61 CO 175/2023-312 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 102 870 Kč s úroky z prodlení a současně žalobci uložil povinnost zaplatit k rukám České republiky – Okresního soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce 86 829,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná částka představovala nedoplatky úhrad podle smlouvy o nájmu bytu z 27. 1. 2014, a to bytové jednotky [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec]. Dluh se týkal jednak období za 1/ 2016 – 1/ 2017 v částce 20.970 Kč, včetně nedoplatku vyúčtování nákladů za dodávku studené vody a teplé vody v roce 2016 (v částce 5.670 Kč), dále za období 7/ 2017 – 12/2018 v částce 28.400 Kč, dále za období 1/2019 – 9/2020 v částce 33.500 Kč a za období 2/2019 – 9/2020 v částce 20.000 Kč za zvýšení záloh na dodávku tepla. Soud prvního stupně učinil dílčí skutkový závěr, že žalobce dal výpověď z nájmu předmětného bytu výlučně žalovanému pro neplnění platebních povinností podle nájemní smlouvy (dluh dle žalobce činil 20 970 Kč). V době uzavření nájemní smlouvy byl však žalovaný ženatý, došlo tak ke vzniku práva společného bytu manžely ve smyslu § 745 odst. 1 o. z. Pokud žalobce učinil výpověď z nájmu bytu pouze ve vztahu k jednomu z více společných nájemců bytu, nemohla tato výpověď způsobit zánik nájemního práva, přestože se žalovaný pořadem práva výpovědi nebránil. I když soud není oprávněn přezkoumávat oprávněnost výpovědi (existenci jejích důvodů v řízení o žalobě dle § 2290 o. z.), je oprávněn posoudit, zda výpověď není neplatná pro vážné vady. Jednou z takových vad je právě doručení výpovědi pouze jednomu ze společných nájemců - manželů. Tento závěr však na spor účastníků měl pouze omezený vliv. Soud prvního stupně dále řešil otázku, zda byly ujednány platby za teplo a elektřinu jako paušální (s poukazem na to, že ve smlouvě sice byly platby uvedeny jaké zálohové, ale ústní dohodou byly podle tvrzení žalobce sjednány jako paušální). V nájemní smlouvě si účastníci ujednali, že smlouva může být měněna pouze písemně, což se v průběhu trvání nájemního vztahu nestalo. I kdyby k takové dohodě došlo, je v rozporu s výslovným omezením v § 9 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Případná dohoda o paušálních platbách by musela být vyhodnocena jako neplatná dle § 580 odst. 1, § 588 o. z. Žalobce tedy nebyl od rozúčtování a vyúčtování nákladů na dodávku tepla osvobozen. To platilo i pro společnou elektřinu, u které nebylo zjištěno ani to, zda byl podán, byť jen návrh na změnu plateb na paušální. Náležitosti i vyúčtování vyplývají z § 5 odst. 1, § 7 odst. 1, § 11 zákona č. 67/2013 Sb., když tento zákon reguluje postup při rozúčtování nákladů na služby a postup při vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh na jednotlivé služby. Z citovaných ustanovení též vyplývají náležitosti vyúčtování. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce nevyhotovil řádná vyúčtování a proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 803/2002, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017) také uzavřel, že není-li vyúčtování řádné, nemůže způsobit splatnost nedoplatku. Dále podle soudní judikatury zaniká právo poskytovatele služeb na zálohové platby v souvislosti s povinností vystavit vyúčtování, tj. v posuzované věci ke dni 30. 4, poté totiž vzniká odvozené právo na vypořádání rozdílů nákladů a záloh, žalobce proto nemohl v předmětném řízení uplatňovat již právo na zálohové platby. Zálohové platby, které nebyly uhrazeny, již sice nebylo možné požadovat (samostatně), ve vyúčtování by se ale neexistence uvedených zálohových plateb projevila, když se jedná o zúčtování skutečných nákladů a zálohových plateb na tyto náklady. K uznání dluhu soud prvního stupně uvedl, že i když bylo dostatečně určité dle § 2053 o. z., nemůže takové uznání vzbudit účinky (v prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 639, § 641 věta prvá o. z.). V řízení bylo prokázáno, že za období 1/ 2016 – 1/ 2017 žalovaný krátil zálohovou platbu za teplo (v různých částkách, nejvíce v plné výši v 1/ 2016). Nejde tedy o dluh na nájemném, jak je v uznání dluhu s odkazem na upomínku učiněno, proto uznání dluhu nemohlo mít účinky prodloužení promlčecí doby, a navíc promlčení nebylo důvodem pro neúspěch žalobce v řízení, ale důvodem neúspěchu bylo, že žalobci právo na zaplacení záloh na náklady služeb zaniklo již před podáním žaloby a právo na zaplacení výsledků vyúčtování (nedoplatku) nevzniklo, protože vyúčtování nebylo řádné. Úspěšnému žalovanému soud prvního stupně přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, a jelikož náklady žalovaného spočívají v nákladech na zastoupení a žalovanému byl zástupce ustanoven soudem, takže náklady jeho zástupce platí stát, žalobci byla povinnost náhradu nákladů zaplatit na účet soudu prvního stupně. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání a zejména namítá, že soud prvního stupně přiznal žalovanému veškeré výhody manželství, výhody společného jmění, komunikace a informovanosti nutných pro akceptaci ve sporu a zcela popřel a negoval„ stejné chování“ u žalobce. Soud obšírně argumentuje a vede soudní při dle zákona 67/2013 Sb., jako by byl žalovaný chráněný nájemní smlouvou, ale od roku 2017 tomu tak není. Soud prvního stupně v rozsudku argumentuje tím, že pro soud je výpověď uvedená v žalobě neplatná, neb nebyla adresována i manželce žalovaného, ale z pohledu žalobce je žalovaný v důsledku výpovědi bez právní ochrany nájemní smlouvou a tedy bez povinnosti žalobce provádět vyúčtování energií, jak soud popisuje. Navíc se tím žalovaný bezdůvodně obohatil rozdílem cen nájemného od roku 2017, což je další pochybení v úsudku soudu. Platí zásada, že pokud má jeden z manželů výhradní právo bydlení v domě nebo bytě, vznikne uzavřením manželství právo bydlet i druhému manželovi, totéž platí i v případě nájemního práva a platí také, že nájemní právo vzniká i v případě, kdy nájemní smlouva je uzavřena již za trvání manželství a na listině u nájemní smlouvy stačí jeden z manželů. Pokud ale platí tato zásada, potom to stačí i u výpovědi, přičemž žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, dle kterého výpověď z nájmu bytu danou a adresovanou společným nájemcům bytu lze mít za řádně doručenou i v případě, převezme-li listinu obsahující výpověď pouze jeden z nich a druhého s jejím obsahem seznámí. Dále namítá, že soud zcela ignoroval ustanovení zákona zmíněná ve výpovědi, že žalovaný má do 2 měsíců ode dne doručení výpovědi jako nájemce právo podat návrh k soudu o přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, což žalovaný neučinil tak. Mohla to učinit i jeho manželka, neboť dle uvedené judikatury ji měl s výpovědí seznámit. Dále namítá, že došlo-li k uznání dluhu na nájemném a službách spojených s užíváním bytu dle § 2053 o. z., rozsah uznání trvá a promlčecí doba je 10 letá, nic na tom nemůže změnit následné vyúčtování služeb. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvádí, že se plně ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, který je věcně správný. Soud prvního stupně v průběhu celého řízení účastníkům sděloval informace o předběžném právním hodnocení věci ve vztahu ke všem rozhodným právním otázkám. Odvolání žalobce sice směřuje především proti rozhodnutí ve věci samé, ale argumentačně se zaměřuje na řešení právních otázek, které se rozhodnutí ve věci samé dotýkají pouze okrajově, tj. nejsou v tomto směru rozhodné. Žalovaný tedy považuje odvolání za nezpůsobilé zpochybnit závěry soudu prvního stupně ve vztahu k meritornímu rozhodnutí. Ohledně posouzení otázky, zda musí být výpověď z nájmu bytu adresována a doručena oběma manželům či zda postačí výpověď realizovat pouze ve vztahu k jednomu z manželů, žalovaný se ztotožňuje s posouzením věci soudem prvního stupně. Pokud žalobce argumentuje vznikem SJM mezi manželi a souvislostí SJM se vznikem společného nájmu, jedná se o nesprávnou argumentaci. SJM a společný nájem spolu nijak nesouvisí. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, rovněž z toho rozsudku je patrno, že výpověď musí být adresována a doručena oběma manželům. Soud prvního stupně vysvětlil, že jeho závěry ohledně důvodnosti nároku žalobce nejsou na posouzení otázky existence nájemního vztahu bezprostředně závislé, neboť povinnost vyúčtovat zálohově hrazené služby je dána i v případě, že nájemní vztah neexistuje. Pokud žalobce rozporuje závěry týkající se uznání dluhu, je třeba uvést, že rovněž touto otázkou se soud prvního stupně detailně zabývá. Je zřejmé, že pokud měl být nějaký dluh žalovaným uznán, jednalo se o dluh na zálohových platbách za služby. Dluh na zálohových platbách však zaniká v okamžiku, kdy je provedeno vyúčtování zálohových plateb, nejpozději však v okamžiku, kdy je pronajímatel povinen vyúčtování provést. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit k rukám České republiky –