64 CO 287/2022-122 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil 1. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 87 377 Kč s úrokem z prodlení 7,25 % ročně od 16. 7. 2020 (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 34 165,98 Kč (výrok III). Ve vztahu žalobkyně proti 2. žalovanému soud žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Soud vycházel ze shodného tvrzení účastníků, že žalobkyně objednala u výrobce – [právnická osoba] [anonymizováno] 9 lezeckých setů za 87 377 Kč. Toto zboží vyzvedl u výrobce 2. žalovaný a odvezl jej do sídla žalující společnosti, kam se dostavil i 1. žalovaný. Zde byla žalobkyní provedena revize dodaného zboží, aby si žalovaní mohli zboží odvézt. Podstatou sporu bylo zjištění, kdo uzavřel kupní smlouvu a kdo je proto povinen kupní cenu žalobkyni zaplatit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a 1. žalovaným. Dovodil, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by 1. žalovaný jakkoliv vstoupil do smluvního vztahu se žalobkyní a uzavřel s ní kupní smlouvu. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani zjištění, že 2. žalovaný zboží vyzvedl u výrobce, protože žalobkyně i 1. žalovaný se shodli na tom, že zboží vyzvedával pouze proto, že se v místech sídla výrobce pohyboval při návštěvě rodičů a pověřili jej zboží vyzvednout. Tím, že u výrobce podepsal dodací list o převzetí zboží, nevstoupil do smluvního vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným. Proto zavázal 1. žalovaného zaplatit kupní cenu žalobkyni za dodané zboží a vůči 1. žalovanému žalobu zamítl. 2. Proti rozsudku podali včas odvolání žalobkyně a 1. žalovaný. Ve svém odvolání 1. žalovaný rozebral skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, včetně jednotlivých důkazů, z nichž zdůraznil výslech svědkyně [příjmení], hromadný evidenční list, fakturu a dodací list. Dovodil, že při nedostatku shodné vůle jednajících stran v tom, kdo je v pozici kupujícího, nemohlo dojít vůbec k uzavření kupní smlouvy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2625/2006 a 30 Cdo 4271/2007. Protože na základě dodacího listu je nesporné, že zboží převzal 2. žalovaný, je třeba vztah posuzovat podle zásad bezdůvodného obohacení, jako např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4520/2007. Soudu prvního stupně vytknul, že se nezabýval tím, zda žalobkyně uhradila kupní cenu dodavateli – [právnická osoba]. Navrhoval změnu napadeného rozsudku tak, že soud žalobu proti 1. žalovanému zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení. 3. Žalobkyně napadla výrok II., kterým byla zamítnuta žaloba proti 2. žalovanému. Namítla, že soud prvního stupně nevzal v úvahu to, že žalobkyně od počátku tvrdila, že 1. žalovaný prezentoval žalobkyni společný podnikatelský záměr obou žalovaných, pro který oba potřebovali lezecké sety. Zakázku poptávali společně a i z výpovědi 2. žalovaného vyplynulo, že sám část zboží převzal pro sebe či své lidi a také jej užíval. Navrhoval, aby povinností zaplatit žalobkyni kupní cenu, byl zavázán i 2. žalovaný, a to společně a nerozdílně s 1. žalovaným. 4. Ve svém vyjádření 2. žalovaný uvedl, že sám nikdy se žalobkyní nejednal, osobně se s jednatelem žalované, panem [příjmení], setkal pouze při kontrole kompletnosti dodaného zboží, při které nikdo nemohl nabýt dojmu, že 2. žalovaný je jednou ze stran kupní smlouvy. Sám 1. žalovaný žádal žalobkyni po posečkání se zaplacením kupní ceny, a to ještě předtím, než si zboží odvezli. Za nepochopitelné pak považoval to, že za takové situace při dočasné nesolventnosti by žalobkyně vydala zboží 2. žalovanému, jako kupujícímu, kterého vůbec neznala. Uvedl, že sám nemohl ovlivnit obsah jednání žalobkyně a l. žalovaného, ale nikdy do smluvního vztahu se žalobkyní nevstoupil, veškerá jednání vedl 1. žalovaný. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 5. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně i 1. žalovaného i ve vyjádření 1. žalovaného a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. 6. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho také správné právní závěry. Není sporu o tom, že o koupi lezeckých setů jednal 1. žalovaný se žalobkyní. Šlo o ústní jednání mezi jednatelem žalobkyně panem [příjmení] a žalovaným, kteří se z dřívější doby osobně znali. Obsah projevené vůle lze zjistit z dopisu zaslaného elektronickou poštou žalobkyně 1. žalovanému 13. 4. 2020, ve které žalobkyně popisuje jednotlivé části zboží a jejich cenu a dotazuje se, zda„ jsme chtěli dát ke každému setu dvě [příjmení]“. První žalovaný uváděl, že dopis přeposlal 2. žalovanému a není pochyb, že odpověděl na dopis přímo žalobkyni, protože žalobkyně následně zboží objednala u výrobce, tedy po odsouhlasení navržené ceny a sloužení setu. Tento závěr učinil i odvolací soud, i když l. žalovaný následné dopisy soudu nepředložil, přestože uváděl, že je má k dispozici. Pokud soud prvního stupně dovodil, že šlo o projev vůle mezi žalobkyní a 1. žalovaným a tento projev obsahoval shodnou vůli o druhu zboží i jeho ceně, správně dovodil uzavření kupní smlouvy podle § 2079 občanského zákoníku právě mezi těmito účastníky. Tvrzení žalobkyně, že se jednalo o společný podnikatelský záměr obou žalovaných, nebylo označenými důkazy prokázáno. Stejně tak nelze z provedených důkazů dovodit, že by došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a 2. žalovaným, jak tvrdil 1. žalovaný, který se považoval toliko za zprostředkovatele jejich právního jednání. 7. 2. žalovaný označil v odvolacím řízení jako důkaz výslech pracovníků, kteří pro výkon své práce lezecké sety obdrželi, a to k prokázání tvrzení na svoji obranu, že šlo o pracovníky 1. žalovaného, a proto on zboží neobjednával. Tento důkaz i přes příslib soudu neoznačil a proto jej soud nemohl provést, ač součinnost vyvinul i 1. žalovaný. Ani v odvolacím řízení totiž z žádného důkazu nebylo možné dovodit shodný projev vůle žalobkyně a 2. žalovaného na uzavření kupní smlouvy. Pro posouzení toho, kdo smlouvu uzavřel, není podstatné, kdo na samém konci objednané zboží využíval. Nelze vyloučit, že šlo o společný podnikatelský záměr obou žalovaných, že měli zájem na získání zboží potřebného pro práci, ale z provedených důkazů výše uvedených se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by oba žalovaní byli kupující smluvní stranou. Zcela chybí projev vůle 2. žalovaného ve vztahu k žalobkyni. Sám jednatel žalobkyně uváděl, že se s 2. žalovaným konkrétně jednal až tehdy, když 2. žalovaný vyzvedl objednané zboží a přivezl jej do sídla žalobkyně v [obec]. Jednatel žalobkyně oznámil výrobci, že zboží vyzvedne 2. žalovaný, avšak jako uživatele zboží označil pouze 1. žalovaného (viz hromadný evidenční list OOPP). Ani z výpovědi svědkyně [příjmení] nebylo možné dovodit, že by žalobkyně prokázala tvrzení o společném jednání obou žalovaných. Tato svědkyně uvedla, že viděla jednat s jednatelem žalobkyně pouze 1. žalovaného a 2. žalovaného viděla u soudu při jednání poprvé. 8. Ze žádného důkazu také nebylo možné dovodit tvrzení 1. žalovaného, že byl v pozici zprostředkovatele jednání mezi žalobkyní a 2. žalovaným. 1. žalovaný byl přítomen všech jednání, domlouval zboží i jeho cenu s jednatelem žalobkyně, který sám tvrdil, že nebylo zřejmé, že by l. žalovaný pouze něco zprostředkovával pro 2. žalovaného. Také uváděl, že se zboží nosilo do aut obou žalovaných a 1. žalovaným byl požádán o posečkání se zaplacením kupní ceny tak, že říkal, že„ peníze pošlou, až něco vydělají.“ 1. žalovanému také poslal fakturu. Z výše uvedeného i odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se nepodařilo l. žalovanému prokázat, že by nejednal sám za sebe, ale jen zprostředkovával obchod pro 2. žalovaného. 9. Tyto závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2615/2006 o výkladu vůle, jejíž projev nelze nahrazovat či doplňovat, ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4271/2007 o účincích úkonu, u kterého absentuje některá s podstatných náležitostí. Skutkový stav v daném případě byl zjištěn odlišně, jako vztah smluvní, který vznikl mezi žalobkyní a 1. žalovaným. Pak nelze aplikovat ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 o plnění z bezdůvodného obohacení. 10. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představuje odměna advokáta za 2 úkony právní služby (účast na dvou jednáních) po 4 620 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč a náhrada za DPH, celkem 11 906 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů představující odměnu advokáta za sepis odvolání a soudní poplatek za odvolací řízení. Jde o nák