25 CO 24/2022-54 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 136 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 14. 7. 2021 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žalovanému byla zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 305 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a byl zavázán k zaplacení doplatku soudního poplatku ve výši 213 Kč České republice na účet Okresního soudu v Klatovech do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ust. § 2991 občanského zákoníku tak, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, když smlouvou o půjčce ze 14. 2. 2018 mu byla poskytnuta půjčka ve výši 22 000 Kč a z této částky vrátil pouze 684 Kč. Žalovaný je proto žalobkyni povinen vrátit neuhrazenou část bezdůvodného obohacení ve výši 21 316 Kč O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci a úspěšné žalobkyni byly přiznány náklady řízení spočívající v odměně advokáta za 3 úkony a 3 režijní paušály dle § 14b advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. za 3 úkony po 300 Kč a 3 x 100 Kč, včetně DPH a zaplaceného soudního poplatku činí náklady řízení 2 305 Kč. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni odměnu za osobní účast u jednání, které se konalo dne 21. 10. 2021, neboť soud přiznává odměnu jen účelně vynaložených nákladů řízení. Za účelně vynaložený náklad nepovažuje účast zástupce žalobkyně u jednání, když žalobkyně byla v předvolání na jednání upozorněna, že její účast je v dané procesní situaci považována za neúčelnou. Přesto se zástupce žalobkyně k jednání dostavil, nic nového neuvedl a vyčíslil náklady řízení. Tento postup považuje soud prvního stupně za neekonomický. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, které směřovalo do výroku III. o náhradě nákladů řízení. Namítla, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když jí nepřiznal odměnu za účast na jednání konaném dne 29. 9. 2021. Účast na jednání před soudem je právem každého z účastníků řízení a je rovněž součástí procesu, při němž žalobkyně brání své subjektivní právo či právem chráněný zájem. Civilní řízení je ze zákona koncentrováno podle ust. § 118b odst. 1 zásadně skončením prvního jednání, případně uplynutím lhůty, která byla účastníkům poskytnuta. V případě, že by se žalovaný k jednání dostavil a vznesl námitky proti uplatněnému nároku, žalobkyně by se vystavila riziku ztráty možnosti na procesní obranu žalovaného adekvátně reagovat, doplnit tvrzení o skutečnostech významných pro věc či navrhnout provedení nových důkazů. Argumentace soudu prvního stupně je proto zcela lichá a rozhodnutí je v rozporu se zákazem denegatio iustitiae. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení i za čtvrtý úkon poskytnuté právní služby, celkem odměna ve výši 6 609,40 Kč. 3. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni v řízení úspěšné náhradu nákladů tak, jak ji požadovala, tedy v rozsahu zaplaceného soudního poplatku a odměny žalobkyně za účast na jednání dne 29. 9. 2021, poukazem na to, že přiznány mají být jen náklady účelně vynaložené. Účast právního zástupce žalobkyně u jednání dne 29. 9. 2021 soud nepovažoval za náklad účelně vynaložený, neboť žalobkyně byla v předvolání k jednání výslovně upozorněna na to, že její účast je považována za neúčelnou a v případě procesní potřeby bude jednání odročeno za účelem vyjádření žalobkyně. Přesto se zástupce žalobkyně na jednání dostavil, nic nového neuvedl a vyčíslil si náklady včetně cestovného a náhrady za ztrátu času, což soud považuje za přístup neekonomický a ve vztahu k žalované za neúměrné navyšování nákladů soudního řízení. 5. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 6. Jak z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů, které v řízení vynaložil. Tato náhrada je však limitována tím, že přiznány mohou být k náhradě pouze takové náklady, které byly vynaloženy k účelnému uplatňování nebo bránění práva, tedy nikoliv náklady jakékoli, či všechny. 7. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně upozornil žalobkyni, že není nutná její osobní účast u jednání, když tuto účast považuje za neúčelnou, a zároveň jí sdělil, že v případě procesní potřeby bude jednání odročeno a žalobkyně vyzvána k vyjádření. Zástupce žalobkyně se k jednání dne 29. 9. 2021 přesto dostavil, navrhl, aby žalobě bylo vyhověno, a požádal o přiznání nákladů řízení včetně odměny za účast na jednání, poměrné části cestovného, promeškaného času a DPH. 8. Odvolací soud naprosto nezpochybňuje právo účastníka dostavit se na předvolání k soudu a být osobně, či v zastoupení na tomto jednání účasten. Nicméně pokud je rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve smyslu citovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., je vždy třeba při určení jejich výše přihlížet k požadavku zákona v tom smyslu, že se musí jednat o přiznání náhrady nákladů v řízení vynaložených účelně. V projednávané věci je zřejmé, že soud prvního stupně již v předvolání účastníka upozornil na to, že jeho účast na jednání není nezbytně nutná, a zřetelně mu dal najevo, že žádná jeho procesní práva nebudou zkrácena, neboť v případě potřeby bude jednání odročeno a bude vyzván k vyjádření. Soud odkázal nejen na charakter řízení a výši požadované částky, ale i na to, že by náklady neměly být neúměrně navyšovány. Tomuto postupu soudu prvního stupně nelze nic vytknout. Jestliže se přesto zástupce žalobkyně na jednání soudu dostavil, učinil tak dle svého uvážení a musel si být vědom toho, že náklady vynaložené na jeho účast u jednání nemusí být posouzeny jako náklady vynaložené účelně. Nelze rovněž přehlédnout, že fakticky na jednání nebyla ze strany advokáta žalobkyně vznesena žádná další skutková tvrzení, nebyly prováděny žádné jiné důkazy než ty, které již byly označeny v žalobě, a jednalo se pouze o důkazy listinné. 9. Odvolací soud proto nemá námitky žalobkyně uplatněné v podaném odvolání za důvodné, a to ani odkazem na tzv. koncentraci, neboť i ze samotného vyjádření žalobkyně v tomto ohledu je zřejmé, že si je vědoma, že soud může poskytnout (a celkem běžně také poskytuje) k případnému doplnění tvrzení dodatečnou lhůtu. Tvrzení žalobkyně, že by soud mohl shledat, že vyjádření žalobkyně není třeba, tedy by lhůtu neposkytl a věc rozhodl a žalobkyně by byla omezena v případném odvolacím řízení, je zcela účelové. Tato argumentace nemůže být důvodná i proto, že soud výslovně ubezpečil žalobkyni, že v případě procesní potřeby bude jednání odročeno, tedy jinak řečeno, dal najevo, že je připraven mu lhůtu k doplnění tvrzení poskytnout. 10. V neposlední řadě pak odvolací soud podotýká, že se jedná o vztah spotřebitelský, žalobkyně není původním věřitelem a pohledávku odkoupila, jak je známo odvolacímu soudu z jiné jeho činnosti. Žalobkyně je profesionálním vymahačem a v souvislosti s posouzením obsahu její podnikatelské činnosti se rovněž nabízí úvaha, že by k této činnosti měla být vybavena profesionálním aparátem, což by nutně vedlo k další úvaze, že by náhrada nákladů řízení nemusela být žalobkyni přiznána ani v tom rozsahu, jak přiznána byla. 11. Odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, a proto bylo rozhodnutí dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno. 12. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, bylo rozhodováno dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, kterému náklady řízení nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.