61 CO 34/2023-152 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ve znění rozsudku doplňujícího vyhověl žalobě o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši celkem 64 085,50 Kč s úroky z prodlení z jednotlivých měsíčně splatných částek náhrady, a v částce 4 347,50 Kč s úroky od 1. 5. 2021 žalobu zamítl – tento výrok nabyl právní moci. V odůvodnění vyhovujícího výroku uvedl soud prvního stupně v podstatě, že dne 1. 12. 2020 byla pravomocně určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, žalovaný poté ale žalobce nevyzval ani nevyvinul jinou inciativu k tomu, aby žalobce opět do zaměstnání nastoupil. Žalobce byl úspěšný i v následujícím řízení o zaplacení náhrady mzdy od září 2019 do prosince 2020, tj. po dobu řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru a částečně i po dobu, kdy již byla pravomocně neplatnost určena, a žalobce práci nekonal pro překážky na straně zaměstnavatele. Nyní žalobce požaduje náhradu mzdy opět z důvodu překážky na straně zaměstnavatele, neboť pracovní poměr trval až do 29. 3. 2021 a žalobce obdržel mzdu pouze za březen uvedeného roku ve výši 5 424 Kč, což žalovaný prokázal. Soud prvního stupně dále uvedl, že bylo na žalovaném, aby žalobce vyzval k nástupu do práce, neboť to byl on, kdo ho vykázal z pracoviště a poté s ním ukončil pracovní poměr, a žalobce včas sdělil, že na dalším zaměstnávání trvá – toto stanovisko žalobce nezměnil ani v následující době a není pravda, že by o další trvání pracovního poměru již neměl zájem. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou doručení předžalobní upomínky žalovanému, tedy jeho právnímu zástupci a dovodil, že byla doručena řádně, a že žalobcův nárok je tedy důvodný. Velmi podrobně odůvodnil, z jakých právních předpisů a zjištěných skutečností vycházel při zjišťování výše žalobcova nároku, tj. pravděpodobného výdělku v období ledna až března 2021, neboť žalobce neodpracoval potřebnou dobu 21 dnů. Poukázal na výklad ustanovení zákoníku práce o zjišťování průměrného výdělku (§ 355 a násl. zák. práce) a vysvětlil, z jakých důvodů vycházel ze žalobcova výdělku za poslední čtvrtletí, kdy u žalovaného pracoval. 2. K tomu uvedl, že jde o dobu od července do září 2019, kdy žalobcův průměrný hrubý výdělek činil měsíčně 24 540 Kč - žalobci by tak náležela náhrada mzdy za jednotlivé měsíce v této výši. Poukázal i na to, že každý měsíc byly vypláceny žalobci i odměny jako pohyblivé složky mzdy a je třeba tyto částky ve výpočtu zohlednit. Protože žalobce při uplatnění svého nároku vycházel z nižší částky průměrného výdělku, soud jeho nárok shledal důvodným. Musel pouze zamítnout žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 5 217 Kč, neboť to představuje mzdu za březen 2021, kterou žalobce obdržel, i když bez bližší specifikace. 3. Soud prvního stupně odůvodnil také výrok o nákladech řízení účastníků, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zcela převážným žalobcovým úspěchem, s tím, že se sice domáhal i již vyplacené částky, ale to bylo způsobeno i tím, že mu žalovaný nevydal potvrzení o mzdě za březen 2021. Účelně vynaložené náklady tedy byly žalobci přiznány v plné výši, ovšem některé úkony žalobcova zástupce soud nepovažoval za účelné. Jde o sepis další předžalobní upomínky, opakované jednání s protistranou, a rovněž opakovaný sepis vyjádření k věci. Odůvodnil neúčelnost těchto vynaložených nákladů a celkem tedy přiznal úspěšnému žalobci částku 51 425 Kč. Posledním výrokem pak soud prvního stupně uložil žalobci dle § 147 o. s. ř. povinnost zaplatit žalovanému separované náklady řízení 2 698,30 Kč za zmařené ústní jednání dne 18. 8. 2022, k němuž se žalující strana nedostavila. 4. Ve včasném odvolání žalovaný zpochybňoval přiznanou výši náhrady mzdy, tedy způsob, jakým soud prvního stupně určil výši pravděpodobného žalobcova výdělku v období leden až březen 2021. Měl za to, že soud prvního stupně nesprávně vycházel ze mzdy účtované žalobci ve 3. čtvrtletí 2019, ačkoliv měl vycházet z jeho základní mzdy 20 000 Kč měsíčně, neboť odměny a prémie nejsou nárokovou složkou mzdy a slouží k ohodnocení kvality odvedené práce. Zejména však namítal, že bylo na žalobci, aby se dostavil na pracoviště a požádal o přidělení práce, žalobce však žádnou inciativu neprojevil a již v průběhu předchozích řízení uvedl, že o další trvání pracovního poměru zájem nemá. Účastníci pak jednali o možné dohodě, ale pro rozporná stanoviska došlo k ukončení pracovního poměru až k 31. 8. 2021. Žalovaný vytkl dále, že mu nebyla doručena předžalobní výzva k plnění ze dne 1. 6. 2022, neboť byla adresována [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátovi, který žalovaného zastupoval na základě pověření České advokátní komory v předchozím řízení, plnou moc mu ale žalovaný neudělil a výzva tedy měla být adresována přímo jemu. 5. Žalobce podal rovněž včasné odvolání, a to proti výrokům III a IV napadeného rozsudku, tedy výrokům o nákladech řízení. Nesouhlasil s tím, že některé úkony právní služby považoval soud prvního stupně za neúčelně vynaložené a podrobně popsal, z jakých důvodů byly tyto úkony nutné, takže účelné náklady činí nejméně 15 100,80 Kč – v tomto smyslu se domáhal změny napadeného výroku. Nesouhlasil také s rozhodnutím o separovaných nákladech řízení, neboť je sice pravda, že se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili k jednání soudu 18. 8. 2022, avšak důvody pro něž se tak stalo, zavinila žalovaná strana. Ta zástupkyni žalobce kontaktovala s tím, že požádala o odročení jednání, zástupkyně žalobce s tím souhlasila s podmínkou, že žádost o odrok podá právní zástupkyně žalovaného. Ta skutečně žádost o odrok podala a poté od ní právní zástupkyně žalobce obdržela informaci, že se jednání konat nebude. Proto se žalobce ani jeho zástupkyně k jednání nedostavili. Rozhodnutí soudu o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému separované náklady řízení je tedy nesprávné. 6. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobce a uvedl, že se ztotožňuje s důvody, pro něž soud prvního stupně žalobci část nákladů řízení nepřiznal, a za rovněž správné považoval rozhodnutí dle § 147 o. s. ř. s tím, že není pravdivé tvrzení, že by snad zástupkyně žalovaného kontaktovala zástupkyni žalobce s informací, že jednání 18. 8. 2022 bylo odročeno. 7. Žalobce považoval odvolání žalovaného za nedůvodné s tím, že námitkami uplatněnými v odvolání se soud prvního stupně již zabýval a shledal je nedůvodnými. Není pravda, že by žalobce neměl zájem o pokračování pracovního poměru, nebo že by se snad nastoupení do práce vyhýbal, byl naopak připraven nastoupit, ale žalovaný ho k tomu nikdy nevyzval. I námitky žalovaného proti způsobu výpočtu výše nároku považoval žalobce za nedůvodné, stejně jako výtky, že mu nebyla řádně doručena předžalobní výzva. Trval na odvolání proti výrokům o nákladech řízení, ale jinak poukazoval na správnost napadeného rozhodnutí ve věci samé a navrhl potvrzení výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit mu náhradu m 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k obsahu odvolání i vyjádření obou účastníků, a po ústním jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, odvolání žalobce pak jen zčásti. 9. Soud prvního stupně správně zkoumal, kdo z účastníků měl vyvinout iniciativu k faktickému výkonu práce žalobce a odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje. V předchozích řízeních bylo zjištěno, že dne 12. 9. 2019 žalovaný žalobce vykázal z pracoviště a zakázal mu tam vstup, a ani po sdělení žalobcova nesouhlasného stanoviska svůj postoj nezměnil, a to ani v době po právní moci rozsudku o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (viz např. odst. 23 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Co 9/2022-266). V následujícím období žalovaný tento postoj nezměnil, a to ani v průběhu předchozího řízení o náhradu mzdy. Názor žalovaného, že iniciativu i za této situace měl vyvinout žalobce, je tedy neopodstatněný. Důvodná není ani námitka, že ihned po faktickém započetí práce byla žalobci nařízena karanténa a do zaměstnání tedy nedocházel – to nemění nic na tom, že byl připraven a ochoten práci vykonávat. 10. Lze tak uzavřít, že soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že žalobce má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 208 zákoníku práce i za období od 1. 1. 2021 až do 29. 3. 2021, neboť žalobce v tomto období nekonal práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele (žalovaného). 11. Soud prvního stupně při výpočtu výše náhrady mzdy náležející žalobci správně vycházel z § 355 odst. 1 zák. práce a v souladu s § 355 odst. 2 zák. práce vycházel z jeho hrubé mzdy skutečně dosažené ve čtvrtletí, kdy u žalovaného naposledy pracoval, a zohlednil tím i obvyklou výši jednotlivých složek mzdy, včetně nenárokových, které byly vypláceny pravidelně. Zákoník práce zjevně preferuje možnost zjištění pravděpodobného výdělku ze mzdy, jehož zaměstnanec skutečně dosahoval, byť jde o kratší období nebo období dřívější než předchozí kalendářní čtvrtletí. Pouze pokud by nepřicházelo v úvahu toto zjištění, např. proto, že v mezidobí došlo k výkyvu mezd u téhož z