14 CO 159/2023-98 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně uložil žalované do třiceti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený žalobcům předat pozemek st. [anonymizováno] s rodinným domem [adresa], který je jeho součástí, v [katastrální uzemí] a obci [obec] (dále jen„ dům“). Dospěl k závěru, že žalovaná užívala dům na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní ze dne 25. 11. 2014, od níž však žalobci přípisem ze dne 3. 8. 2022, doručeným žalované dne 5. 8. 2022, odstoupili z důvodu jejího prodlení s hrazením záloh na budoucí kupní cenu. Žalovaná byla následně povinna do třiceti dnů dům vyklidit, což však neučinila. 2. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání, namítajíc, že vyklizení je vzhledem k její současné situaci velmi tvrdé. Zálohy na budoucí kupní cenu vskutku neplatila, a to proto, že neměla z čeho; v době pandemie jí a jejímu manželovi neplatili za odvedenou práci a oni se beze své viny dostali do druhotné platební neschopnosti. Podnikání v zednictví museli ukončit a do toho jí přišly zdravotní problémy. Nyní je však řádně zaměstnána a dluh vůči žalobcům se snaží uhradit. V domě žije s manželem a třemi nezletilými dětmi a nyní nemají kam jít. Soud prvního stupně pochybil, pokud se těmito skutečnostmi nezabýval a neprovedl k nim navržené důkazy, zejména jejím výslechem a výslechem jejího manžela. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo alespoň stanovení delší lhůty k vyklizení. 3. Žalobci ve vyjádření k odvolání uvedli, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a také jej správně posoudil, přičemž důkazní návrhy žalované byly nadbytečné a soud prvního stupně je tudíž právem zamítl. Právní důvod k užívání domu žalovanou odstoupením od smlouvy zanikl a žalovaná je nyní povinna dům vyklidit. Žádost žalované o povolení delší lhůty k plnění je účelová, neboť žalovaná dne 12. 1. 2023„ prostřednictvím tehdejšího právního zástupce druhé žalované“ tvrdila, že dům již neobývá a své bydlení má již deset let zajištěno jinde. 4. Odvolání není důvodné. 5. Původně byly účastnicemi řízení dvě žalované, a to žalovaná (tehdy první žalovaná) a její dcera [jméno] [příjmení] (tehdy druhá žalovaná). Ta na napadený rozsudek a odvolání první žalované reagovala podáním datovaným 2. 6. 2023 a označeným jako„ vyjádření k odvolání první žalované“, v němž„ se připojila“ k odvolání první žalované a navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Jelikož nebylo zcela zřejmé, zda tímto podáním mínila či nemínila podat odvolání proti napadenému rozsudku, odvolací soud ji přípisem ze dne 3. 7. 2023, doručeným jejímu zástupci téhož dne, vyzval, aby tuto nejasnost do pěti dnů vysvětlila s tím, že neučiní-li tak, bude se mít za to, že odvolání podat nemínila. Jelikož na přípis odvolacího soudu nereagovala, dospěl odvolací soud k závěru, že o odvolání nešlo. I kdyby však o odvolání šlo, na věci by to nic neměnilo, neboť v takovém případě by šlo o odvolání opožděné – rozsudek byl zástupci druhé žalované doručen dne 12. 4. 2023 a uvedené podání bylo do datové schránky soudu prvního stupně dodáno až dne 14. 6. 2023. Napadený rozsudek je tedy vůči druhé žalované v právní moci, tudíž druhá žalovaná účastníkem odvolacího řízení již není) 6. Soud vyšel z tvrzení žalobců předneseného při jednání před odvolacím soudem dne 14. 9. 2023, že žalovaná jim zálohy na budoucí kupní cenu splatné před odstoupením od smlouvy stále nezaplatila a ani v současnosti jim za užívání domu nic neplatí. Na základě těchto tvrzení žalobců ve spojení se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba vůči žalované je vskutku důvodná. 7. V odvolacím řízení se spor soustředil na námitky žalované, že vyklizení je vzhledem k její současné situaci příliš tvrdé. Žalované je třeba přisvědčit, že soud prvního stupně se těmito námitkami nezabýval, ačkoli žalovaná je v průběhu řízení řádně uplatnila, a to v podání ze dne 16. 3. 2023; soustředil se pouze na zkoumání existence a zániku právního důvodu užívání domu žalovanou. Odůvodnění jeho rozhodnutí je tedy v tomto směru neúplné. Jeho (implicitní) závěr, že žalovaná je navzdory své nepříznivé situaci povinna dům vyklidit, je však správný. 8. Dovolává-li se žalovaná své tíživé sociální situace, do níž se podle svých tvrzení dostala nezaviněně, a toho, že užíváním domu realizuje svoji potřebu bydlení, kterou nyní nemá možnost realizovat jinak („ nemá kam jít“), klade tím vyklizení do rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), případně do pozice zjevného zneužití práva, nepožívajícího právní ochrany (§ 8 o. z.). Žalované lze přisvědčit, že rozpor výkonu vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení bytu či domu s dobrými mravy se v řízení o této žalobě vskutku projeví, a to podle okolností případu buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady nebo i zamítnutím žaloby„ pro tentokrát“. Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2010). 9. Soudní praxe dále dovodila, že závěr o tom, že žaloba na vyklizení je výkonem práva příčícím se dobrým mravům nebo zjevným zneužitím práva, je nutno učinit po pečlivém zvážení všech okolností na straně žalovaného i žalobce. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá – výjimečně – do úvahy např. tam, kde vyklizení vážně poškodí uživatele věci, aniž by jejímu vlastníkovi přineslo odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu uživatele, jímž je zajištění bydlení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Vlastnická žaloba může být výkonem práva příčícím se dobrým mravům také v případě vyklizení domu, v němž bydlí žalovaní s nezletilým dítětem, kteří nemají možnost zajistit bydlení jinak, byť na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002). Významné také může být, zda žalovanému svědčil právní titul k užívání domu nebo bytu alespoň na počátku užívání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99) a zda žalovaný neexistenci či odpadnutí tohoto titulu zavinil či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 163/2023). 10. Zohledněny však musejí být i okolnosti na straně žalobce, dávající odpověď na otázku, zda po něm lze spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho vlastnického práva odepřena. Zvlášť obezřetně je třeba posuzovat případy, kdy by toto odepření bylo fakticky trvalé. Zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nebo pro zjevné zneužití práva může totiž vést k tomu, že žalobce bude nucen po neomezenou dobu snášet zásadní omezení svého vlastnického práva užíváním bytu nebo domu žalovaným; pokud by s ním žalovaný odmítl uzavřít nájemní smlouvu, neměl by možnost realizovat své vlastnické právo ani tak, že by mu dal výpověď z nájmu; současně by nemohl chránit své vlastnické právo ani novou žalobou na vyklizení, neboť o ní bylo již pravomocně rozhodnuto. Žalovanému by se tak dostalo maximální ochrany a neodůvodněného zvýhodnění oproti vlastníku bytu tím, že by byl fakticky oprávněn byt nebo dům užívat bez právního titulu po neurčitou dobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 389/01). 11. Tyto závěry jsou významné i v souzené věci. V ní žalovaná užívala dům na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 25. 11. 2014, jejímž čl. III jí bylo do doby nabytí vlastnického práva zřízeno právo užívání domu. Jelikož řádně nehradila zálohy na budoucí kupní cenu, žalobci od smlouvy v souladu s čl. VII. odstoupili, čímž žalované vznikla povinnost dům do třiceti dnů vyklidit. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná nyní dům užívá spolu se svými třemi nezletilými dětmi, což by úvahu o rozporu žaloby s dobrými mravy odůvodnit mohlo. Je také možné, že do prodlení s hrazením záloh na budoucí kupní cenu se dostala v důsledku druhotné platební neschopnosti v době pandemie. Tím však výčet okolností svědčících v její prospěch končí. To, že by nebyla schopna najít si jiné – byť méně komfortní – bydlení, v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 3. 2023 žádala pouze o poskytnutí lhůty k hledání nového bydlení; tvrdí-li nemožnost opatřit si jiné bydlení poprvé až v odvolání, činí tak v rozporu s § 205a o. s. ř., o němž byla před vyhlášením napadeného rozsudku poučena, a k tomuto tvrzení tedy nelze přihlédnout. Za důležité též odvolací soud považuje, že zálohy na budoucí kupní cenu, pro jejichž nezaplacení žalobci od smlouvy odstoupi