18 CO 82/2022-105 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem ze dne 2. 11. 2021 Okresní soud v Tachově žalobu na určení výživného rozvedené manželky zamítl (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Aplikoval na projednávaný případ § 760 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že v daném řízení nebyly splněny podmínky pro přiznání výživného žalobkyni. Ze zdravotnické dokumentace ani z posudku o invaliditě nevyplývá, že by stav žalobkyně byl způsobený chováním manžela – žalovaného. Žalobkyně má zajištěný příjem, a to v obdobné výši jako za doby trvání manželství. Společné jmění manželů bylo manžely smluvně vypořádáno, kdy na sebe žalobkyně převzala oproti vlastnictví nemovitosti závazky s touto nemovitostí spojené. Žalobkyně uváděla ve svých podáních, že má měsíční výdaje ve výši necelých 30 000 Kč. Příjem žalobkyně je necelých 20 000 Kč, a to cirka 15 000 Kč ze zaměstnání a 4 500 Kč z invalidního důchodu. Jakým způsobem žalobkyně hradí uváděné výdaje, soudu není známo. Lze však najít výdaje, které je možné omezit. Jedná se o 2 000 Kč měsíčně za internet, 5 000 Kč měsíčně za útulek pro psy a 2 700 Kč za péči o zahradu. Současně žalobkyně uvedla, že se stavební spořitelnou vyjednává snížení splátky úvěru ze stavebního spoření z částky 8 000 Kč měsíčně na částku kolem 4 000 Kč měsíčně. Žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi chováním manžela, fungováním manželství a zhoršením jejího zdravotního stavu. Za této situace nelze po manželovi spravedlivě považovat úhradu žalobkyní požadovaného výživného rozvedené manželky. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení úspěšný, náhradu nákladů řízení však nepožadoval. 2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. § 760 občanského zákoníku nevyžaduje zhoršení příjmových předpokladů oprávněné osoby. Předpokladem je, že rozvedený manžel není schopen sám se živit. Prvoinstanční soud nezohlednil, že příjem žalobkyně, kromě příjmu plynoucího z invalidního důchodu, byl složen z několika pracovních úvazků. Žalobkyně u téhož zaměstnavatele vykonávala 2 úvazky, a to z titulu pracovní smlouvy a na základě dohody o provedení práce jako brigádu. Pokud by žalobkyně v posuzované době obě práce nevykonávala, bylo by jen velmi těžké jí prokázat, že tyto práce vykonávat mohla. Soud nevzal v úvahu, že za trvání manželství s žalovaným byly náklady na bydlení sdílené, a tudíž i příjmy žalobkyně byly v poměru k nákladům vyšší. Nebyla vzata v úvahu životní úroveň žalobkyně v poměru k životní úrovní žalovaného. Rozsah výživného rozvedeného manžela je označen, stejně jako v předchozí úpravě, pojmem přiměřená výživa. Podle ustálené soudní praxe tento pojem neznamená pokrytí jen zcela nezbytných potřeb, ale i uspokojování dalších osobních potřeb. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil, že nejsou splněny podmínky pro stanovení výživného dle § 760 občanského zákoníku, když došel k závěru, že v posudku o invaliditě není uvedeno, že by stav žalobkyně byl způsoben chování manžela – žalovaného. Žalobkyně má za to, že k nároku na výživné postačí, že invalidita žalobkyně vznikla v době trvání manželství. Odkazuje se na komentář k občanskému zákoníku (Králíčková, Hrušáková, Westphalová a kolektiv). V tomto komentáři se podává, že„ okolnostmi, které mají svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, jsou například péče o nezletilé děti, které nenabyly plné svéprávnosti, přičemž s ohledem na péči o děti není rodič, jemuž byly děti svěřeny do individuální péče, schopen nastoupit do odpovídajícího zaměstnání, dále dlouholeté manželství spojené s péčí oprávněného manžela o děti a rodinnou domácnost spolu se ztrátou kvalifikace, případná invalidita vzniklá za doby existence manželství apod.“. Není tedy rozhodující, zda se za doby manželství zdravotní stav žalobkyně zhoršil a není rozhodující ani příčina zhoršení zdravotního stavu. Rozhodující je skutečnost, že žalobkyně v době rozvodu byla invalidní a její invalidita trvá i nadále. Ve výše uvedeném komentáři se dále uvádí, že výživné rozvedeného manžela je z morálního hlediska projevem solidarity ekonomicky silnějšího manžela za to, co se bude dít s druhým manželem po rozvodu, ovšem výlučně za situace, že důvody neschopnosti manžela sám se po rozvodu živit, mají souvislost s předchozím manželstvím. Upozorňuje se dále na to, že žalobkyně při jednání konaném 2. 11. 2021 nebyla řádně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., i když nebyla v řízení před soudem prvního stupně zastupována advokátem. Nebyla jí poskytnuta lhůta k doplnění důkazů, které neměla k dispozici při ústním jednání. Navrhuje se, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 3. Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že žalobkyně je schopna částečně pracovat, dosahovat určitého příjmu a ještě pobírá i částečný invalidní důchod. Její majetkové poměry přiznání výživného neodůvodňují. Při vypořádání společného jmění s bývalou manželkou ponechal této nemovitost v [anonymizováno], aniž by požadoval vyrovnání svého podílu. Žalobkyně převzala závazek váznoucí na domě, ale pokud by se porovnala hodnota nemovitosti a výše převzatého závazku, pak by nepochybně vyplynul najevo rozdíl, ze kterého by se žalovaný mohl vyrovnání svého podílu dožadovat. Žalovaný navrhuje potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobkyně i k vyjádření žalovaného k tomuto odvolání a dospěl poté k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Podle § 760 odst. 1 občanského zákoníku, není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. 6. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že pro určení výživného rozvedeného manžela není rozhodující, zda ke zhoršení zdravotního stavu manžela požadujícího výživné přispěl rozhodující mírou druhý z manželů. Relevantní by bylo pouze to, že případná invalidita vznikla za doby existence manželství. Nebyla však splněna základní podmínka, jejíž naplnění by umožňovalo přiznání výživného rozvedené manželce. Dle posudku o invaliditě ze dne 28. 2. 2018 byl jako den vzniku invalidity stanoven 29. 1. 2018. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost žalobkyně o 35 %. Dle dohody o změně pracovní smlouvy sjednané se společností [právnická osoba] byla žalobkyně od 1. 8. 2020 zařazena na funkci„ ostatní pracovník ostrahy a bezpečnostní agentury“ s týdenní pracovní dobou 20 hodin. Dle dalšího dohody o změně pracovní smlouvy sjednané žalobkyní se stejným zaměstnavatelem byla dále od 1. 8. 2020 žalobkyně zařazena na funkci„ pracovník ostrahy – strážný“ s týdenní pracovní dobou 25 hodin. Dle zprávy zaměstnavatele žalobkyně dosahovala žalobkyně v měsících březen až srpen roku 2021 průměrného měsíčního příjmu 13 281 Kč čistých, když dle vlastního tvrzení dosahuje u svého zaměstnavatele příjmu kolem 15 000 Kč měsíčně čistých. Kromě toho pobírá částečný invalidní důchod, který v současné době dle tvrzení žalobkyně činí 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně je tak schopna sama se živit, i když splácí úvěr spojený s nemovitostí, která připadla na základě dohody o vypořádání SJM do jejího vlastnictví. Rozvodem manželství se ruší rodinný a právní svazek bývalých manželů, a v jeho důsledku se z bývalých manželů stávají cizí lidé. Za tohoto stavu nemůže být ukládána žalovanému povinnost platit žalobkyni jakékoliv výživné. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. 7. Protože žalovaný, který byl úspěšný i v odvolacím řízení, nepožadoval přiznání nákladů odvolacího řízení, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.