64 CO 439/2015-435 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o náhradu zisku ušlého v období od 9. 12. 2011 do 9. 12. 2013. Žalobkyně tvrdila, že by zisk dosáhla podnikáním v nebytových prostorách, které jí žalovaný pronajal smlouvou ze dne 8. 4. 2004 na dobu do 30. 4. 2019, později však v jiném řízení posouzenou jako neplatnou (protože dohodnutý účel nájmu nebyl v souladu s existujícím kolaudačním rozhodnutím). Žalobkyně dovozovala, že podnikat v nebytových prostorách žalovaného nezačala v důsledku jeho protiprávního jednání. Žalovanému vyčítala, že: a) způsobil neplatnost nájemní smlouvy; b) nedodržel slib uzavřít novou smlouvu, v níž by účastníci zohlednili, že žalobkyně provedla rekonstrukci nebytových prostor ve větším rozsahu, než se původně předpokládalo; c) neoprávněně zasáhl do rekonstrukce objektu, kvůli čemuž stavební úřad veškeré další stavební práce zakázal, a rekonstrukci tudíž nebylo možné dokončit. 2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda v podobě ušlého zisku nevznikla, jelikož zisk, který žalobkyně očekávala, byl zatím příliš vzdálený, a nebyl zde tedy ještě tzv. pravidelný běh věcí, který by k zisku bezprostředně vedl, nebýt tvrzeného protiprávního jednání žalovaného. Povinnost žalovaného k náhradě škody by však nebyla dána, ani kdyby bylo možné dospět k závěru o vzniku škody. Jednak proto, že odpovědnost za neplatnost nájemní smlouvy nelze přičítat výhradně žalovanému, neboť byla způsobena jednáním obou stran, jednak proto, že rekonstrukcí nebytových prostor prováděnou žalobkyní došlo k zániku předmětu nájmu, takže by došlo i k zániku nájemní smlouvy (kdyby byla platná), a žalobkyně by i proto nemohla v nebytových prostorách dosahovat zisku. 3. Žalobkyně se proti rozsudku odvolala a argumentovala, že k dosahování zisku chybělo již velmi málo a že její poměry dokládají schopnost zisk vytvářet. Jednání žalovaného považuje za nepoctivé a příčící se zásadám, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny a dále že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Dále má za to, že neplatnost nájemní smlouvy je nutno přičítat žalovanému, protože ten smlouvu připravoval a měl vědět o stavebním určení předmětu nájmu; žalobkyně jednala v dobré víře. Nájemní smlouvu je třeba považovat za závazek uzavřít smlouvu navazující, k čemuž podle ní v jiném řízení dospěl i Krajský soud v Plzni, který uvedl, že žalobkyně rozsáhlou rekonstrukci prováděla jistě se souhlasem žalovaného. 4. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které podle něj nezpochybnil ani Nejvyšší soud ve svých dosavadních zrušovacích rozhodnutích. Domnívá se, že nebyly dány předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, protož žalobkyně neměla uzavřenou nájemní smlouvu, a že i kdyby nájemní smlouva byla platná, došlo by k jejímu zániku přestavbou nebytových prostor. Podle jeho názoru je jedinou motivací žalobkyně revidovat výsledek řízení o vydání bezdůvodného obohacení, v němž získala zpět jen část svých investic, jež měla vložit do rekonstrukce. Z nájemní smlouvy závazek uzavřít novou nájemní smlouvu nevyplývá, žalobkyně si takový závazek měla zajistit smlouvou o smlouvě budoucí nebo dle § 5 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalobkyně dobrovolně převzala riziko investic do nebytových prostor, aniž pro podnikání v nich měla zajištěný právní titul. Dále žalovaný uplatnil eventuální námitku započtení. 5. Odvolací soud rozhodoval o odvolání již po páté, protože jeho čtvrtý rozsudek zrušil Ústavní soud. Protože důvodem zásahu ze strany Ústavního soudu bylo pouze nesprávné poučení o dovolání a odvolací soud mělo znovu rozhodnout jen proto, aby dal poučení správné, odvolací soud již věc znovu neprojednával a rozhodl bez ústního jednání (s výslovným souhlasem žalovaného a s předpokládaným souhlasem žalobkyně). Rozhodl stejně jako předchozím rozsudkem, a to z následujících (oproti předchozímu rozsudku rozvinutých) důvodů. 6. Odvolací soud dospíval od počátku k závěru, že napadený rozsudek je správný, avšak důvody spatřoval jinde než soud prvního stupně. Ztotožnil se pouze s jeho názorem, že povinnost k náhradě škody je vyloučena spoluúčastí stran na neplatnosti smlouvy, a konstatoval, že neplatnost smlouvy způsobily obě strany přibližně stejně. Z toho dovozený závěr, že každá ze stran si svou škodu nese sama, se však v posledním dovolacím řízení ukázal jako nesprávný. 7. Nesprávný je podle odvolacího soudu i názor, že nájemní smlouva – kdyby byla platná – by zanikla rekonstrukcí prováděnou žalobkyní, protože tou se změnilo uspořádání nebytových prostor tak, že původní prostory zanikly a na jejich místě vznikly nové. Zde odvolací soud považuje za podstatné, že – jak potvrdil žalovaný na posledním jednání – celkový půdorys pronajatých prostor zůstal zachován (došlo ke změně jejich vnitřního uspořádání a k obestavění terasy). Nájemní smlouva přitom právě s tím, že žalobkyně bude prostory rekonstruovat, počítala. Protože změna vnitřního uspořádání celkového prostoru nijak nebránila plnění nájemní smlouvy a naopak naplňovala její účel, má odvolací soud za to, že není důvod dovozovat zánik nájemní smlouvy pro nemožnost plnění. Takový závěr by byl formalistický a odporoval by zásadě dispoziční autonomie a z ní plynoucí zásadě, že na smlouvy je třeba hledět spíš jako platné než neplatné. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009, podle nějž„ zánik nájemního vztahu přichází v úvahu jen v souvislosti s úplným zničením (zánikem) předmětu nájmu, neboť neexistuje-li, nelze jej pronajímat.“ Lze dodat, že v případě, který řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, na nějž se odvolával žalovaný, šlo o rozšíření pronajatého bytu o místnost jiného nájemce, tedy o celkové rozšíření předmětu nájmu. 8. Odvolací soud nesouhlasí ani s úvahou, že žalobkyně neměla zajištěn tzv. pravidelný běh věcí proto, že neměla uzavřenou platnou nájemní smlouvu a strany ani dodatečně neuzavřely smlouvu novou. Jestliže žalobkyně dovozuje odpovědnost žalovaného právě ze způsobení neplatnosti smlouvy a z neuzavření smlouvy nové, nemůže to být současně důvodem pro vyloučení odpovědnosti. Otázkou pouze je, zda lze v těchto činech spatřovat pochybení žalovaného a zda jsou splněny i další předpoklady odpovědnosti za škodu. 9. Nově pak odvolací soud přezkoumal i názor soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikla škoda v podobě ušlého zisku, protože neměla zajištěné předpoklady pro jeho dosahování. 10. V rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010, Nejvyšší soud uvedl, že„ ušlý zisk totiž znamená ztrátu očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání majetkového prospěchu, zasáhlo protiprávní jednání škůdce.“ V rozsudku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, Nejvyšší soud dále uvedl, že„ přitom musí být dán taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil.“ Podle rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, pak„ ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.“ Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že„ zpravidla se totiž vyžaduje, aby děj vedoucí k zisku byl již započatý, nebo aby bylo podloženo, že se děj měl nepochybně začít naplňovat. Řečeno jinak, není-li ve vnějším světě odrazu, že jednání vedoucí k zisku mělo proběhnout (bylo-li přerušeno např. již ve fázi záměru poškozeného), nelze prokázat, že by se realizovalo, a tedy že ušel zisk.“ 11. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá (na což strany upozornil, viz č. l. 394), že pro posouzení, zda existoval tzv. pravidelný běh věcí, je rozhodná doba škodlivého zásahu, nikoli doba pozdější. Posuzuje se, zda došlo k zásahu do stavu, v němž již dosahování zisku započalo nebo mělo započít, nikoli zda zásah vyloučil teprve dosažení tohoto stavu, jinými slovy, zda pouze zmařil zamýšlený výdělečný záměr. Pokud by tomu mělo být jinak, byla by odpovědnost za škodu neúnosně rozšířena i na zisk, s jehož dosahováním by mohlo být započato teprve po velmi dlouhé době po škodlivém zásahu, přesahující i dobu promlčecí. 12. Pro daný případ z toho vyplývá otázka, zda žalobkyně byla připravena dosahovat v pronajatých prostorách zisku v době, v níž se měl žalovaný dopustit žalobkyní vytýkaných činů, nikoli v době soudního řízení, kterou zřejmě posuzoval prvního stupně, když se zabýval tím, v jakém stavu rekonstrukce je. <i>a) Způsobení neplatnosti nájemní smlouvy</i> 13. Pokud žalobkyně žalovanému vyčítá způsobení neplatnosti nájemní smlouvy a dovozuje jeho povinnost k náhradě škody podle § 42 obč. zák., pak musí být rozhodná doba uzavření nájemní smlouvy