18 CO 146/2023-194 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu žalobkyně, jíž se domáhala po žalovaném zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 69 696 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Žalobu posuzoval dle § 558 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a dle § 133 o. s. ř. Vycházel ze závěrů právní teorie i soudní praxe, které jsou zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že v době jeho uznání dluh existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku. Žalobkyně se žalovaným neuzavřela žádnou smlouvu o půjčce a finanční hotovost 250 000 Kč mu nepředala. Z výslechu svědka [příjmení] je zřejmé, že listinu o uznání dluhu sám vyhotovil, opakovaně měnil svá tvrzení a uváděl, že je to on, komu žalovaný dluží tvrzenou fiktivní půjčku. Věrohodnost výpovědi svědka soud hodnotil i s ohledem na chování svědka při setkání se žalovaným, které je zachyceno na nahrávce. Z účastnické výpovědi žalobkyně je pouze zřejmé, že údajně předala svému synovi částku 250 000 Kč. Žalovaného nezná. Nebylo dále prokázáno, že by svědek [příjmení] tuto částku následně předal žalovanému. Nevěděla, že údajný dluh má činit již pouze 170 000 Kč. Nevěděla o trestních stíháních svého syna a svědka [příjmení], týkajících se pojistných podvodů. Opis výpisu z rejstříku trestů žalovaného podporuje jeho tvrzení, že dluh vznikl v souvislosti s odcizením balíčků s marihuanou, které pro svědka [příjmení] měl přepravovat s tím, že hodnota zcizeného balíčku měla být umořována z pojistných plnění z fiktivně uzavřených smluv na jméno žalovaného. Za pokračující přečin pojistného podvodu, k němuž mělo docházet v době od 10. 8. 2013 do 23. 4. 2015, byl svědek [příjmení] spolu s dalším obžalovaným odsouzen. Z provedeného dokazování tak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný prokázal, že dluh nevznikl, kdy žalovaná částka je dluhem za zřejmě odcizený balíček s drogami, který svědek [příjmení] po žalovaném vymáhá prostřednictvím své matky, tedy žalobkyně. Žalobkyně tedy není v dané věci aktivně legitimována. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž uvedla, že soud prvního stupně nesprávně a v neprospěch žalobkyně hodnotil shromážděné důkazy a při jejich interpretaci nepostupoval správně. Dospěl tak k chybným skutkovým i právním závěrům. Soud pomíjí skutečnost, že finanční částka byla předána žalovanému jejím synem - svědkem [příjmení], a to z pověření žalobkyně. Tím byla půjčka zcela jistě realizována jako reálný obchod. Žalovaný zcela dobrovolně, vědomě a vážně stvrdil, že si finanční prostředky od žalobkyně půjčil. Žalobkyně trvá na tom, že žalovaný žádný důkaz opaku, kterým by vyvrátil existenci dluhu vůči ní, nepředložil. Ze strany žalovaného jeho procesní obrana zůstala pouze v rovině důkazně nedoloženého tvrzení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný. Provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným k žádné půjčce nedošlo. Žalobkyně žádné peníze žalovanému nepředala a není ve sporu ani aktivně legitimována. Žalovaný od samého počátku věrohodně vysvětloval, jak vše proběhlo a proč svědek [příjmení] po něm chtěl zaplatit škodu 250 000 Kč, kterou mu měl údajně způsobit tím, že žalovanému byl odcizen doručovaný balíček. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil i odpovídající právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je možno pro stručnost plně odkázat. 6. S ohledem na to, že k údajné půjčce mělo dojít dne 2. 10. 2013, soud prvního stupně na danou věc správně aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013 o uznání dluhu (§ 558). 7. Žalobkyně svoji žalobu podložila uznávacím prohlášením ze dne 3. 10. 2013, v němž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 250 000 Kč, vzniklý na základě půjčky finanční hotovosti ze dne 2. 10. 2013, co do důvodu a výše s tím, že dluh uhradí nejpozději do 2. 1. 2015. 8. Dle konstantní judikatury vyšších soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 808/2005 ze dne 25. 7. 2007), ale i dle právní teorie uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky. 9. Z výpovědi samotné žalobkyně vyplývá, že žalovaného nezná, kamarádům syna peníze nepůjčuje, mělo jít o první případ. Nevěrohodně vyznívá též tvrzení, že částku 250 000 Kč měla mít žalobkyně, která již je v důchodu a nepodniká, v hotovosti doma v trezoru. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, zda, případně kdy, kde, za jakých okolností a v jakých bankovkách částku předala synovi, ani zda, kdy a kde uváděnou částku měl svědek předat žalovanému tak, aby byl uzavřen předmětný reálný obchod. 10. Tvrzení žalobkyně o poskytnutí půjčky kamarádovi syna zpochybňuje i skutečnost, že žalobkyni údajně není nic známo o trestním stíhání syna (svědka [anonymizováno]) v souvislosti s pojistnými podvody, ani o případném ponížení tvrzeného dluhu v souvislosti s plněním z fiktivních pojistných smluv uzavíraných na jméno žalovaného, jak lze dovodit ze žalovaným předloženého záznamu nahrávky rozhovoru mezi ním a svědkem [příjmení]. 11. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný unesl důkazní břemeno a prokázal, že dluh ze smlouvy o půjčce, označený v uznávacím prohlášení ze dne 3. 10. 2013, mu vůči žalobkyni nevznikl, když nebylo prokázáno, že by žalobkyně (byť případně prostřednictvím svědka [příjmení]) částku 250 000 Kč žalovanému předala. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou, ale i z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k jejímu podání, zamítl. 12. Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně zákonu odpovídajícímu výroku o nákladech řízení. 13. Úspěšnému žalovanému byly přiznány i náklady odvolacího řízení sestávající ze dvou úkonů právní pomoci po 9 300 Kč dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), dvou režijních paušálů po 300 Kč, cestovného k jednání odvolacího soudu ve výši 1 443 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 600 Kč, tj. celkem 21 243 Kč. Po připočtení 21 % DPH pak žalovanému byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 25 704 Kč (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.).