25 CO 13/2023-81 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 41 942 Kč se zákonným úrokem z prodlení a úrokem ve výši 44,80 % ročně z částky 26 273,30 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 580,48 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru, uzavřenou mezi předchůdcem žalobce [právnická osoba] [anonymizováno] a žalovanou dne [datum]. Z této smlouvy o spotřebitelském úvěru zjistil soud, že předchůdce žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 23 332 Kč skládajícím se z úroku ve výši 11 291 Kč, úrokové sazby 44,80 %, poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 12 041 Kč a pojistným ve výši 2 340 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit částku 55 672 Kč v 78 pravidelných týdenních splátkách. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím zástupce vyplněním vynechaných polí v předtištěném formuláři. Uzavřenou smlouvu soud posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a 588 občanského zákoníku a dále protože představuje významnou nerovnováhu práv a povinností smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 občanského zákoníku. K uzavření předmětné smlouvy došlo adhezním způsobem, kdy text byl zpracován předchůdcem žalobce a žalovaná tedy neměla reálnou možnost obsah smlouvy jakkoliv ovlivnit. Podstatný je i fakt, že předchůdce žalobce poskytuje spotřebitelské úvěry jako nebankovní instituce. Je obecně známé, že na tyto společnosti se obracejí lidé obvykle v nouzi či v jinak neutěšené životní situaci, neboť na běžné bankovní úvěry by jinak nedosáhli, a zároveň je likvidita u těchto osob velmi omezená. Je standardem, že rizikovost těchto úvěrů je vyvažována vyšší úrokovou mírou oproti úrokové míře, za kterou se poskytují bankovní úvěry. Úrok, který byl ujednán v dané věci ve výši 44,8 % p. a., by sám o sobě nemravný nebyl a bylo by možné jej akceptovat jako krytí vyšší rizikovosti úvěru, nicméně nelze přehlédnout, že vedle úroku byl sjednán též poplatek ve výši 12 041 Kč, který ve své podstatě rovněž představuje odměnu za poskytnutí finančních prostředků, kdy administrativní úkony by měly být kryty úrokem. Poplatek za zpracování úvěru a další služby dokonce převyšují částku úroku. Nelze tedy než shledat v jednání předchůdce žalobce snahu získat finanční prostředky nad rámec sjednané úrokové sazby. Skutečná odměna za poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč na dobu 78 týdnů představuje částku 23 332 Kč, což je 77,77 % ze skutečně poskytnuté jistiny. Odměnu v takové výši soud považuje za evidentně v rozporu s dobrými mravy. Vedle toho je záměr právního předchůdce žalobce skrýt skutečné náklady, které bude muset žalovaná na úvěr vynaložit, byť v případě svého prodlení, zjevná i z ukrytí smluvního ujednání o smluvní pokutě pouze do textu všeobecných podmínek. Takové ujednání je však nepřípustné, jak vyslovil i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11. S ohledem na to, že se v případě žalované jedná o spotřebitele, je zapotřebí zvýšeně dbát na zachování rovnosti práv a povinností smluvních stran, jakož i na jejich srozumitelné a určité vymezení. Skrývá-li předchůdce žalobce, ať již skutečnou výši odměny za souhrnnou částku poplatků za služby, které třeba zákazník nikdy nevyužije, nebo ujednání o smluvní pokutě do spleti textu všeobecných obchodních podmínek, nemůže takové právní jednání požívat právní ochrany, a proto je zapotřebí smlouvu o úvěru posoudit jako absolutně neplatnou. Proto soud přiznal žalobci pouze právo na částku 22 380 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, neboť bylo prokázáno, že předchůdce žalobce poskytl žalované skutečně částku 30 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a žalovaná na uvedený závazek uhradila pouze částku 7 620 Kč. Soud dlužnou částku 22 380 Kč přiznal žalobci včetně zákonného úroku z prodlení od 18. 3. 2022, tj. od marného uplynutí lhůty stanovené žalobcem žalované k zaplacení dlužné částky do zaplacení. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, uvádí, že žalovaná se zavázala ve smlouvě uhradit předchůdci žalobce předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru v částce 23 332 Kč, které byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované a zároveň bylo přesně stanoveno, z čeho se skládají, a to z úroku ve výši 11 291 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru, garanci celkové ceny a péči o zákazníka, splátkové prázdniny a garanci neuplatnění pohledávky [anonymizováno] v případě úmrtí zákazníka ve výši 12 041 Kč. Je tak zřejmé, že poplatky jsou tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je obligatorním pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Naproti tomu další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru žalované. Poplatky jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek, popř. čl. 4 smluvních podmínek. Je zde rovněž uvedeno, k náhradě jakých konkrétních nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru žalované slouží. Žalovaná rovněž souhlasila, že případným neuskutečněním některé z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úhradu poplatku. Služba za zpracování byla žalované poskytnuta při poskytnutí půjčky, péče o zákazníka ve formě ochrany před účtováním případných poplatků za prodlení se splátkami byla poskytnuta, když se dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Je tak zřejmé, že další poplatky plní zcela odlišnou funkci než požadovaný úrok. Uvádí dále, že smlouva byla ujednána v bydlišti žalované, kdy zástupce navštívil dané bydliště s veškerými podklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaná nemusela vynakládat úsilí ani finance k dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého týdne zástupce navštívil bydliště žalované a vybíral splátky. Úrok byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva a byl ve smlouvě stanoven jasně a srozumitelně. Dle názoru žalobce nelze na tento dílčí nárok aplikovat ust. § 1813 o. z., podle kterého se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Sděluje, že výše poplatku byla zcela jasně a srozumitelně ve smlouvě sjednána a žalovaná s jejich výší souhlasila. Předmětná ujednání jsou vyloučena z přezkumu přiměřenosti dle komunitárního práva, neboť se jedná o ujednání vyjádřená v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice č. 93/13 EHS. I kdyby soud byl jiného názoru, tedy by daná ustanovení měla projít testem přiměřenosti, je žalobce toho názoru, že přiměřená jsou. Poplatky jsou sjednány individuálně a nejsou předtištěny způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobce má za to, že obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a dále na zásadu in favorem negotii, tedy na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Pokud by měl soud za to, že poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, a tedy nepřiměřené, měl by aplikovat ust. § 577, tedy toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o databázi ARAD, pak namítá, že tato nepředstavuje obvyklou výši úroku u daného typu smluv, tyto jsou řádově nižší, databáze je sestavována pro měnové účely. Nerozlišuje úvěry dle jejich nominální výše, což potvrzuje i ČNB. Tedy pro výši obvyklé úrokové sazby nelze databázi ARAD použít. Ke smluvní pokutě pak sděluje, že dle čl. 6 smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, měl předchůdce žalobce právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. V souladu s § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru má žalobce právo na výše specifikovanou smluvní pokutu. Žalobce má za to, že smluvní pokuta může být sjednána i ve smluvních podmínkách. Má za to, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu I. ÚS 3512/11 nemohou být bez dalšího aplikovány na všechny na první pohled obdobné případy, ale vždy je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu. Nelze přijmout závěr, že smluvní pokuta, rozhodčí doložka či podobné ujednání nesmí být nikdy součástí obchodních podmínek. Tento závěr po