25 CO 274/2022-72 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 763,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 126 276,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II), uložil žalobci povinnost doplacení soudního poplatku 1 301 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok [příjmení]). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na dohodu o uznání dluhu [číslo] ze dne [datum] a dohodu o splátkovém kalendáři. Žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 130 040,14 Kč s tím, že se zavázal jej uhradit ve 33 měsíčních splátkách po 4 000 Kč, vždy do 25. dne v měsíci, když jednotlivé splátky byly sjednány pod ztrátou výhody splátek. Žalobce uvedl, že žalovaný uhradil dne [datum] částku 4 000 Kč, porušil uznání dluhu a dohodu o splátkovém kalendáři a na svůj dluh neuhradil ničeho ani přes zaslání předžalobní výzvy. Soud po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a žalobcem dne [datum] je smlouvou absolutně neplatnou podle ust. § 588 o. z., kdy k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Poukázal na skutečnost, že původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry, když dle uvedené smlouvy byla žalovanému vyplacena ze sjednaných úvěrových prostředků ve výši 40 000 Kč částka 20 310 Kč na úplnou úhradu předchozího závazku žalovaného, 8 000 Kč si žalobce započetl na své náklady specifikované jako náklady vynaložené na vyřizování úvěru, tedy za fakticky poskytnutou jistinu nutno uvažovat toliko částku 32 000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla stanovena ve výši 23 % p. a. a RPSN ve výši 38,71 %, nicméně nutno uvážit celkový kontext smlouvy, když žalovaný měl vrátit jistinu úvěru ve výši 40 000 Kč, v níž jsou však již zahrnuty náklady žalobce na poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, které si žalobce započetl, spolu s úrokem ve výši 34 083 Kč a dále spolu s částkou 11 808 Kč jako úhradou za inkasní službu a částkou 38 664 Kč jako úhradou za službu podpora. Struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon. Pokud jde o sjednanou výši smluvního úroku, ten odpovídá 85,2 % jistiny, respektive 106,5 % skutečně poskytnuté jistiny 32 000 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit 84 555 Kč a 8 000 Kč coby již na počátku započtené náklady, což představuje 289,23 % fakticky poskytnuté jistiny úvěru. Úhrada za doplňkové služby měla být provedena bez ohledu na to, zda byla konkrétní služba poskytnuta. Shora vyčíslené poplatky se tak zcela vymykají obvykle sjednávaným poplatkům, které za tyto služby účtují banky. Soud odkázal na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 4084/12 a I. ÚS 199/2011, podle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěna a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele. Soud musel přihlédnout i k dalším podmínkám smlouvy, které zatěžovaly nepřiměřeně žalovaného, zejména v případě prodlení s úhradou dluhu, a to jak jde o sjednanou smluvní pokutu, tak i pokud jde o poplatky za upomínky. Žalovaný sice s žalobcem uzavřel dne [datum] dohodu o uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 a násl. o. z., které upravuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu. Uznání dluhu je však právem akcesorickým, tzn. dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Z toho vyplývá závěr, že pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru ze dne [datum], nemohlo dojít k uzavření platné dohody o uznání dluhu dne [datum]. Protože nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobce plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil. Proto je povinen vydat částku 3 763,54 Kč, když 8 000 Kč z úvěru 40 000 Kč tvořily náklady spojené s vyřízením úvěru a 28 236,46 Kč žalovaný uhradil. Podle § 1970 má žalobce právo též na úrok z prodlení ve výši podle § 1, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části pak byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky a obchodní úroky. Výrok o doplacení soudního poplatku byl odůvodněn ustanovením položky 2, bodu 2 sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl ve věci převážně neúspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Odvolání směřovalo proti výrokům II, III a IV. Uvádí, že s rozhodnutím soudu se nemůže ztotožnit, je přesvědčen o tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům. Soud především nezohlednil účastníky uzavřené uznání dluhu se splátkovým kalendářem a právní následky uzavřeného uznání dluhu. Soud prvního stupně postupoval v přímém rozporu s některými rozhodnutími, resp. rozsudky NS ČR. Konstruuje závěry, které nemají oporu nejen v uzavřené úvěrové smlouvě, ale ani v zákoně o spotřebitelském úvěru. Poukazuje, že uznání dluhu je písemné právní jednání, které dlužník adresuje věřiteli, a kterým uznává dluh vůči němu. Jde o jednu z forem utvrzení závazku, jejíž funkce spočívá v tom, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Nedochází tím proto k zániku původního závazku a vzniku nového, ale pouze se tím ulehčuje procesní situace věřitele, který tak existenci dluhu nemusí prokazovat. Odkazuje na rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Cdo 170/2010 ze dne 23. 9. 2010. Neztotožňuje se ani se závěrem soudu prvního stupně, jde-li o uznání neexistujícího dluhu, resp. se závěry soudu uvedenými v odstavci 16 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Uznání dluhu ze své akcesorické povahy vyžaduje, aby zde byl závazek, který zakládá vznik dluhu. Skutečnost, že závazek, z nějž plyne uznávaný dluh, je platný, však není zákonným předpokladem uznání. A contrario platí, že i bez platného závazku může být jeho uznání platné. Pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu, pak v některých svých rozhodnutí se Nejvyšší soud přikláněl k názoru, že z akcesorické povahy uznání dluhu musí být nutně vyvozován i požadavek na platnost závazku, který dal vzniknout uznávanému dluhu. Lze ale jednoznačně konstatovat, že v současné době se přiklání Nejvyšší soud ke stanovisku zastávajícímu oddělitelnost platnosti jednání k dluhu zavazujícímu a jednání, kterým je tento dluh uznán. Tímto přístupem dodává soud uznání dluhu povahu obdobnou německé abstraktní smlouvě o uznání, u níž je uznání neexistujícího dluhu díky abstrakci dluhu z původního závazku bez dalšího možné. Aktuálnější judikatura uznání neexistujícího dluhu v převážné většině připouští. Poukazuje na rozhodnutí NS ČR 29 Cdo 3696/16, 29 ICdo 21/2016, 29 NS ČR 33/2017, 33 Cdo 2332/2016, 32 Odo 1323/2004 a 32 Odo 453/2004. Má za to, že k účinkům uznání neexistujícího dluhu lze uvést, že by měly být shodné s účinky uznání dluhu existujícího. Žalobce je tak přesvědčen o tom, že rozsudek soudu v napadených výrocích je zjevně a jednoznačně chybný a nesprávný. Navrhuje změnu tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobci částku 126 276,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo v napadených částech, a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem soudu k jeho písemné výzvě nevyjádřili svůj nesouhlas. Odvolání je důvodné. 4. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 130 040,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení, skutkově uváděje, že mezi účastníky bylo dne [datum] uzavřeno uznání dluhu a dohoda o splátkovém kalendáři, kdy žalovaný tuto listinu opatřil svým úředně ověřeným podpisem a uznal dluh žalobce ve výši 130 040,14 Kč, který se zavázal uhradit ve 33 měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Uhradil však toliko částku 4 000 Kč dne [datum]. Došlo tak k porušení uznání dluhu a dohody o splátkovém kalendáři a žalobce požaduje zaplacení částky 130 040,14 Kč jako rozdíl částky uznané ve výši 134 040,14 Kč a zaplacené ve výši 4 000 Kč. Žalobce uvádí prohlášení dlužníka o uznání dluhu, v němž dlužník prohlašuje, že mu byl na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené se [právnická osoba] jako poskytovatelem úvěru vyplacen spotřebitelský úvěr. Svým podpisem uznal svůj dluh vůči věřiteli, specifikovaný co do důvodu a výše 134 040