10 Co 816/2024-49 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20 586,60 Kč s 9,94% úrokem ročně z částky 20 586,60 Kč od 24. 1. 202 4 do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 586 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 32 364,82 Kč, co do rozdílu mezi úrokem přiznaným ve výroku I. a úroků ve výši 50 % ročně z 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 32 364,82 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. a III. rozsudku se včas odvolal žalobce, který nesouhlasí se závěrem, že výše sjednané úrokové sazby společně s poplatkem za sjednání zápůjčky je v rozporu s dobrými mravy. Soud sice argumentuje „obvyklou výší úrokové sazby spotřeby pro domácnosti“, nicméně zcela přehlíží skutečnost, že tato úroková sazba se vztahuje na úvěry poskytované bankovními institucemi. Smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastníky tohoto řízení má povahu smlouvy uzavřené mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli, kdy judikatura soudu opakovaně dovodila, že tento smluvní typ je odlišný od úvěrové smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, tj. bankovní institucí a spotřebitelem, a tudíž k němu nelze přistupovat totožně. Současně judikatura soudů dovodila vysokou rizikovost tohoto typu zapůjčení peněz a s tím spojený oprávněný požadavek na úhradu vyššího úroku, než jaký je běžný či obvyklý při sjednání úvěru mezi bankovní institucí a spotřebitelem. Žalobce rovněž rozporuje závěr soudu o existenci tíživé finanční situace žalovaného, opřený o skutečnost, že žalovaný si půjčoval peníze od různých věřitelů během krátkého období. Soud prvního stupně účelově vyselektoval jedinou skutečnost, která by teoreticky bez dalších informací o finanční situaci žalovaného možná mohla dovozovat případnou tíživou finanční situaci žalovaného, ačkoliv je z předložených výpisů z jeho účtu zřejmé, že disponoval v době poskytnutí zápůjčky příjmy ve výši přesahující 60 000 Kč měsíčně a současně (vycházeje jen z výpisu z účtu) na konci měsíce měl vždy konečné zůstatky v plusových hodnotách, jež jednoznačně převyšují výši splátky dle uzavřené smlouvy o zápůjčce. Ačkoliv soud provedl navržené důkazy, tyto nesprávně vyhodnotil a přihlédl k nim při posouzení výše sjednaného úroku a poplatku za sjednání smlouvy a jeho souladu s dobrými mravy. Výše poplatku za administrativní činnosti spojené s uzavřením smlouvy je zcela obvyklá, přiměřená povaze a okolnostem věci a nelze dovodit ani v tomto případě jakýkoliv rozpor s dobrými mravy. Žalobce s odkazem na odůvodnění shora podané navrhl, aby odvolací soud napadené výroky změnil tak, že žalobě vyhoví i ve zbytku a žalobci přizná plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Eventuálně, pokud by odvolací soud měl za to, že nejsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212 a 212a o. s. ř. a násl., přihlédl k odvolací argumentaci, a aniž znovu listinné důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017), vyvodil z nich stejná skutková zjištění, avšak v právních závěrech se neztotožnil. Žalobce i jeho zástupce svoji neúčast u odvolacího jednání omluvil, souhlasil s rozhodnutím v jeho nepřítomnosti a potvrdil neměnné procesní stanovisko. Žalovaný svoji neúčast u jednání neomluvil. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky s příslušenstvím, a to na základě písemné smlouvy o zápůjčce, uzavřené prostřednictvím platformy julu.cz, provozované společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , v pozici zapůjčitele a znějící na částku 30 000 Kč. V souladu se smlouvou poskytl žalovanému dne 15. 8. 2023 částku 27 078,60 Kč, když rozdíl mezi touto částkou a částkou 30 000 Kč tvoří odměna poskytovateli platebních služeb, která činí 5 % z celkové dlužné částky, minimálně však 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vracet spolu s úrokem ve splátkách ve výši 1 623 Kč měsíčně, a protože je neplnil, došlo dne 23. 1. 2024 k zesplatnění zápůjčky. Žalovaný uhradil na dluh 4 869 Kč a po zesplatnění dne 23. 1. 2024 částku 1 623 Kč. Dluh činí 52 951,42 Kč a žalobce dále uplatnil smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně a smluvní úrok 50 % ročně, oboje z částky 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav a promítnutý v bodu 3. odůvodnění odpovídá zjištěním soudu odvolacího, tedy, že výše zápůjčky byla sjednána na 30 000 Kč, smluvní úrok ročně ve výši 50 %, měsíčně splátka 1 623 Kč na dobu 36 měsíců se splatností k patnáctému dni každého měsíce s tím, že celková dlužná částka činí 58 428 Kč. Dále byla dojednána jednorázová platba za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč, ve prospěch věřitele (zapůjčitele), se kterou dlužník vyjádřil souhlas a vzal na vědomí snížení výše poskytnuté zápůjčky o tuto částku při jejím načerpání. V bodu 3.3 si smluvní strany sjednaly ve smyslu ust. § 1970 o. z. smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení z celkové dlužné částky, jehož výši smluvní strany považovaly vzhledem ke všem okolnostem za přiměřenou. Soud prvního stupně vzniklý právní vztah mezi účastníky řízení posoudil jako vztah vyplývající z ust. § 2390 a násl. o. z. upravující zápůjčku a konstatoval, že žalovaný požádal žalobce o zápůjčku, kterou se zavázal splatil v dohodnutém termínu. Soud prvního stupně však shledal rozpor s dobrými mravy ve výši sjednané úrokové sazby 50 % ročně spolu s poplatkem za sjednání zápůjčky ve výši 2 921,40 Kč, kdy fakticky bylo žalovanému poskytnuto 27 078,60 Kč a za 36 měsíců měl vrátit částku 58 428 Kč, tedy o 116 % více, což ročně činí reálnou úrokovou sazbu 59,23 %, to vše za situace, kdy obvyklá výše úrokové sazby nových úvěrů na spotřebu pro domácnosti s fixací od jednoho roku do pěti let v srpnu 2023 činila 9,94 % ročně (bod 5. odůvodnění). Soud prvního stupně poukázal na judikaturu soudů, která standardně považuje za nepřiměřenou a odporujícím dobrým mravům takovou výší úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, přičemž je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5299/2017, vyhodnotil jako nepřiléhavý, neboť v odkázané věci dlužník neuzavřel smlouvu v tíživé životní situaci, ale půjčka byla určena k investování do společnosti, nikoliv k úhradě jeho osobních závazků, což je zřejmé i z půjčené částky ve výši 4 000 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neuvedl žádné rozhodné skutečnosti, které by ospravedlňovaly takto vysokou sjednanou úrokovou sazbu, a naopak z doložených důkazů (zejména výpis z banky žalovaného) vyplývá, že žalovaný se nacházel v tíživé finanční situaci, když si opakovaně během krátkého období půjčoval finance od různých věřitelů. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019-II., a z tohoto rozhodnutí ocitoval pasáž - „smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ust. § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné. Tento korektiv lze zjevně uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka“. Soud prvního stupně dovodil, že ač se odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu týkalo problematiky výše úroku z prodlení, hodnocení dopadá i na samotné úroky (bod 6. odůvodnění). Soud prvního stupně shrnul, že z předložených listinných důkazů bylo prokázáno poskytnutí částky 27 078,60 Kč a sjednání vysoké úrokové sazby ve spojení s použitím části zápůjčky na úhradu poplatku třetí osobě. Ujednání o nemravně vysokém úroku je neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez. Jestliže důvody neplatnosti dopadají pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy lze mít za mravný, nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníků na základě ní vzniklá posuzovat dle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně uzavřel, že byť smlouva o zápůjčce může být sjednána i jako bezúročná, v tomto případě je zcela zjevné, že zápůjčka měla být poskytována za úrok. Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně ujednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené dle ust. § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Odkázal na u