzováno podle zák. č. 513/1991 Sb., obch. zák., účinného do 31. 12. 2013, kde byla stanovena čtyřletá promlčecí doba (ust. § 397obch. zák.). Má za to, že nárok na náhradu škody jednoznačně prokázala, a to především znaleckým posudkem znalce [příjmení] [příjmení] opatřeným doložkou podle ust. § 127a o. s. ř. a trvala na tom, aby jí byl ve vztahu k žalované ad 1) v plném rozsahu přiznán. Ve vztahu k žalované ad 2) měl podle žalobkyně soud prvního stupně aplikovat ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pod podmínkou, že poškozený předtím využil všech opravných prostředků toliko, nejedná-li se o případ zvláštního zřetele hodný. Podle žalobkyně je právě daný případ nutné za hodný zvláštního zřetele pokládat, neboť managementové opatření je výjimečným opatřením, jedná se specifický instrument, který není obecně znám, navíc postrádalo poučení o možnosti napadnout ho opravným prostředkem, a proto žalobkyni nelze klást k tíži, že opravný prostředek ani správní žalobu proti tomuto opatření nepodala. Žalobkyně poukazovala na to, že ačkoliv opravný prostředek proti managementovému opatření nepodala, žalovanou ad 2) i další příslušné správní orgány opakovaně žádala o náhradu vzniklé škody. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení, nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně žalované ad 1) přiznal odměnu za dvě porady s právním zástupcem. Podle žalobkyně šlo o neúčelné úkony právní služby. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalované ad 1) i ad 2), stejně jako vedlejší účastník na straně žalované, podali k odvolání žalobkyně vyjádření, v němž v zásadě zrekapitulovali již předestřenou argumentaci, s níž se žalobě bránili v řízení před soudem prvního stupně. Shodně navrhovali potvrzení napadeného rozhodnutí. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k odvolání žalobkyně i k vyjádření žalovaných včetně vedlejšího účastníka a dospěl k závěru,