15 CO 286/2021-820 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím, přičemž tato částka se skládá dle odůvodnění žaloby z jejího podílu na výnosech hospodaření žalovaného na nemovitostech, které jsou ve spoluvlastnictví účastníků a dalších osob. Žalobkyně tedy požaduje svůj díl výnosů z hospodaření žalovaného v usedlosti [anonymizováno], a to s odkazem na dohodu spoluvlastníků o tom, že od 1. 1. 1992 bude na nemovitostech tvořících toto hospodářství hospodařit otec žalovaného [jméno] [příjmení] a jeho roční odměna bude činit 4 000 Kč měsíčně a 10 % čistého výnosu hospodaření ročně, a další výnos bude rozdělen mezi spoluvlastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů. Otec žalobce byl spoluvlastníkem v rozsahu 4/6 k celku, matka žalobkyně v rozsahu 1/6, a [anonymizováno]. [příjmení] a [anonymizováno]. [příjmení] oba po 1/12 k celku. Soud prvního stupně poukázal na provedené důkazy, které hodnotil a dospěl k závěru, že žalobkyni se existenci takové dohody nepodařilo prokázat. Přitom vycházel ze zjištění učiněných ze spisů o soudních řízeních vyvolaných jinými spoluvlastníky, poukázal také na zjištění ze svědecké výpovědi svědkyně – spoluvlastnice [anonymizováno]. [příjmení] a na listinné důkazy o vyplácení určitých částek ze strany otce žalovaného a žalovaného ostatním spoluvlastníkům. Skutkově uzavřel, že dohodou spoluvlastníků byl určen otec žalovaného [jméno] [příjmení] a po jeho smrti žalovaný jako osoba, která jedině bude společné nemovitosti užívat, tedy s nimi i podnikat. Spoluvlastníci také ústně uzavřeli dohodu o tom, že každému z nehospodařících spoluvlastníků bude otec žalovaného vyplácet pevnou částku za každý rok hospodaření, a to 10 000 Kč ročně pro spoluvlastníky se spoluvlastnickým podílem o rozsahu 1/12 a 20 000 Kč ročně pro žalobkyni jako spoluvlastnici v rozsahu 1/6. Dále dovodil, že ani po smrti [jméno] [příjmení] a matky žalobkyně nedošlo k jiné dohodě spoluvlastníků, naopak dohodu o vyplácení pevných částek účastníci a další spoluvlastníci respektovali a obsahu této dohody odpovídá i znění smíru, který uzavřeli spoluvlastníci [příjmení] a [příjmení] v obdobném řízení vedeném proti žalovanému o náhradu za užívání jejich spoluvlastnických podílů (spis Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 6 C 396/2011). Žalobkyně dospěla k žalované částce jako svému podílu na výnosech hospodaření žalovaného s poukazem na znalecké posudky, které tyto výnosy stanovily odhadem, účetnictví o hospodaření žalovaný nepředložil ani po výzvě soudu. Nelze tedy relevantně rozhodnout, zda v jednotlivých letech bylo hospodaření výdělečné nebo naopak. Důkaz účetnictvím či znaleckým posudkem o zisku podnikání žalovaného však soud prvního stupně považoval za nadbytečný, neboť dospěl k závěru, že žalovaný prokázal své tvrzení o tom, že náhrada za užívání spoluvlastnických podílů těch spoluvlastníků, kteří mu své podíly přenechali k hospodaření, byla určena dohodou na paušální částku ve výši 10 000 Kč za podíl 1/12 ročně. 2. Uvedl, že žalobkyni opakovaně poučil, že by měla prokázat existenci dohody spoluvlastníků, na základě níž žádala svůj podíl na výnosech hospodaření žalovaného, avšak žalobkyně poukazovala pouze na to, že její právní předchůdkyně dala [jméno] [příjmení] souhlas k užívání společného majetku v roce 2010 a 2012. Tím ale žalobkyně nedoložila, že byla uzavřena dohoda o tom, že se spoluvlastníci budou podílet na výnosech hospodaření žalovaného. Proto také soud prvního stupně nevedl žalovaného ke splnění jeho případné vysvětlovací povinnosti směřující k doložení výsledků jeho hospodaření. Uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že dohoda, která by jí dávala právo na část výnosů z hospodaření, byla uzavřena. 3. Po právní stránce odkázal soud prvního stupně na § 137 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. a zdůraznil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a obecně vyplývá z jeho práva podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající velikosti podílu. Dovodil také, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výše popsané dohody spoluvlastníků o vyplácení pevných částek jako náhrad za užívání jejich spoluvlastnických podílů, s tím, že podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, na základě nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. 4. Podrobně také soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení a postupoval přitom dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu s plným úspěchem žalovaného v řízení. Neaplikoval moderační právo dle § 150 o. s. ř., neuvažoval tedy o snížení či nepřiznání náhrady nákladů, neboť žalobkyně obdržela dle uzavřeného smíru na vypořádání podílového spoluvlastnictví od žalovaného 4 000 000 Kč. Vzhledem k tomu nebylo třeba zkoumat výši jejího důchodu ani další poměry. 5. Ve včasném odvolání žalobkyně prostřednictvím stálého opatrovníka namítla, že existuje nárok na náhradu vyloučených spoluvlastníků za omezení jejich vlastnického práva, jakož i nárok na výnosy ze společné věci dosahované jen jedním z nich. Tyto nároky svědčí žalobkyni ze zákona, a pokud by jejich výši nebylo možno zjistit, měl ji soud prvního stupně určit svojí úvahou s použitím § 136 o. s. ř. na základě znaleckých posudků, které žalobkyně předložila. Soud prvního stupně ale důkazy znaleckými posudky neprovedl a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, proč zvolil tento postup a proč nepřikročil k převrácení důkazního břemene v neprospěch žalovaného a jak také nárok žalobkyně hodnotil po právní stránce. Znovu poukázala na to, že právo na užívání společné věci, tedy právo požívat plody a užitky, s věcí nakládat, případně ji zničit, plyne ze zákona, a spoluvlastník by ve svých právech mohl být omezen pouze zákonem, dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Žalobkyně tedy má nárok na předložení vyúčtování hospodaření žalovaného a na podíl z plodů a užitků společné věci. Odkázala na zákonná ustanovení o právech spoluvlastníků a rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřela, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud její žalobu zamítl. V odvolání polemizovala také se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vytkla, že svým rozhodnutím se soud prvního stupně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, věc také neprávně právně posoudil a odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Proto by měl být napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně – prostřednictvím ustanovené kolizní opatrovnice – rovněž ve včasném odvolání namítla nepřezkoumatelnost rozsudku prvního stupně a nesprávnost jeho postupu, neboť soud nepřihlédl k jejím tvrzením a jí označeným důkazům. Přesto uzavřel, že neunesla důkazní břemeno o obsahu dohody uzavřené spoluvlastníky. Dle názoru žalobkyně ale naopak závěr, že má právo na částku 20 000 Kč ročně, nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně také nesprávně uvedl, že se nemůže zabývat změnou okolností, aby případně obsah původní dohody spoluvlastníků nahradil obsahem novým. Existenci dohody o platbě za výnosy hospodaření žalovaného žalobkyně prokázala, sám žalovaný ve své procesní obraně pouze popíral, že by měl platit podle skutečných výnosů a tvrdil, že měl hradit pouze 20 000 Kč, ale toto tvrzení nebylo prokázáno. Závěr soudu prvního stupně, který měl za to, že tvrzení žalovaného bylo prokázáno, není řádně odůvodněn. Žalovaný nikdy netvrdil, že uzavřel dohodu o náhradě za užívání spoluvlastnického podílu žalobkyně ve výši 20 000 Kč ročně, ale vyjadřoval se k nároku na výnosy z jeho hospodaření tak, že dle dohody měl vyplácet paušální částku 20 000 Kč ročně. Žalobkyně vyjádřila i nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení účastníků, neboť dle jejího názoru byla namístě aplikace § 150 o. s. ř., zejména vzhledem k její částečné nesvéprávnosti. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. 7. Žalovaný ve včasném odvolání vyjádřil nesouhlas se souvisejícím výrokem napadeného rozsudku o nákladech řízení účastníků s tím, že byly přiznány v nesprávné, nižší částce. Namítl tedy nesprávnost výpočtu soudu prvního stupně a měl za to, že nesprávnost lze případně odstranit opravným usnesením. Soud prvního stupně jeho návrhu zcela vyhověl a dne 7. 10. 2021 vydal opravné usnesení č. j. 8 C 155/2014-775. Následně pak žalovaný vzal odvolání zcela zpět, a odvolací soud řízení o odvolání žalovaného zastavil dle § 207 odst. 2 o. s. ř. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený výrok, jímž byla žaloba zamítnuta, přičemž přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně i k vyjádřením účastníků v průběhu řízení. Poté postupoval dle § 213b a § 118a odst. 3 o. s. ř. a předestřel účastníkům nově formulovaný právní názor s odkazem na judikaturu, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne