64 Co 376/2025-57 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 209 281,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 209 281,52 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení výrokem II žalobu zamítl, výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 854,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 254 Kč žalobkyni. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 26. 9. 2023 smlouvu o úvěru č. , IBAN, , na základě níž byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 260 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 100 Kč, počínaje dnem 13. 10. 2023. Žalovaný úvěr v plné výši čerpal dne 29. 9. 2023 na svůj běžný účet č. , č. účtu, . Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 50 718,48 Kč. Protože úvěr nehradil řádně a včas, byl tento ke dni 19. 12. 2023 zesplatněn, přičemž žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 714 561,31 Kč do 27. 12. 2023. Po opakovaných písemných výzvách soudu prvního stupně k doplnění skutkových tvrzení ohledně řádného prověření kredibility žalovaného před uzavřením smlouvy a doložení důkazů k jejich prokázání, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět. Nalézací soud následně řízení v rozsahu návrhu o zaplacení částky 30 845,16 Kč, částky 500 Kč a odpovídající části příslušenství představující úrok ve výši 12,90 % ročně a zákonný úrok z prodlení zastavil. Po provedeném dokazování shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni tak za použití ust. § 2991 a n. obč. zák. přiznal právo na vydání zbývající neuhrazené části jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení, když od načerpané částky odečetl celkovou výši úhrad žalovaného. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní spolu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Ve zbývající části představující úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 209 281,52 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení zamítl s odůvodněním, že žalobkyně jako poskytovatel úroku má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených plnění. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 73,94 %. Výrok IV ohledně vrácení části soudního poplatku odůvodnil odkazem na ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, resp. rozhodnutím ve věci.2. Žalobkyně se proti výroku II, III a IV včas odvolala. Nerozporovala názor nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavřením. Namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, když jí nebylo přiznáno právo i na zaplacení úroku z prodlení z přisouzené jistiny. Odkázala na speciální povahu ust. § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy určení možnosti spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá jeho postavení. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel má dovolat jako pro sebe příznivých a přinášejících mu výhodu. Postupem soudu prvního stupně tedy byla zkrácena na svých právech, přičemž v případě, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a neprokázal tak schopnost splácet dlužnou částku, bylo namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku, když ochrana spotřebitele má své hranice. Žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku, ale i přesto žalobkyni nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané jistiny, když soud prvního stupně nepřiléhavě automaticky presumoval na schopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru od 5. 12. 2024 do zaplacení. Výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně shledala žalobkyně s ohledem na stručné odůvodnění jako nepřezkoumatelné, když dále doplnila, že za podání žaloby uhradila soudní poplatek ve výši 9 626 Kč a nikoliv pouze ve výši 8 371 Kč, jak nesprávně v odůvodnění rozsudku uvádí soud prvního stupně, kdy tato částka by odpovídala soudnímu poplatku ve výši 4 % z jistiny po částečném zpětvzetí žaloby. V takovém případě by však soud prvního stupně měl žalobkyni správně vrátit rozdíl nikoliv toliko ve výši 254 Kč, ale v částce 1 254 Kč. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil i výroky III a IV tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 372 Kč a zároveň této bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 254 Kč a budou jí rovněž přiznány náklady odvolacího řízení.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II, III a IV, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné toliko částečně.5. Předně je třeba uvést, že v poměrech přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o bezúčelovém spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne 26. 9. 2023, na základě níž žalovaný čerpal od žalobkyně částku 260 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatil toliko částku 50 718,48 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalovaného ve svém odvolání ani nebrojila, naopak na opakované písemné výzvy soudu reagovala částečným zpětvzetím žaloby, když nadále se domáhá toliko vydání bezdůvodného obohacení, které představuje nesplacená část jistiny úvěru a úrok z prodlení požadovaný ode dne následujícím po marném uplynutí lhůty k zaplacení. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž č. l. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v č. l. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz. rozsudek ESD z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 8. 2008 o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury ESD je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust