61 CO 139/2022-279 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 3. 2020 a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 47 432 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. 2. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobce neprokázal, že mu žalovaný určil čerpání dovolené v době od 28. 2. 2020 do 6. 3. 2020. Před tímto datem upozornil žalovaný žalobce, že dovolenou v daném termínu čerpat nemůže, protože mají hodně zakázek a žalobce se i naproti tomu do zaměstnání ve dnech 28. 2. 2020 – 6. 3. 2020 nedostavil. Tím porušil povinnost stanovenou v § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – konat osobně podle pokynů zaměstnavatele práce podle pracovní smlouvy v rozložené týdenní pracovní době, která představuje porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání a namítá, že opakovaně poukazuje na skutkový stav plynoucí z provedeného dokazování, který soud prvního stupně nesprávně vykládal a současně v napadeném rozsudku přidává zásadní pochybení v podobě jednostranného hodnocení důkazů, které soud hodnotí de facto jen ve prospěch strany žalované. Žalobce je ve sporu slabší stranou v podobě zaměstnance. Z praxe je zcela zřejmé, že v obdobných případech není možné předložit k důkazu kupříkladu audiovizuální záznam zvlášť za situace, kdy žalobce jedná v dobré víře, že nastalá situace ani nemůže být předmětem sporu. Je nutno vycházet z dostupných a proveditelných důkazů a tyto náležitě hodnotit a vyvodit z nich reálný závěr, nikoliv teoretické závěry svědčící jen jedné ze stran sporu před nezávislým soudem. Jestliže v řízení před soudem prvního stupně z výslechu žalobce a výslechu svědka [příjmení] vyplynulo, že tito dva se svým zaměstnavatelem se dvakrát domlouvali na termín dovolených, přičemž tyto směřovaly k termínu jarních prázdnin, je naprosto nesporné, že žalobce a žalovaný sjednávali termín dovolené pro žalobce. Tvrzení žalovaného, že nevěděl, jestliže může nebo nemůže uvolnit žalobce na dovolenou, protože nevěděl, jestli bude mít nebo nebude mít zakázky, nemůže obstát jako důvod pro zrušení dovolené. Jestliže žalobce v dobré víře po dvojí dohodě se zaměstnavatelem čerpá dovolenou, nemůže pak zaměstnavatel zrušit tuto dovolenou proto, že získal zakázku. Důvodem pro zrušení dovolené mohou být pouze závažné provozní nebo technické překážky na straně zaměstnavatele. Soud prvního stupně zcela odhlíží od prokázaných okolností, které potvrzují tvrzení i výpověď žalobce. Zejména je zjevné, že tento již od prvního schválení dovolené začal shánět dopravu a ubytování na dovolenou pro sebe a svého syna. Žalobce od počátku upozorňuje na účelová a lživá tvrzení a podezřelé svědectví na straně žalovaného. Soud prvního stupně dovozuje, že nedošlo k nařízení dovolené, respektive neprokázání dohody mezi stranami sporu, tento závěr však nemůže obstát, neboť sám žalovaný de facto tvrdil a prokazoval odvolání nařízené dovolené. Jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolená nebyla nařízena, když sám žalovaný aktivně prokazuje, její odvolání žalobci, není zřejmé. Žalovaný si byl dobře vědom toho, že dovolenou schválil, proto také jeho obrana směřovala do odvolání dovolené. Žalobce tedy v řízení prokázal svojí výpovědí a výpovědí svědka [příjmení], že došlo k dohodě mezi ním a žalovaným o termínu dovolené. Potvrzování termínu dovolené několik dní před jejím čerpáním, by postrádalo smysl nařízené dovolené. V zaměstnaneckém poměru nelze na zaměstnance přenášet rizika podnikání a nutit ho čerpat nebo nečerpat dovolenou ze dne na den dle rozhodnutí zaměstnavatele. Konečně při použití výkladových pravidel je nesporné, že žalovaný by neměl sebemenší důvod rušit dovolenou žalobci, pokud by se s ním na jejím termínu nedohodl. Argumentem opaku, pak zřejmě žalovaný věděl (dohodl) o dohodnuté dovolené, když měl potřebu sdělovat před svědkem (kamarádem žalovaného, se kterým se zná od základní školy), že dovolenou čerpat nemůže. Pokud tedy soud prvního stupně de facto nehodnotil výpověď žalobce, výpověď svědka [příjmení], doložené prohlášení přítelkyně žalobce, ke které jel na dovolenou (bez partnerského vztahu), která potvrzuje tvrzení žalobce a současně neprovedl ani její výslech, ani výslech známého žalobce, který mu objednal letenky, přičemž tyto osoby musely být v dané době informovány od žalobce o jeho dovolené, pak soud prvního stupně postupuje jednostranně v neprospěch žalobce a zatěžuje řízení zásadní vadou, jejímž následkem je vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Žalobce má za to, že nastíněné důkazy není nutné s ohledem na shora uvedené provádět, avšak nelze bez jejich provedení učinit závěr, což soud prvního stupně dělá, že jediné správné tvrzení, je tvrzení žalovaného a tvrzení a důkazy žalobce de facto nehodnotil. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví podané žalobě a rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvádí, že se opakovaně ohrazuje oproti ničím nepodloženým tvrzením žalobce, že mezi ním a žalovaným kdykoliv došlo k výslovné dohodě o termínu čerpání dovolené. V souladu s § 217 odst. 1 zákoníku práce dobu čerpání dovolené určuje výslovně zaměstnavatel, a to na základě písemného rozvrhu čerpání dovolené. Žádné takovéto rozhodnutí o určení čerpání dovolené nebylo ze strany zaměstnavatele (zde žalovaného) nikdy učiněno, ani rozhodně nebyl ze strany žalovaného vypracován žádný písemný rozvrh, který by takovéto čerpání dovolené zakládal. Tvrzení žalobce o opaku nebylo absolutně nijak prokázáno (vyjma samotného nepodloženého ústního vyjádření žalobce). Ze svědectví svědka pana [příjmení] i ze samotné účastnické výpovědi žalovaného učiněné dne 18. 10. 2021 považuje za zcela věrohodně prokázaný pravý opak, tj. že se sice zaměstnavatel svých zaměstnanců osobně ptal, kdy by si dovolenou přáli, avšak že následně došlo k výslovnému schválení a odsouhlasení termínu dovolené pouze pro zaměstnance pana [příjmení] (cca týden před jejím čerpáním – viz svědecká výpověď pana [příjmení]), ale v žádném případě zde nedošlo k finálnímu odsouhlasení a schválení termínu dovolené u druhého zaměstnance, tj. žalobce. To, že se žalovaný ptal na přání svých zaměstnanců ohledně jejich představ a požadavků na dovolené a toto s nimi ústně probíhal, lze považovat toliko za vyjádření a snahu o plnění povinnosti vyjádřené v § 217 odst. 1 věta druhá zákoníku práce – přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnanců. Tento jejich rozhovor však nelze považovat za samotné určení doby čerpání dovolené. Žalobce byl naopak v dostatečném předstihu a přede svědky (svědek [anonymizováno]) výslovně upozorněn, že jeho přání nelze vyhovět a že danou požadovanou (nikdy však zaměstnavatelem schválenou ani určenou) dovolenou nelze v daném termínu poskytnout. Je každopádně vyloučeno odvolatelem uváděné tvrzení, že by snad měl být žalobě v jakékoliv dobré víře, že by měl dovolenou v daném termínu čerpat. V této souvislosti připomíná, že letenky na zahraniční pobyt si nechal žalobce dle svých tvrzení kupovat ve dnech mezi 24. 2. 2020 – 26. 2. 2020, tj. až po výslovném upřesnění od zaměstnavatele, že dovolenou rozhodně schválenou ani určenou nemá. Ve vztahu na právní teoretický rozbor učiněný soudem prvního stupně v jeho rozsudku považujeme tyto za zcela vyčerpávající a jsoucí plně v souladu s právní úpravou i prokázanými skutečnostmi. Žalovaný proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení. 5. V doplnění vyjádření žalovaný uvádí, že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 2555/2021 je nutno vzít ve vztahu na posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance v plném rozsahu do úvahy a v potaz, že zde ze strany zaměstnance mimo porušení povinností zmiňovaných v okamžitém zrušení pracovního poměru docházelo též k prokázanému zneužívání nákladního automobilu zaměstnavatele. 6. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení zopakoval důkaz svědeckou výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], zopakoval i účastnický výslech žalovaného a dále dokazování doplnil účastnickou výpovědí žalobce a níže uvedenou listinou (pracovním sešitem). 7. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi před odvolacím soudem k otázce termínu dovolené uvedl, že se ohledně toho sešli všichni tři, tj. svědek a oba účastníci, svědek určitě jednal o určitém termínu dovolené, potřeboval ji na dobu jarních prázdnin. První čerpal dovolenou asi žalobce, to si svědek již přesně nepamatuje. U žalovaného praxe byla taková, že při určení dovolené se termín projednával a stanovil ústně. O tom, že letí žalobce na dovolenou do Španělska, věděl svědek asi 2 a 3 dny před nástupem žalobce na dovolenou, dozvěděl se o tom v nějakém telefonickém hovoru krátce před nástupem na dovolenou. Krátce předtím