18 CO 75/2023-38 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 17 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 17 000 Kč za den 31. 7. 2019, zamítl (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Odvolání směřovalo pouze do lhůty k plnění částky 17 000 Kč s příslušenstvím ve výroku I. Uvedla v něm, že požadovanou částku nemůže zaplatit v požadované výši, neboť má vysoké měsíční výdaje. Z tohoto důvodu žádá o splátkový kalendář. Je ochotna žalobci platit 1 000 Kč měsíčně. K odvolání žalované odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v části odvoláním dotčené podle § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlédl k obsahu odvolání žalované, a aniž by ve věci musel nařizovat odvolací jednání dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání není možno považovat za důvodné. V přezkoumávané věci je nutno ve vztahu ke lhůtě plnění přisouzené pohledávky vycházet z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. Podle něj uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát v splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. V daném případě soud prvního stupně pro splnění pohledávky stanovil lhůtu k plnění zákonnou, tj. třídenní. Odvolací soud pokládá takto stanovenou lhůtu splatnosti za odpovídající. Při stanovení lhůty je nutno vycházet z okolností konkrétního případu. V přezkoumávané věci ani odvolací soud podmínky pro prodloužení lhůty splatnosti neshledal. Vycházel zejména z toho, že jde o dluh vzniklý již v srpnu 2019, přičemž žaloba byla uplatněna až 10. 1. 2022. Žalovaná tak měla dostatek prostoru, aby případně alespoň částečně pohledávku uhradila. S ohledem na tyto skutečnosti, jakož i s ohledem na výši dlužné částky, odvolací soud dospěl k závěru, že u žalované nejsou dány důvody pro povolení splátek dluhu, neboť by tak došlo jen k dalšímu odkladu plnění dluhu. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené jako věcně správný a zákonu odpovídající podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.).