18 Co 132/2025-324 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalované vydat soubor věcí specifikovaných v příloze rozsudku (výrok I) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětem řízení byl nárok žalobce na vydání věcí, ke kterým žalovaná jako pronajímatelka uplatnila zadržovací právo podle § 2234 o. z. Základním předpokladem pro uplatnění takového práva je však existence platného nájemního vztahu. Ve sporu mezi týmiž účastníky soud již pravomocně zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy udělené žalovanou žalobci s odůvodněním, že dohoda stran o nájmu prostor v prvním nadzemním podlaží Vřídelní kolonády jako absolutně neplatná. I v tomto řízení soud vyšel při řešení předběžné otázky ze skutečnosti, že dohoda stran, kterou byl vymezen předmět nájmu, je podle § 37 obč. zák. neplatná, jelikož nebylo vůbec zřejmé, jaké konkrétní prostory či část prostor má žalobce užívat a ani v dohodě nebyly stanoveny úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním prostor či způsob jejich určení. Pokud mezi účastníky nevznikl platný nájemní vztah ohledně prostor užívaných žalobcem v prvním nadzemním podlaží Vřídelní kolonády a všechny zadržené věci žalovanou pocházely právě z tohoto prostoru, nebyla žalovaná v pozici pronajímatele, který by mohl podle § 2234 o. z. platně uplatnit zadržovací právo. Chování žalobce, který dlouhodobě neplatí za užívání prostor, označil soud za protiprávní a obavy žalované o reálnou nedobytnost svých pohledávek na dlužném nájemném za odůvodněné, nicméně k uplatnění zadržovacího práva nebyly splněny zákonné podmínky. Při rozhodnutí o nákladech řízení soud aplikoval § 150 o. s. ř. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uplatnila zadržovací právo v dobré víře, že mezi účastníky existuje platný nájemní vztah, o čemž byl přesvědčen i sám žalobce, který zjištění o neplatnosti vztahu učinil až na základě řízení o určení neoprávněnosti výpovědi. Za podstatné soud považoval i chování žalobce, který dlouhodobě za užívání prostor nic neplatí.2. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která nesouhlasila s tím, že přestože soud konstatoval, že žalobce dlouhodobě protiprávně neplatí za užívání prostor, poskytl mu právní ochranu vyhověním jeho žalobě, která je nepochybným a flagrantním zneužitím práva a nemá tak požívat právní ochrany. Žalobce postupuje konstantně ve špatné víře, nejedná poctivě, těží ze svého nepoctivého a protiprávního jednání a zároveň i protiprávního vztahu, který vyvolal a má nad ním kontrolu. Vydáním zadržených movitých věcí by došlo k nastolení nevratné fatální nemožnosti žalované dostat se finanční náhradě za užívání nemovitosti žalobcem prostřednictvím zpeněžení movitých věcí, které zadržuje. Žalovaná netrvá na tom, aby byla právní ochrana poskytnuta zadržovacímu právu žalované, jelikož rigidní právní úprava toto prakticky neumožňuje, ale chce, aby nebyla poskytnuta právní ochrana zjevnému zneužití práva žalobcem a žaloba by tak měla být zamítnuta.3. Pouze proti nákladovému výroku podal včasné odvolání žalobce, který nesouhlasil s argumentací soudu, jíž při rozhodnutí o nákladech použil. Žalovaná již 19. 6. 2023 připustila možnost, že by nájemní smlouva mohla být neplatná a této neplatnosti se i dovolala v řízení vedeném před Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 215/2023. Žalobce je přesvědčen, že žaloba by byla po právu i kdyby dohoda uzavřená mezi stranami byla platná. Žalovaná se totiž zadržením movitých věcí fakticky domáhala vyklizení nemovitosti. Žalobce upozornil na odůvodnění rozhodnutí o předběžném opatření, v němž soud konstatoval, že ze strany žalované nešlo o uplatnění zadržovacího práva, které by mělo posílit postavení žalované jako věřitelky dlužného nájemného, jehož výše mezi účastníky byla sporná, ale fakticky došlo k svémocnému úplnému vyklizení užívaných prostor. Žalobce upozornil na to, že v aplikace § 150 o. s. ř. by měla být výjimečná a v řízení takové podmínky splněny nebyly.4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že žalobce opakovaně tvrdí, že se měla žalovaná dovolat neplatnosti dohody o nájmu, nicméně takové tvrzení je lživé. V žalobcem zmíněném vyjádření z 19. 6. 2023 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 215/2023 poznamenala, že pokud by měla přijmout názor žalovaného, že dohoda související s nájmem by měla být samostatnou nájemní smlouvou a nikoliv nedokonalým dodatkem nájemní smlouvy z roku 2024, musela by být taková nájemní smlouva musela být neplatná. Žalovaná se však nedovolávala neplatnosti smlouvy, jelikož pro ni samotnou by takový závěr mohl mít neblahé důsledky, které také následně nastaly a jsou předmětem řešení tohoto sporu. Soud proto správně zhodnotil, že žalovaná zadržela movité věci v dobré víře, že žalobce je nájemcem. Žalovaná také zpochybnila, že by soud prvního stupně potvrdil, že by se žalovaná dopustila zadržením movitých věcí protiprávního jednání. V usnesení o nařízení předběžného opatření se soud nemůže meritorně vyjadřovat a šlo pouze o prozatímní úpravu poměrů. V meritorním rozhodnutí soud dospěl k závěru, že zadržovací právo nebylo neoprávněné pro žalobcem tvrzené zneužití práva, ale ze zákona z důvodu absolutní neplatnosti dohody související se smlouvou z roku 2008, kdy v rozsudku soud prvního stupně potvrdil, že žalovaná zadržela movité věci v dobré víře. Žalovaná poukázala na to, že žalobce nejen že nehradí za užívání nemovitostí, ale nezaplatil ani náklady řízení, jak mu bylo uloženo rozsudkem ve věci 14 C 215/2023-359 Okresního soudu v Karlových Varech ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 168/2024-451, které jsou vykonatelné od 10. 1. 2025.5. Odvolání žalované ani žalobce nejsou důvodná.6. Odvolací soud si dovoluje pro stručnost odkázat na správné rozhodnutí soudu prvního stupně, ať už jde o skutková zjištění či právní hodnocení. Soud prvního stupně správně konstatoval, že za situace, kdy mezi stranami neexistuje platná nájemní smlouva, nemohla žalovaná uplatnit zadržovací právo podle § 2234 o. z. vůči věcem, které měl žalobce v prostorách patřícím žalované. Lze ještě dodat, že žalovaná nemohla uplatnit zadržovací právo ani podle obecných ustanovení o zadržovacím právo uvedených v § 1395 a 1396 o. z. Podle § 1396 odst. 1 o. z. totiž nesmí věc zadržet ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí. Jestliže žalovaná překonala překážku u prostor užívaných žalobcem a neexistoval platný smluvní vztah mezi stranami k jejich užívání, lze učinit závěr, že předmětné věci vlastněné žalobcem se do dispozice žalované dostaly neprávem, a ani podle zmíněného ustanovení tak žalovaná věci zadržet nemohla.7. Jak sama žalovaná uvádí ve svém odvolání, je s právní kvalifikací soudu prvního stupně ve vztahu k § 2234 o. z. smířena. Zdůrazňuje však, že žalobce svou žalobou zneužívá právo a takové jeho jednání by nemělo požívat právní ochrany. Soud prvního stupně se této argumentaci žalované nevěnoval. Podle soudu odvolacího žalobu se však žalobce podáním žaloby v tomto sporu zjevného zneužití svého vlastnického práva nedopustil. Na tom nemění nic ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu z 9. 12. 2015 sp. zn.: 22 Cdo 4884/2015. Ten sice zmiňuje předchozí judikaturu k § 3 obč. zák., podle níž lze výjimečně zamítnout vlastnickou žalobu, avšak pouze pokud by výkon vlastnického práva vážně poškodil uživatele věci a zároveň by však nepřinesl vlastníkovi odpovídající prospěch. V daném případě však nelze říci, že by vydání věcí žalobci bylo pro žalobce bezvýznamné. Ani argument nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13 nebyl přiléhavý. Žalobce zjevně nepodával žalobu v přímém úmyslu způsobit žalované újmu, ale domáhal se vydání svých věcí, které měly sloužit k prodeji. Lze shrnout, že žalobce nepodával žalobu proto, aby žalovanou šikanoval, ale jednoduše proto, že chtěl vrátit své věci, které pro něj mají hodnotu a právě kvůli této hodnotě je chtěla i žalovaná použít pro uspokojení svých pohledávek za užívání jejích prostor žalobcem.8. Správný byl i závěr soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení, na nějž odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Bylo namístě zohlednit skutečnost, že v době podání žaloby obě strany žily v přesvědčení, že užívací titul je platný a žalovaná tak domněle vystupovala z pozice pronajímatelky, která má ve smyslu § 2234 o. z. zadržovací právo k věcem žalobce. Zcela správně soud prvního stupně pak i zohlednil skutečnost, že žalobce neplatí za užívání prostor žalované a byly tak splněny výjimečné okolnosti pro aplikaci § 150 o. s. ř.9. Odvolací soud tedy napadený rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích potvrdil jako věcně správný a v souladu s § 219 o. s. ř.10. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, zde již nebyl prostor pro aplikaci § 150 o. s. ř., jelikož žalovaná byla srozuměna se správným názorem soudu prvního stupně a podala-li odvolání, musela si být vědoma rizika neúspěchu, tedy i vzniku odvolacích nákladů. Podle § 224 odst. 1 v