14 CO 17/2023-217 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení odměny za advokátní služby, které žalobce poskytl žalovanému při vymáhání dluhu vůči [jméno] [příjmení] v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Rozhodl tak na základě závěru, že„ nemohla být uzavřena dohoda o odměně tak, jak tvrdil žalovaný, podle úspěchu ve věci,“ tudíž žalobci náleží odměna podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby. Za důvodnou nepovažoval ani námitku promlčení. 2. Žalovaný se proti rozsudku odvolal a soudu prvního stupně vytkl nesprávné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávný skutkový závěr, že nebyla uzavřena dohoda o odměně podle výsledku sporu, resp. o tom, že odměna žalobce bude placena tzv. přísudkem. Dále považoval za nesprávné právní posouzení námitky promlčení. 3. Žalobce trval na tom, že dohodu o odměně podle výsledku sporu strany neuzavřely a že jeho pohledávka promlčená není. 4. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku z hlediska odvolacích důvodů dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Pokud jde o hodnocení důkazů, předesílá odvolací soud, že přísluší především soudu prvního stupně, u nějž má probíhat těžiště dokazování. Odvolací soud, přes určité své počáteční pochybnosti, nespatřuje v hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, nic, co by odporovalo obsahu spisu, logice či obecné zkušenosti. Proto na ně odkazuje a dále se vyjadřuje k jednotlivým argumentům žalovaného uvedených v odvolání. 6. Podstatné nicméně je, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obrana žalovaného je vyvrácena, protože zjistil její opak („ nemohla být uzavřena dohoda“), avšak i kdyby bylo možné dát některým z argumentů žalovaného za pravdu, rozhodně by to za dané důkazní situace nemohlo vést k závěru, že žalovaný tvrzení prokázal – takový závěr si odvolací soud nedovede představit. Pak by ovšem argumentace žalovaného mohla vést nanejvýš k závěru non liquet, tedy že nelze říci, zda dohoda uzavřena byla anebo nebyla. Pravidla důkazního břemene by i v tom případě odůvodňovala vyhovění žalobě. 7. K tomu odvolací soud podotýká, že přes své počáteční úvahy o správnosti rozdělení důkazního břemene ze strany soudu prvního stupně nakonec dospěl k závěru, že je to skutečně žalovaný, kdo k otázce uzavření dohody důkazní břemeno nese. Z § 1 odst. 1 advokátního tarifu se sice na první pohled jeví, že pravidlem je dohoda o odměně, a není-li – to znamená, je-li prokázáno, že není – pak se teprve má použít advokátní tarif. Zákon o advokacii konstruuje ovšem vztah pravidla a výjimky, z něhož vyplývá i rozdělení důkazního břemena, obráceně. Podle jeho § 22 odst. 3 způsob určení odměny a náhrad advokáta, případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou, což znamená, že zákon jako výchozí stanoví vyhlášku (advokátní tarif). Protože jde o dispozitivní ustanovení (§ 1 odst. 2 o. z.), je možno použití vyhlášky odchylnou dohodou vyloučit, což ovšem znamená, že by odchylná dohoda musela být prokázána. 8. K samotnému hodnocení důkazů pak odvolací soud stejně jako soud prvního stupně poukazuje hlavně na původní reakci žalovaného týkající se odměny. Právě ta velmi napovídá, z čeho v dané době, když ještě žalobce žalovaného zastupoval, strany vycházely. Za důležitý a jednoznačný považuje tedy odvolací soud e-mail ze dne 21. 5. 2020 (č. l. 58), v němž žalovaný reaguje na den předtím zaslaný e-mail žalobce s připojenou dohodou o narovnání a vyúčtování odměny. Psal-li žalovaný, že„ Co se Vaší odměny týče, mám dojem, že jsem Vám v minulosti její část uhradil, nejsem si však jist, zda se to týkalo této záležitosti…“, pak z toho sice ne přísně logicky, ale s ohledem na obecnou zkušenost vyplývá, že s odměnou počítá; kdyby byla sjednána dohoda o odměně podle výsledku sporu, pak by neměl důvod připouštět možnost, že již něco zaplatil. Na tuto logiku navazuje i e-mail společníku žalovaného [příjmení] ze dne 5. 3. 2021, v němž žalobce těsně před skončením řízení a zastupování (řízení u [název soudu] skončilo zastavením dne [datum]) upozorňuje na nutnost vyúčtovat odměnu; kdyby se do té doby žalovaný či jeho společník bránili tvrzením o odlišné dohodě, velmi pravděpodobně by to zde bylo zmíněno. Podle provedených důkazů žalovaný poprvé na dohodu o odměně poukazoval až v dopise ze dne 5. 9. 2021 (č. l. 26), což bylo půl roku po ukončení právního zastupování. 9. Odvolací soud považuje za správnou i úvahu soudu prvního stupně, že žalobce by žalovaného nenechal uzavřít dohodu o narovnání neobsahující náhradu nákladů řízení, kdyby jeho odměna závisela na výsledku sporu a na jejím zaplacení protistranou. To, že o uzavření dohody rozhoduje účastník řízení, nikoli jeho zástupce, jak argumentuje žalovaný v odvolání, je sice pravdou, pro hodnocení důkazů však bezcennou. Jde totiž o to, že kdyby žalobci prošel rukama návrh dohody o narovnání a on byl závislý na výsledku sporu, lze předpokládat, že by věnoval pozornost jejímu ujednání o náhradě nákladů a v případě jeho absence okamžitě řešil svou odměnu. Navíc, jak uvedl žalobce ve vyjádření k odvolání, žalobce by pak s vědomím, že nedostane žádnou odměnu, neměl důvod činit za žalovaného další procesní úkony (zpětvzetí žaloby). 10. Pro tvrzenou dohodu svědčily výpovědi žalovaného a jeho společníka [příjmení], je však třeba vidět, že šlo o důkazy jediné, jejich věrohodnost je snížena zainteresováním na výsledku sporu, a pokud jde o soudem prvního stupně zmíněné rozpory, spočívají v tom – jak poukázal žalobce – že jeden hovořil o uzavření dohody pro všechny věci, v nichž žalobce žalovaného či společnost [právnická osoba], zastupoval, kdežto druhý o zvláštním uzavírání dohody v každé věci. 11. Za přesvědčivý nepovažuje konečně odvolací soud argument žalovaného, že žalobce zastupoval žalovaného či [právnická osoba], ve„ více“ sporech a že„ ve všech“ byla dohoda o odměně totožná. Žalovaný sice poněkud sugestivně hovoří o množství,„ konkrétně“ pak ovšem jmenuje jen dva spory. První byl veden u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a žalobce v něm neobdržel žádnou odměnu. To ovšem při svém výslechu vysvětlil tím, že ji ani nepožadoval, neboť uznal, že„ zvolil nesprávný právní postup,“ a tomuto vysvětlení odpovídá kritika samotného žalovaného. Druhý žalovaným zmíněný spor byl veden opět u [název soudu], a to pod sp. zn. [spisová značka], a zde po pravomocném úspěchu zaplatila žalobci odměnu poražená protistrana. To, že tím žalobce svůj nárok na odměnu zřejmě považoval za uspokojený, ovšem vůbec nemusí znamenat existenci dohody o odměně podle výsledku sporu. I kdyby se zaplacená náhrada lišila od odměny, kterou by žalobce vyúčtoval podle advokátního tarifu, je dobře představitelné, že s ohledem na nadstandardní vztahy mezi žalobcem a panem [příjmení], by se případný rozdíl neřešil. Navíc, obě strany uvedly, že po zrušení pravomocného rozsudku Nejvyšším soudem, musela [právnická osoba], zaplacenou náhradu nákladů sama vrátit, aniž její vrácení požadovala po žalobci, což by v případě dohody o odměně podle výsledku sporu stěží neudělala. Toto se odehrálo ke konci roku 2020. Pokud pak uvedená společnost až dne 29. 3. 2023 vyzvala žalobce k vrácení přijaté náhrady, nelze to již brát jako potvrzení dohody, nýbrž jako pokus o ovlivnění výsledku tohoto sporu. Nutno tedy uzavřít, že není žádná opora pro zjištění, že„ taková Dohoda o odměně… dlouhodobě nastavena byla.“ 12. Pokud jde o promlčení, je třeba dát za pravdu žalovanému, že v případě dluhu splatného na výzvu věřitele, se běh promlčení lhůty odvozuje od možnosti věřitele dluh výzvou zesplatnit, nikoli od skutečného zesplatnění, v tomto případě faktury. V této věci se ovšem navíc uplatní i § 2438 odst. 2 o. z., z nějž vyplývá, že právo příkazce na zaplacení odměny vzniká po provedení příkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008), tedy v daném případě po skončení soudního řízení proti panu [příjmení] (tím se také rozptyluje určitá pochybnost odvolacího soudu, pramenící z toho, že žalobce po celou dobu soudního sporu proti panu [příjmení] po žalovaném odměnu nepožadoval). Na to odvolací soud strany na ústním jednání upozornil. Jelikož zastupování žalovaného žalobcem skončilo se zastavením řízení až v březnu 2021, nárok žalobce být promlčen nemůže. 13. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to dle správného vyúčtování žalobce a týchž předpisů, jako použil soud prvního stupně.