64 Co 490/2025-36 — Krajský soud v Plzni

1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení částky 13 520 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 4. 2024 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným jako spotřebitelem.2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 8 000 Kč bez jakéhokoliv příslušenství. Ve zbytku žalobu zamítl s tím, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Nijak totiž nezkoumala schopnost žalovaného splnit jeho závazky, nereflektovala, že většina bankovních operací žalovaného je výsledkem online gamblingu žalovaného. Za takových okolností je smlouva absolutně neplatná podle § 588 o. z. a tudíž nelze přiznat jinou částku, než jistinu, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému prokazatelně poskytl, tedy částku 8 000 Kč. Soud prvního stupně pokládal smlouvu za absolutně neplatnou i proto, že RPSN dle smlouvy činí 5 395,58 Kč. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti, a není možné k případným ujednáním zakázaným § 1813 o. z. pouze nepřihlížet ve smyslu § 1815 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj., že žalovaný převezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.3. Rozsudek žalobkyně napadla včasným odvoláním, v němž zdůraznila, že i přes vysokou výši roční sazby úroků nelze přehlédnout, že v přezkoumávané věci je úrok sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké (30 dní), a je vyjádřen pevnou částkou. V případě prodlení dlužníka splněním závazku úrok tedy nenarůstá v čase tak, jak je tomu u poskytování úvěrů u bank. Sjednaný úrok tedy žalobkyně pokládá za přiměřený a nepříčící se dobrým mravům. Sjednal-li právní předchůdce žalobkyně s žalovaným poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč s poplatkem ve výši 3 120 Kč s tím, že úvěr byl poskytnut 29. 4. 2024 a měl být vrácen společně s poplatkem a úrokem za 30 dní, jde o úvěr v relativně nízké částce s krátkou dobou splatnosti, jenž slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků (mikro úvěru). K tomu je třeba přihlédnout při posouzení, zda smlouva o úvěru je či není platná pro rozpor s dobrými mravy. Podle názoru žalobkyně přitom smlouva o úvěru z tohoto důvodu není neplatná. Proto má žalobkyně za to, že soud prvního stupně jí měl přiznat veškeré požadovaného plnění, tedy i plnění, jež bylo výrokem II zamítnuto.4. K odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlédl k obsahu odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen z části.5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelských úvěr splácet.6. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného jeho možnostem.7. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit, že právní předchůdce žalobkyně se řádně nezabýval posouzením úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž nepřehlédl, že z výpisu z účtu žalovaného plyne, že žalovaný má zásadní a nepřehlédnutelné výdaje související s jeho tzv. gamblingem. Např. dne 29. 2. 2024 (výpis z účtu je ukončen tímto datem) vynaložil na hazardní hraní 6 000 Kč, navíc si téhož dne vypůjčil od společnosti , právnická osoba, částku 5 000 Kč. Z výpisu z účtu je přitom zcela zřetelné, že tato situace na straně žalovaného trvá dobu delší 1 roku, jeho výdaje jsou spojeny se společnostmi jako jsou např. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, apod. Zjistila-li právní předchůdkyně žalobkyně, že žalovaný žije v tříčlenné domácnosti, v níž pouze jediný člen (žalovaný) pobírá mzdu s tím, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 47 089 Kč, musely na straně právní předchůdkyně žalobkyně vzniknout pochybnosti, zda žalovaný – gambler je schopen poskytnutý úvěr splatit. Za takových okolností je namístě se ztotožnit s úsudkem Okresního soudu v Karlových Varech, že smlouva o úvěru ze dne 26. 4. 2024 je neplatná právě pro nedostatek spočívající v nikoliv řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a za takových okolností žalobkyně, na kterou byl dluh žalovaného postoupen smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 8. 2024, může po žalovaném požadovat pouze částku, kterou na základě neplatné smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla, tedy částku 8 000 Kč (viz potvrzení o platbě ze dne 29. 2. 2024).8. Odvolací soud je však na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že rozsudek, kterým se rozhoduje o povinnosti žalovaného spotřebitele k plnění ze smlouvy o úvěru, která je neplatná pro nedostatek úvěruschopnosti, je nikoliv konstitutivním, ale deklaratorním rozhodnutím. V ustanovení § 87 zák. o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, totiž nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsud