10 Co 404/2025-300 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků s žalobci ve znění, který je uveden v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem výroku I. písmena A)-E). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 155 992 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Namítl, že nejsou správné závěry, že by restituční nárok žalobců byl špatně oceněn a že tedy v důsledku nesprávného ocenění by žalovaný vůči žalobcům vystupoval svévolně, liknavě a diskriminačně. Soud výslovně převzal závěry znalce , jméno FO, co do stavebního charakteru části odňatých pozemků a ocenění, s čímž žalovaný nesouhlasí, protože nebyl splněn předpoklad pro ocenění odňatých pozemků jako pozemků určených pro stavbu. Soud nahradil tehdy účinné předpisy (v době odnětí) volnou úvahou o fakticitě zastavěnosti. Je-li rozhodným dnem den 18. 6. 1963, pak podle stavebních předpisů tehdy platných mohl být pozemek pozemkem stavebním tehdy, jestliže k tomu byla právně relevantní dokumentace, tedy územní rozhodnutí. Předchozí regulační plány měly omezený přechod podle § 9 zákona č. 280/1949 Sb. a jeho režim byl nahrazen zákonem č. 84/1958 Sb. Určenost k zástavbě musí vycházet ze schválené dokumentace, nikoli z neúčinných plánů a ortofotomapy. V posudku znalce , jméno FO, chybí verifikace, že podklady dopadají na sporné části historických parcel. Měla být tedy provedena revize tohoto posudku, když sám soud připustil omyl tohoto posudku. Samotná existence regulačního plánu není objektivně způsobilá definovat stavební pozemek, i když je pravdou, že judikatura připouští flexibilnější přístup. Žalovaný navrhl před soudem prvního stupně vypracování revizního posudku a soud ho odmítl, což je procesním pochybením. Nesouhlasí také s posouzením liknavosti a svévole žalovaného. Na nároky žalobců bylo opakovaně plněno v letech 2001, 2002 a 2015. Přes předchozí zjištění o správnosti ocenění, na kterém žalovaný setrval, není možné uvažovat o liknavosti žalovaného. Žalobci již od roku 2015 o nárok neusilovali, proto také žalovaný setrval na své námitce promlčení a na tom, že žalobci byli od roku 2015 zcela pasivní. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, který se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné a pouze tehdy, je-li postup žalovaného liknavý, svévolný či diskriminační. Jedním z předpokladů uspokojení tímto způsobem je aktivní přístup oprávněné osoby, která se nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Podle žalovaného nepostupoval soud pečlivě při zvažování, zda se jedná o tuto výjimečnou situaci. Žalovaný navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně, zamítnutí žaloby a přiznání žalovanému nákladů řízení.3. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřili žalobci. Nárok žalobců nebyl v plném rozsahu uspokojen, nárok žalobkyně č. 2), jak sám uvádí, žalovaný ve svém odvolání nebyl doposud převodem náhradních pozemků uspokojen ani v částečném rozsahu a je tak vyloučeno, aby její nárok byl uspokojen či případně byl promlčen. V této souvislosti odkázali žalobci na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 2763/23 a III. ÚS 3111/23. V těchto rozhodnutích Ústavní soud jednoznačně a výslovně uzavřel, že restituční nároky, které existují ve výši stanovené přímo na základě zákona, nezanikají jejich parciálním plněním bez ohledu na to, zda toto bylo poskytnuto formou náhradního pozemku či vyplacením finanční náhrady. Na dva zmíněné ústavní nálezy navazuje další, nález sp. zn. II. ÚS 1186/24 a jelikož jde o rozhodnutí třetího senátu, k těmto závěrům se vyjádřila již většina Ústavního soudu. Žalobci odkázali a citovali zejména bod 44, 46, 47 a 48 tohoto ústavního nálezu. Závěry Ústavního soudu spočívají v tom, že je nemravné jednání státu, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytne oprávněné osobě náhradu v nesprávné výši a následně hodlá těžit z toho, že tato náhrada byla přijata. Toto stanovisko lze vztáhnout i k otázce promlčení. Dále pak žalobci citovali bod 50, 51, 52, 53, 54 tohoto ústavního nálezu. Poskytnutím částečného plnění žalobcům nemohl tedy nárok žalobců zaniknout, jak žalovaný namítá. Je povinností žalovaného, aby nárok žalobců řádně ocenil a poskytovat právní ochranu jednání žalovaného, který odmítá dostát svým zákonným povinnostem, není ústavně konformní. Citované závěry Ústavního soudu jsou závěry nosnými a jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).4. K námitce promlčení žalobci uvedli, že nedůvodnost námitky promlčení vznesené žalovanými aktuálně potvrdil Ústavní soud ve věci jiných oprávněných osob nacházejících se ve skutkově i právně takřka shodném postavení jako žalobci – viz ústavní nález III. ÚS 1932/24. V bodě 55 tohoto nálezu Ústavní soud učinil závěr, že oprávněnému vznikl nárok podle zákona o půdě na odškodnění za nevydaný pozemek, tento nárok částečným plněním nezanikl, ani nebyl promlčen. Je proto nezbytné poskytnout odpovídající náhradu, a nikoli hledat způsoby, jak poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Tyto závěry se vztahují i na předmětnou věc. Dále žalobci poukázali na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se promlčení (viz například usnesení 28 Cdo 4173/2017). Náhrada poskytovaná ve formě náhradních pozemků i samotné právo domáhat se správného ocenění se nepromlčují. Kromě zmiňované judikatury (dále například rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 4173/2017, 28 Cdo 2786/2020) lze shrnout, že jestliže žalovaný odmítá nárok žalobců řádně ocenit, není možné uvažovat o tom, že by se nárok mohl vůbec promlčet. Nelze uvažovat o promlčení práva na vydání náhradního pozemku v situaci, kdy není postavena najisto samotná hodnota nároku. Oprávněná osoba totiž v situaci, kdy žalovaný odmítá její nárok správně ocenit, nemůže tento nárok uspokojit jinak než soudní cestou.5. Žalovaným interně evidovaná výše restitučního nároku oprávněné osoby není pro stanovení správné výše restitučního nároku určující. Podle zákona o půdě, judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je rozhodující pro určení výše restitučního nároku charakter a cena podle administrativního začlenění odňatého a nevydaného pozemku. Je zákonnou povinností žalovaného ocenit nevydané pozemky ve správné výši. Pokud žalovaný tuto svoji povinnost nesplní, nemůže nyní namítat promlčení v důsledku svého protiprávního jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2429/2020). Žalobci také poukázali na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz 28 Cdo 3381/2009, 28 Cdo 1548/2009 či II. ÚS 1186/24), z nichž dovozují, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je a priori v rozporu s dobrými mravy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá závěr, že je nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši, těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali. Právo žalobců na plné uspokojení nepodléhá promlčení, jak již bylo zmiňováno ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu. Samotná evidence výše nároku žalovaným je podle Ústavního soudu irelevantní. Nárok existuje ve správné výši od samotného počátku (viz ústavní nález I. ÚS 2763/23). Nárok žalobců není promlčen.6. Navíc v případě žalobkyně č. 2) žalovaný provedl tzv. haléřové vyrovnání a nárok žalobkyně č. 2) bezdůvodně ponížil o částku 0,57 Kč. Nyní nesprávně namítá, že žalobkyni č. 2) její restituční nárok plně uspokojil.7. K ocenění nevydaných pozemků žalobci poukázali na to, že k doložení stavebního charakteru části nevydaných pozemků doložili celou řadu podkladů od dobové územně plánovací dokumentace po dobové letecké snímky a další podklady osvědčující závěr o stavebních dispozicích části nevydaných pozemků. V odvolání pak shrnuli podklady ke všem pozemkům, které označili v žalobě. K prokázání stavebního charakteru pozemku PK 121 o výměře 18 369 m² v katastrálním území , adresa, doložili letecký snímek z roku 1953, letecký snímek z roku 1966 a regulační plán z roku 1939 s legendou. Předmětný pozemek přešel na stát ke dni 18. 6. 1963. Již v době přechodu na stát byl pozemek určen k zastavění příslušnou, toho času platnou územně plánovací dokumentací, a zejména stavební charakter byl určen tím, že v době přechodu na stát byly pozemky zastavěny. Podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu penzum podkladů osvědčující charakter není taxativní povahy. Odkázali v té souvislosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 3422/2023, kde bylo vysloveno, že dovolací soud aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o staveb