25 CO 53/2022-60 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud řízení ohledně 8,3 % ročních úroků z částky 69 119 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení zastavil (výrok I). Žalovanému uložil soud prvního stupně povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 69 784 Kč, úroky ve výši 31 849 Kč, úroky z prodlení ve výši 139,99 Kč a úroky z prodlení z částky 69 784 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení v roční sazbě, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení s úhradou této částky v procentech součtu čísla 7 a reposazby vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II). V části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 2 040 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 276,01 Kč, 14,51 % ročních úroků z částky 69 119 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení z částky 2 040 Kč od 22. 6. 2019 do zaplacení v sazbě uvedené v bodě II výroku rozsudku, byla žaloba zamítnuta (výrok III) a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení 1 289,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok IV). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit a zaplatit úroky ve 48 měsíčních splátkách po 2 549 Kč, splatných vždy do každého 28. dne v měsíci, přičemž žalovaný závazkové povinnosti z tohoto vztahu neplnil, když zaplatil pouze 6 splátek, proto byl k plnění zavázán. Ze zaplacených splátek se v režimu anuitního splácení započetla na jistinu částka 5 881 Kč a na úrok částka 8 543 Kč Celkem tedy žalovaný na jistině dlužil částku 69 119 Kč a žalobci též přísluší právo na zaplacení poplatků za správu úvěru, celkem částka 69 784 Kč, na úroky zbývá doplatit 31 849 Kč. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, neboť požadovala-li žalobkyně roční úroky ve výši 14,51 % od 22. 6. 2019 do zaplacení, tuto částku nebylo možné přiznat, neboť žalovaným podepsaná úvěrová smlouva o povinnosti žalovaného platit kromě pravidelných měsíčních splátek ještě nějaké další částky nehovoří a žalovaný se tedy ve vlastní smlouvě k placení dalších úroků nad rámec částky 40 392 Kč nezavázal. Je-li taková jeho povinnost obsažena ve smluvních podmínkách, nelze k ní přihlížet, neboť základní parametry úvěru podobně jako smluvní pokutu nelze sjednat odkazem na smluvní podmínky. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku III do části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků 14,51 % ročně a do souvisejícího výroku IV o náhradě nákladů řízení. Namítl, že závěry soudu prvního stupně nejsou správné. Dle § 502 odst. 1 o. z. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. V dané věci nebyla sjednána výše úroku, proto je žalovaný povinen platit úroky obvyklé a v tomto směru odvolatel navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno. 3. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ustanovení § 212 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 4. Závěr soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 75 000 Kč, je správný a odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Přisvědčit je třeba i právnímu závěru, že s ohledem na datum uzavření smlouvy a s přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. je třeba vztah účastníků posoudit dle předpisů platných do 31. 12. 2013, tedy dle ustanovení § 497 a následujících obchodního zákoníku. Pokud soud prvního stupně nepřiznal žalobcem požadovaný úrok ve výši 14,51 % ročně z dlužné částky od 22. 6. 2019 do zaplacení, je jeho závěr rovněž správný. Mezi účastníky byla povinnost platit úroky sjednána ve smlouvě, když z dikce smlouvy lze jednoznačně dovodit, že částka 75 000 Kč byla poskytnuta za odměnu 40 392 Kč, tedy úroky za poskytnutí úvěru byly zcela jednoznačně sjednány. Uvedený závěr vylučuje aplikaci ustanovení § 502 o. z. v části, v níž citované zákonné ustanovení odkazuje na úroky obvyklé, neboť konsens účastníků o výši úroků byl dosažen. Úhrada obvyklých úroků by byla namístě za stavu, pokud by úroky z úvěru sjednány nebyly. Taková situace v přezkoumávané věci nenastala. Povinnost platit další úroky nad rámec úroků sjednaných ve smlouvě byla zakotvena ve všeobecných obchodních podmínkách a k takto sjednané povinnosti nelze přihlížet, neboť základní parametry úvěru nelze sjednat odkazem na smluvní podmínky. Judikatura ústavního soudu (ústavní nález sp. zn. I. ÚS 3512/11) je v tomto směru jednoznačná. Obsah všeobecných obchodních podmínek o úroku koncipovaných žalobcem je tak nepoužitelný a skutečnost, že v těchto podmínkách byly obsaženy další úroky, nemůže vést k závěru, že krom ve smlouvě sjednaných úroků z úvěru se může věřitel domáhat dalšího plnění nad rámec řádného ujednání smlouvy o odměně za poskytnutí úvěru. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto odvolací soud toto rozhodnutí dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil včetně rozhodnutí o nákladech řízení, neboť i o nich bylo správně rozhodnuto. 6. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.