64 CO 22/2023-80 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 23 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části zamítl žalobu o zaplacení částky 51 761,24 Kč, úroku z prodlení 11,75 % ročně z částky 9 094,09 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 32 570,09 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení 1 829,30 Kč (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud vycházel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným byla [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce poté, co byla posouzena úvěruschopnost žalovaného, podle které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný potvrdil podpisem převzetí částky v hotovosti a zavázal se splácet tuto zápůjčku v 18 měsíčních splátkách po 4 131 Kč Celkem měl za poskytnutí a spravování zápůjčky zaplatit 32 019 Kč, toho úrok byl vypočten ve výši 29 % ročně z jistiny. Žalovaný zaplatil 16 524 Kč ve 3 splátkách, naposledy [datum]. Soud prvního stupně dovodil aktivní legitimaci žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] Smluvní vztah mezi účastníky posuzoval podle § 2390 občanského zákoníku Smlouvu posoudil jako absolutně neplatné jednání pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Obvyklý úrok v době zavření smlouvy byl 8,62 % ročně, a tak sjednaný úrok 29 % považoval za nepřiměřeně vysoký. Uvedl, že celkový poplatek představuje 80,5 % poskytnutých peněžních prostředků, což se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatků, které za tuto službu účtují banky. Odkázal na [příjmení] Ústavního soudu sp. zn. III. [číslo] a I. ÚS 199/2011. Nárok žalobkyně posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ [číslo] o. z)., a proto uložil žalovanému povinnost zaplatit nesplacenou výši jistiny 23 476 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši. Ve zbývající části žalobu zamítl. 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, jímž napadla výrok II, jímž byla žaloba zamítnuta, a závislý výrok o nákladech řízení. Nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zápůjčce. Poplatky byly ve smlouvě sjednány zcela transparentním způsobem, nebyly ve smlouvě předepsány a byly vyměřeny za konkrétní služby poskytnuté žalovanému. Taková výše poplatků proto obstojí i při posouzení jejich přiměřenosti. Uvedla, že žalovanému byla známa výše RPSN. Sjednaný úrok považovala za přiměřené vzhledem k rizikovosti transakce a výši poskytnutého úvěru. Pokud běžná úroková sazba v květnu 2019 byla 24,06 % ročně, pak úrok ve výši 29 % je zcela přiměřený a obvyklý. Pokud by přesto soud dospěl k závěru i tom, že výše úroku je nepřiměřená, mohl postupovat podle § 577 o. z. a jeho výši moderovat. Doplněním odvolání reagovala na způsob prošetření majetkových a osobních poměrů žalovaného, ze kterých dovozovala jeho schopnost úvěr řádně splácet. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II napadeného rozsudku tak, že žalobě vyhoví. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a řízení doplnil listinou označenou„ zákaznická karta- žádost o spotřebitelský úvěr“. Po doplnění dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části není zcela věcně správné. 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který byl doplněn v odvolacím řízení zjištěním o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala řádně osobní a majetkové poměry žalovaného. Ověřila z pracovní smlouvy a výplatních listů výši jeho příjmu 23 4485 Kč měsíčně a lustrací ve veřejně dostupných rejstřících subjektů zjistila, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Odvolací soud nepochbuje, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v souladu s ustanovením § 86 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru. 6. V daném případě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 40 000 Kč, z toho 29 650 Kč v hotovosti a zbývající část na doplacení jiné zápůjčky. Za to požadovala plnění ve výši 32 019 Kč. Toto plnění bez ohledu na to, jak je označeno, je odměnou za poskytnutí peněžních prostředků. Z obsahu formuláře je zřejmé, že žalovaný neměl možnost poplatek odmítnout, ač byl vyměřen za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Např. poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 404 Kč nebo částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 8 812 Kč, které žalovaný zjevně vzhledem k výši plateb nevyužíval. Odvolací soud proto vychází z toho, že úrok, který se žalovaný zavázal za poskytnutou zápůjčku žalobkyni zaplatit, činí celkem 32 019Kč, což představuje, jak uvedl soud prvního stupně, 80,05 % poskytnuté částky za 18 měsíců, to je roční úrok 53,36 %. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký. Obvyklé úroky z úvěrů poskytovaných za srovnatelných okolností jako u zkoumané smlouvy činily v rozhodné době podle údajů publikovaných Českou národní bankou 8,82 % ročně, což ostatně uvedla žalobkyně i ve svém odvolání. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za zápůjčku ve výši 32 019 Kč za ujednání nemravné a absolutně neplatné (§ 588 o. z.). 7. Důvody neplatnosti dopadají podle závěru odvolacího soudu pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy dobrým mravů neodporuje. Pak nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníku posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení, jak uzavřel soud prvního stupně. Podle závěru odvolacího soudu neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2029/2018). Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně sjednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené podle § 1802 o. z., to je ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy. V daném případě je takovým úrokem úrok ve výši 8,62 % ročně. Soud prvního stupně svůj závěr o neplatnosti celé smlouvy odůvodnil dvěma výše citovaným nálezy Ústavního soudu. Tato rozhodnutí však vychází z odlišného skutkového základu věci, kdy návratnost poskytnutých peněžních prostředků ve výši přibližující se 5 000 Kč byla zajištěna dvěma nevyplněnými směnkami a několika vysokými smluvními pokutami při různém typu porušení smluvní povinností spotřebitelem. Obsah posuzované smlouvy takovému zjištění neodpovídá. 8. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 40 000 Kč. Za dobu 18 měsíců, na kterou byla zápůjčka poskytnuta, náleží žalobkyni úrok vypočtený sazbou 8,62 % ročně, tedy ve výši 5 172 Kč, na jeho zaplacení má žalobkyně právo vedle již pravomocně přiznané nevrácené jistiny ve výši 23 476 Kč, a to spolu s požadovaným úrokem z prodlení vyčísleného za dobu do [datum] ve výši 1 829,30 Kč. Vzhledem k závěrům uvedeným výše o oddělitelnosti části neplatné smlouvy o výši úroku z úvěru od ostatního obsahu smlouvy, náleží žalobkyni i právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč. Výše smluvní pokuty odpovídá § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud proto v této části výroku II změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí soud prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 5 172 Kč s úrokem z prodlení a kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu do [datum] ve výši 1 829,30 Kč, úrok z prodlení z částky 9 094,09 Kč za dobu od [datum] do zaplacení (přičemž úrok z prodlení z jistiny 23 476 Kč jí byl přiznán pravomocným výrokem I), a smluvní pokutu 20 000 Kč. 9. Za nedůvodný považoval odvolací soud nárok žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 29 % ročně od [datum] do zaplacení z dlužné jistiny a úhradu sankčních poplatků. Žalobkyně ani odvolacímu soudu nevylíčila dostatečně skutkové okolnosti, z nichž nárok na zaplacení poplatků ve výši 2 200 Kč odvozuje. K tomu nepostačí ani její tvrzení, že se jedná o poplatky za zahájení vymáhání dluhu Centrálním vymáháním pohledávek a zaslání 4 upomínek bez bližší konkretizace. Navíc z obsahu článků 6.3. a 6.4. smluvních podmínek, které byly součástí uzavřené smlouvy o zápůjčce, lze dovodit, že se jedná o postih spotřebitele v důsledku jeho prodlení další smluvní pokutou. Ve smyslu § 1813 o. z., jde o zakázané ujednání a proto k němu odvolací soud podle § 1845 o. z., nepřihlížel. Pro obsah povinnosti dlužníka platit úrok je zásadně rozhodující obsah smlouvy. Ve smlouvě si účastníci dohodli, že žalovaný zaplatí za poskytnutí zápůjčky úrok vyjádřený částkou 9 803 Kč. K zápůjční sazbě 29 % je uvedeno, že je pevná po celou dobu sjednání smlouvy, přičemž trvání smlouvy je ohraničeno splatností poslední splátky, to je uplynutím 18 měsíců od poskytnutí zápůjčky. Odvolací soud proto vykládá smlouvu i s přihlédnutím k § 1812 o. s. ř. dovolující výkla