61 CO 263/2023-111 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 109 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23 640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na smluvní pokutu, kterou žalobkyně požadovala dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. z důvodu, že žalovaný nesplnil svoji povinnost uloženou mu zákonem, tedy řádně nevyúčtoval právní předchůdkyni žalobkyně zálohy na služby podle zákona o rozúčtování služeb, nevznikl, neboť intertemporální ustanovení § 14 zákona č. 67/2013 Sb. stanoví, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, ovšem vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se přitom provede podle dosavadních právních předpisů. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemůže požadovat zaplacení pokuty za nepředložení řádných vyúčtování za roky 2011 a 2012, neboť dle citovaného ustanovení se nároky z právních vztahů vzniklých před účinností tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2014) posuzují podle dosavadních právních předpisů. Žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) nemůže odvíjet svůj nárok ani od ustanovení § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytu), a to právě ve spojení s ustanovením § 14 zákona č. 67/2013 Sb., neboť ustanovení § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. byla – formou pokuty – sankcionována skutečnost, že – zjednodušeně řečeno – společenství vlastníků bytů (či bytové družstvo) v zákonné lhůtě nepřevedlo daný byt či nebytový prostor na konkrétní osobu. Žalobkyní odkazovaným ustanovením tak zjevně nebyla – formou smluvní pokuty – sankcionována skutečnost, že v zákonné lhůtě nebylo členům bytového družstva či členům společenství vlastníků jednotek předloženo řádné vyúčtování. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, eventuálně, aby věc byla vrácena se závazným právním názorem odvolacího soudu prvního stupně k dalšímu projednání. V rámci odvolání cituje ustanovení § 13 a § 14 zákona č. 67/2013 Sb. a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, 26 Cdo 2734/2020 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 858/23, když z uvedeného vyplývá, že do 31. 12. 2013 platí stávající zákon č. 72/1994 Sb., který „nemá“ pokutu na neplnění povinnosti řádně vyúčtovat zálohy na služby za rok 2011 a 2012. Od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 platí zákon č. 67/2013 Sb. i na povinnost řádně vyúčtovat za roky 2011 a 2012 a jako pokuta za nesplnění řádného vyúčtování pak platí částka 100 Kč denně. Od 1. 1. 2016 platí zákon č. 67/2013 Sb., ve znění zákona č. 104/2015 Sb., i na povinnost řádně vyúčtovat za rok 2011 a 2012, který stanovuje pokutu za neřádné vyúčtování ve výši 50 Kč denně. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně, když právní výklad žalobkyně obsažený v podaném odvolání je zcela lichý a neodpovídá ani ustálené judikatuře, ani zejména na věc dopadajícím právním předpisům. Žalobkyní uvedená judikatura naopak podporuje závěry soudu prvního stupně, tedy že se na vyúčtování z let předcházejícím roku 2014 předmětné ustanovení § 13 zákona vůbec neuplatní. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a současně pro stručnost svého odůvodnění na ně plně odkazuje. V projednávané věci žalobkyně požaduje uhrazení smluvní pokuty z důvodu, že žalovaný byl v prodlení s řádným vyúčtováním záloh na služby za období let 2011 a 2012. Z ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. jednoznačně vyplývá, že rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 1. 2014), se provede podle dosavadních předpisů. Soud prvního stupně se zcela správně zabýval tím, zda smluvní pokuta ve vztahu k prodlení s řádným vyúčtováním byla upravena i před tímto datem, a pokud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo (a to ani zákonem č. 72/1994 Sb. – viz shora), jsou jeho závěry správné. Žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úpravu pokuty z prodlení obsaženou v ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nelze vztáhnout na případ prodlení poskytovatele služeb s vyúčtováním nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. 1. 2014. Tak je tomu právě i v případě žalobkyně, když rozhodným obdobím bylo období let 2011 a 2012 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Pokud žalobkyně v odvolání odkazuje také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 858/23, je nutno zdůraznit, že v tomto rozhodnutí se Ústavní soud zabýval otázkou řádnosti vyúčtování záloh za úhrady za služby spojené s užíváním bytů a otázkou, zda v případě, že vyúčtování nebylo řádné, mohla nastat splatnost nedoplatku za služby, tudíž v něm není řešena otázka aplikace právního předpisu v případě nároku na smluvní pokutu. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, jejichž náhradu soud prvního stupně správně přiznal ve věci úspěšnému žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř.. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a i v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů tohoto řízení. Tyto náklady spočívají v nákladech na právní zastoupení, a to v odměně zástupce za 2 úkony právní služby po 5 500 Kč (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tomu odpovídajícím dvěma náhradám hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, v náhradě za promeškaný čas při cestě k jednání soudu a zpět ve výši 600 Kč (6 x 100 Kč) dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, v cestovném osobním vozem na trase , adresa, a zpět ve výši 2 169 Kč a konečně v částce ve výši 3 017,49 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH, když zástupce žalovaného je plátcem této daně. Náklady odvolacího řízení činí tedy celkem 17 386,49 Kč a zaplacení této částky soud uložil žalobkyni v obecné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).