15 CO 104/2020-122 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů tak, že jí připadnou movité věci nacházející se v bytě na adrese [ulice a číslo] v [obec] a peněžní prostředky na účtu vedeném na její jméno, do výlučného vlastnictví žalovaného prostředky na účtu vedeném na jeho jméno a závazek zaplatit úvěr s měsíční splátkou 3 098 Kč, s tím, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na vypořádání 223 776 Kč. V odůvodnění v podstatě uvedl, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 9. 3. 2017 podle § 757 o. z. poté, co byly splněny veškeré zákonem stanovené předpoklady tohoto ustanovení. Poukázal na obsah dohody účastníků o úpravě jejich majetkových poměrů po rozvodu, kterou uzavřeli 14. 12. 2016, zejména na to, že dle jejího znění byly touto dohodou vypořádány movité věci, společné dluhy, pohledávky k účtům u peněžních ústavů a také je v dohodě uvedeno, že nabytím její účinnosti je zcela vypořádán veškerý majetek, pohledávky a závazky tvořící předmět společného jmění manželů. Dále účastníci prohlásili, že v případě pohledávek k účtům u peněžních ústavů náleží taková pohledávka vždy tomu, v jehož prospěch a na jehož jméno je veden předmětný účet. V případě opomenutí některého závazku či pohledávky náležející do společného jmění sjednali, že ze závazku je povinen ten, kdo se ke splnění smluvně zavázal a z pohledávky včetně příslušenství je oprávněn ten, v jehož prospěch pohledávka svědčí. V případě opomenutí vypořádání některé věci náležející do společného jmění manželů dále dohodli, že taková věc se stává předmětem výlučného vlastnictví toho z účastníků, který ji má ke dni zániku společného jmění ve své oprávněné držbě. Soud prvního stupně dovodil, že dohoda je vyvážená, není pro žalobkyni nijak nevýhodná či v rozporu s dobrými mravy a není ani neplatná z důvodu omylu na straně žalobkyně dle § 583 o. z., neboť uvedení v omyl druhou stranou nebylo prokázáno. Omyl je neomluvitelný, pokud jej způsobil převážně samotný jednající, ať již tím, že se svým jednáním na vzniku omylu podílel, nebo tím, že nepostupoval s obvyklou mírou péče a opatrnosti, kterou po něm lze s ohledem na okolnosti věci požadovat - to se týká jednání žalobkyně. V době podpisu dohody žalobkyně věděla, že žalovaný podal žádost o zpětné vyplacení dávky Kindergeldu od března 2014 vzhledem ke svému zaměstnání v Německu, a mohla důvodně předpokládat, že dávka bude vyplacena. Přestože o pohledávce věděla, uzavřela se žalovaným dohodu o úpravě majetkových vztahů po rozvodu, aniž ji zohlednila. Pokud žalovaný přislíbil předání peněz žalobkyni při jednání opatrovnického soudu dne 15.11.2016, nemá tento slib právní relevanci, neboť v později sjednané písemné dohodě takový závazek obsažen není. Byly sjednány odlišné podmínky, podle nichž v případě pohledávky neuvedené v dohodě účastníků z ní bude oprávněna osoba, které pohledávka svědčí. Soud prvního stupně poukázal také na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahující se k výkladu § 49a zák. č. 40/1964 Sb. a uzavřel, že žalovaný sice prokazatelně zamlčel při uzavření dohody, že mu již bylo doručeno rozhodnutí Familienkasse ze dne 6. 12. 2019 o přiznání doplatku Kindergeldu, ale žalobkyně věděla o této potenciální pohledávce a mohla ji v dohodě zohlednit. Pokud to neučinila, nejednala s běžnou péči a opatrností dle § 4 odst. 1 o. z., neboť nevyužila své vědomosti o podané žádosti. Dle názoru soudu tedy nelze shledat v jednání žalovaného kvalifikované jednání spočívající ve lsti dle § 584 odst. 2 o. z. Poukázal i na to, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné v souladu s § 574 o. z. Uzavřel, že dohoda o vypořádání ze dne 14. 12. 2016 je platná, proto návrh žalobkyně zamítl. Odůvodnil také výrok o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovaný měl v řízení plný úspěch a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Ve včasném odvolání žalobkyně namítla, že dohoda o vypořádání společného jmění účastníků se skutečně může jevit jako vyvážená, avšak úvěry, které se zavázal hradit žalovaný, nebyly součástí společných závazků, šlo o výlučné závazky žalovaného z doby před uzavřením manželství a pořídil za ně věci, které mu zůstaly. Žalobkyně trvala na tom, že je dána absolutní neplatnost dohody o vypořádání pro rozpor s dobrými mravy, neboť soud prvního stupně nevzal v úvahu zájem nezletilých dětí a za platnou považoval dohodu, která otázku Kindergeldu zcela pominula. Pokud by tvrzení o absolutní neplatnosti dohody neobstálo, pak žalobkyně uplatnila tvrzení, že je dohoda o vypořádání relativně neplatná pro její omyl - to v případě, že žalovaný obdržel Kindergeld před uzavřením dohody. Pokud částku obdržel až poté, pak jde o nevypořádaný předmět společného jmění, který je třeba vypořádat dodatečně. Žalobkyně poukázala též na splnění obecných předpokladů relativní neplatnosti právních jednání dle § 583 a násl. o. z. a na širší okolnosti podpisu smlouvy, zejména jednání žalovaného. Vytkla také, že soud prvého stupně neprovedl všechny navržené důkazy, zejména výpisy z bankovních účtů žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, správně vyhodnotil povahu Kindergeldu a řešil i všechny podstatné skutkové okolnosti související s uzavřením dohody účastníků. I žalobkyně považovala uzavřenou dohodu za spravedlivou a vyváženou, a pokud jde o otázku omylu, i tu soud prvního stupně správně posoudil a vyhodnotil. Uvedl také, že byť je vyplacená částka součástí společného jmění manželů, jedná se o dávku ve prospěch dětí a v daném případě žalovaný osobně po určitou dobu o děti pečoval, vždy řádně platil výživné, s dětmi se stýkal a dávku tak využíval v jejich prospěch. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal včetně předchozího řízení a zabýval se námitkami žalobkyně uplatněnými v odvolání, dospěl ale k závěru, že toto odvolání není důvodné. 5. Předně je třeba odkázat na povahu dávky Kindergeldu, tedy prostředků vyplacených rodiči, který pracuje a je daňovým rezidentem v Německu s tím, že tato dávka slouží k podpoře celé rodiny, nikoliv jednotlivci a nejde ani o příjem dítěte. Tyto prostředky tedy nejsou vyloučeny z režimu společného jmění manželů. V tomto směru odkazuje odvolací soud na správné odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (odst. 8, 20 až 22 odůvodnění) a též na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3127/2020, jímž byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen vzhledem k nesprávnému právnímu závěru o charakteru této dávky, resp. daňového zvýhodnění. 6. Odvolací soud dále přezkoumal ty závěry soudu prvního stupně, podle nichž je dohoda účastníků o vypořádání jejich společného jmění ze dne 14. 12. 2016 platná a účinná a nelze tedy o vypořádání společného majetku rozhodovat znovu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištěných skutečností o tom, že žalovaný za součinnosti žalobkyně, která připojila svůj podpis, požádal příslušný úřad v Německu o zpětné vyplacení a další vyplácení Kindergeldu, a o jeho žádosti bylo dne 6. 12. 2016 vydáno kladné rozhodnutí, podle něhož byla za období od března 2014 do prosince 2016 včetně vyplacena na účet žalovaného v prosinci 2016 částka, kterou odhadl v jiném řízení na přibližně 320 000 Kč a žalobkyně na 344 300 Kč. V řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu žalovaný sdělil dne 15. 11. 2016, že pokud bude Kindergeld vyplacen, je připraven peníze přenechat žalobkyni. Poté soud schválil dohodu rodičů o výchovném prostředí dětí a vyživovací povinnosti žalovaného. Žalovaný ale žalobkyni nesdělil, že obdržel rozhodnutí ze dne 6. 12. 2016, peníze doručené na jeho účet v prosinci 2016 žalobkyni ani zčásti nepředal ani ji o přijetí částky neinformoval a použil ji na úhradu svých závazků. Nebylo zjištěno, kterého dne přesně žalovaný převzal rozhodnutí ze dne 6. 12. 2016 ani kterého dne částka Kindergeldu byla připsána na jeho účet, ale oba účastníci uvedli, že k tomu došlo v prosinci 2016, a stejně jako soud prvního stupně má i odvolací soud za to, že zjištění konkrétního dne není pro posouzení platnosti dohody účastníků o vypořádání jejich společného jmění podstatné. 7. Soud prvního stupně řešil po právní stránce, zda je dohoda účastníků o vypořádání ze dne 14. 12. 2016 platná a dospěl k závěru, že důvody absolutní ani relativní neplatnosti dohody dány nejsou. Poměřoval soulad dohody s dobrými mravy a dospěl k závěru, že obsah dohody byl vyvážený. S tím žalobkyně nesouhlasila, uvedla, že dohoda byla pro ni nevýhodná, neboť úvěry, k jejichž zaplacení se žalovaný v dohodě zavázal, čerpal před uzavřením manželství a za takto získané prostředky pořídil věci, které jsou jeho výlučným vlastnictvím. K tomu je třeba dodat, že není vyloučeno, aby manželé dohodou vypořádali i jiné hodnoty či závazky, které souvisely s