11 Co 144/2025-230 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a rozhodl o neúčinnosti právního jednání žalované a dlužníka , jméno FO, vůči žalobkyni, spočívajícího v uzavření darovací smlouvy ze dne 18. 5. 2023, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, (rodinný dům) v nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, u , právnická osoba, pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště , adresa, pro obec a katastrální území , adresa, (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 54 884,60 Kč (výrok II).2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně jako věřitel má vůči manželu žalované vykonatelnou pohledávku, neboť mu byla rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 1 T 97/2022 uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 539 661,86 Kč s příslušenstvím. Žalovaná uzavřela se svým manželem darovací smlouvu datovanou dne 1. 12. 2022, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba rodinného domu čp. , hodnota, v k. ú. , adresa, . Podpisy na darovací smlouvě byly úředně ověřeny až dne 18. 5. 2023 a účinky vkladu vlastnického práva pro žalovanou do katastru nemovitostí nastaly ke dni 22. 5. 2023. K tomuto datu již manžel žalované věděl, že má vůči žalobkyni závazek přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v trestním řízení. Soud prvního stupně považoval za nerozhodné, že na nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch jiného subjektu (banky), ani to, že žalovaná platí splátky hypotečního úvěru za svého manžela. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila na závazek svého manžela částku 730 000 Kč, pohledávka žalobkyně však není dosud zcela uhrazena, ke dni 18. 12. 2024 činil dluh manžela žalované vůči žalobkyni 823 117,38 Kč a stále tak probíhá exekuce vůči manželu žalované, v níž je pohledávka žalobkyně vymáhána. Pokud se žalovaná dovolávala ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku, soud prvního stupně konstatoval, že se v daném případě nejedná o situaci, kdy by mravní závazek či ohledy slušnosti převážily nad povinností dlužníka splnit svou povinnost vůči věřiteli. Manžel žalované je dlužníkem žalobkyně, dluh není dosud z převážné části uspokojen a vznikl v důsledku trestné činnosti manžela žalované jeho zaviněným jednáním, za které byl pravomocně odsouzen. Darování nemovitosti manželem žalované pak není jednáním, jímž by bylo vyhověno ohledům slušnosti. Manžel žalované si musel být vědom toho, že nemá uhrazen závazek vůči žalobkyni, o tomto závazku a jeho výši věděl a musel si být současně vědom toho, že darováním nemovitostí podstatným způsobem snižuje hodnotu svého majetku a zvýhodňuje žalovanou na úkor svého věřitele (žalobkyně). Dále soud prvního stupně uvedl, že manžel žalované neprokázal, že by měl mravní závazek vůči žalované, nespecifikoval ani, v čem spočívají ohledy slušnosti, pro které k darování nemovitostí došlo. Pokud pak žalovaná uhradila za svého manžela jako škůdce část jím způsobené škody, učinila tak dobrovolně a tato skutečnost na posouzení věci nemá vliv. Uvedl rovněž, že existence výjimky upravené v ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku musí být dána ke dni uskutečnění právního jednání, jehož účinnost byla v řízení posuzována. Úmysl manžela žalované zkrátit pohledávku žalobkyně jako věřitele byl v řízení prokázán listinnými důkazy, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalobkyni.3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítala, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Tuto vadu řízení spatřovala v nerespektování právního názoru odvolacího soudu, který vyslovil v usnesení ze dne 31. 10. 2024, č. j. 11 Co 195/2024-115. Soud prvního stupně se opětovně zabýval úmyslem dlužníka zkrátit věřitele a zopakoval postup, který byl ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu označen za nesprávný. Vadou řízení je rovněž to, že soud předvolával jako svědka manžela žalované, ačkoli tento důkaz žádný z účastníků nenavrhoval. Soud prvního stupně také v souladu se závěry odvolacího soudu vyzval žalovanou k doplnění tvrzení ohledně výjimek upravených v ust. § 591 občanského zákoníku a žalovaná svá tvrzení doplnila, avšak s těmito tvrzeními žalované se soud nijak nevypořádal a požadavku odvolacího soudu tak vyhověl pouze formálně. Žalovaná dále soudu prvního stupně vytýkala, že provedené důkazy hodnotil v rozporu s ust. § 132 o. s. ř. selektivně a přihlédl pouze k těm, které podporují jeho závěry, k nimž dospěl při prvotním rozhodování věci. Důkazy a skutečnosti vedoucí k opačnému závěru nereflektoval a nesprávné hodnocení důkazů se pak promítlo v odůvodnění rozsudku, které nemá náležitosti upravené ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť v něm absentuje zejména to, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. Ve vztahu k některým prokazovaným skutečnostem soud pouze stroze uvedl, že nejsou rozhodné. Soud prvního stupně také postupoval v rozporu s ust. § 154 o. s. ř., neboť stav ke dni vyhlášení rozsudku byl takový, že žalovaná žalobkyni uhradila částku, kterou by obdržela v případné exekuci podle zjištění orgánů činných v trestním řízení. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně opakovaně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům. Dle jejího názoru bylo prokázáno, že pokud by došlo k prodeji nemovitostí v exekuci, s ohledem na zákonnou povinnost přednostního uspokojení zajištěného věřitele (banky) z výtěžku zpeněžení by žalobkyně obdržela částku 735 870,05 Kč a tuto částku žalovaná žalobkyni uhradila. Žalobkyně tedy od žalované obdržela plnění v obdobné výši, v jaké by byla uspokojena v případě neuzavření odporované darovací smlouvy. Ke zkrácení žalobkyně proto nedošlo a nebyly splněny zákonné podmínky pro určení neúčinnosti darovací smlouvy. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 10. 2024, č. j. 1 T 113/2024-258, jímž byla škoda vyčíslena totožnou částkou a žalované nebyla uložena povinnost tuto škodu nahradit právě z důvodu, že již tuto částku žalobkyni zaplatila. Žalobkyni jako poškozenou soud v trestním řízení odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolací soud následně usnesením ze dne 4. 3. 2025, č. j. 8 To 382/2024-339, tento výrok zrušil, tím bylo pravomocně skončeno trestní řízení vedené proti žalované a jejímu manželovi. Žalovaná poukázala na ust. § 154 o. s. ř., podle kterého je v přezkoumávané věci rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku a nikoli ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V daném případě pak ke dni vyhlášení napadeného rozsudku žalovaná zaplatila žalobkyni částku, kterou by obdržela v případě postižení nemovitosti v exekuci, k čemuž soud na rozdíl od soudu trestního nepřihlédl a neprovedl ani žalobkyní navrhované důkazy k prokázání těchto jejích tvrzení. Žalovaná dále soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení, konkrétně nesprávnou aplikaci ust. § 589 občanského zákoníku, a uvedla, že soud nemůže určit neúčinnost právního jednání, když odporované jednání nemělo za následek zkrácení uspokojení pohledávky věřitele. Uvedla, že účelem institutu relativní neúčinnosti je, aby věřitel obdržel plnění, jaké by vymohl v exekuci, pokud by nedošlo k odporovanému právnímu jednání. Soud však dospěl k závěru, že žalovaná žalobkyni zaplatila částku, kterou by obdržela v exekuci, zároveň však má být v exekuci postižena její nemovitost, má tedy žalobkyni plnit fakticky dvakrát, přestože v takovém rozsahu nemohl být věřitel darovací smlouvou zkrácen, a to zejména s ohledem na pohledávku banky zajištěnou zástavním právem k nemovitostem. Žalovaná zdůraznila, že nemovitost je jedinou možností uspokojování bytových potřeb žalované a jejího manžela. Rozhodnutí, podle něhož má žalovaná přijít o střechu nad hlavou za situace, kdy žalobkyni zaplatila plnění, o které měla být zkrácena, považuje za zjevně nespravedlivé, kdy je fakticky trestána za to, že manželův dluh uhradila pouze částečně. Rozsudek proto nastoluje absurdní situaci, kdy by žalovaná byla v lepším postavení, pokud by na závazek manžela neuhradila ničeho, a byl vydán v rozporu se základní zásadou soukromého práva, vyjádřenou v ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná rovněž soudu vytýkala nesprávnou interpretaci ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku, neboť dle jejího názoru lze uzavřít s ohledem na okolnosti případu, že darování nemovitosti je plněním, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku a ohledům slušnosti, když žalovaná uhradila žalobkyni na dluh jejího manžela částku 735 870,05 Kč a současně platí splátky hypotečního úvěru. Žalovaná považuje za rozhodné pro posouzení věci, jakou částku by žalobkyně obdržela v případě postižení nemovitosti v exekuci při reflektování pohledávky banky zajištěné zástavním právem, ke zkrácení věřitele tedy nedošl