64 Co 504/2025-94 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 315 Kč v šesti jím specifikovaných měsíčních splátkách splatných vždy do posledního dne měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, a pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou byť i jediné splátky (výrok I). Ve zbývající části týkající se požadavku žalobkyně na zaplacení částky 112 285 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 10 053,38 Kč a dále požadovaného ve výši 8,5 % ročně z částky 42 019,47 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku kapitalizovaného ve výši 30 796,29 Kč a dále ve výši 25,26 % ročně z částky 42 019,47 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 8 109,91 Kč a dále ve výši 8,25 % z částky 26 400,50 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, a úroku kapitalizovaného ve výši 29 216,84 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 26 400,50 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Rozhodl tím o nároku žalobkyně na zaplacení částky 116 600 Kč ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které se žalovanou, maďarskou státní příslušnicí s trvalým pobytem na území České republiky, uzavřel v roce 2019 její právní předchůdce - společnost , právnická osoba, Jednalo se o smlouvu č. 545126759 z 1. 11. 2019 (dále smlouva č. 1), na základě které byla žalované poskytnuta částka 51 000 Kč s úrokem 25,26 % ročně, kterou měla vrátit s poplatkem ve výši 47 891 Kč v 24 měsíčních splátkách po 4 121 Kč do 1. 11. 2021. Podle druhé smlouvy č. 544353578 z 28. 2. 2019 (dále smlouva č. 2) byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně, kterou měla žalovaná vrátit spolu s poplatkem ve výši 47 989 Kč v 24měsíčních splátkách po 4 083 Kč do 28. 2. 2021. Podle tvrzení žalobkyně před uzavřením obou smluv byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované tak, že si její předchůdce od žalované vyžádal informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, která zaznamenal do zákaznické karty z 1. 11. 2019 a z 28. 2. 2019 s tím, že nemá vyživovací povinnost a další čisté příjmy domácnosti činí 9 000 Kč. Majetkovou situaci žalované si dále ověřil z pracovní smlouvy u jejích tehdejších zaměstnavatelů - společnosti , právnická osoba, , kde pracovala na hlavní pracovní poměr jako operátor skladu a její čistý měsíční příjem činil 16 897 Kč, a společnosti , právnická osoba, , kde její čistý měsíční příjem činil 13 359 Kč, a z výplatních pásek žalované za měsíc 12/2018, 8, 9/2019 a 1/2019. Z insolvenčního rejstříku rovněž zjistil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Protože žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, ze smlouvy č.1 zaplatila částku 25 783,84 Kč a ze smlouvy č. 2 částku 54 496,16 Kč, a naposled tak učinila 10. 7. 2023, marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky se dostala do prodlení se všemi neuhrazenými splátkami. Pohledávku z obou smluv věřitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 29. 7. 2024, což bylo žalované písemně oznámeno 16. 8. 2024. Žalobkyně ze smlouvy č. 1 požadovala přiznání částky 73 107,16 Kč, zahrnujícího jistinu ve výši 42 019,47 Kč a poplatky ve výši 31 087,69 Kč, a ze smlouvy č. 2 požadovala přiznání částky 43 492,84 Kč, zahrnující jistinu ve výši 26 400,50 Kč a poplatky ve výši 17 092,34 Kč, se specifikovanými smluvenými úroky a zákonnými úroky z prodlení.3. Soud prvního stupně s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) konstatoval svoji mezinárodní, tak i místní příslušnost k rozhodnutí věci, neboť žalovaná má na území České republiky povolen trvalý pobyt a tím i své bydliště. Po právní stránce posoudil obě úvěrové smlouvy podle § 2395 občanského zákoníku (o. z.) a § 2390 o. z., a podle § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) jako absolutně neplatné, neboť předchůdkyně žalobkyně před jejich uzavřením neposoudila řádně úvěruschopnost žalované. Poukázal na to, že žalobkyně ke smlouvě č. 2 nepředložila žádné relevantní důkazy, kterými by prokázala, že její právní předchůdkyně zjišťovala a důkladně ověřovala, tedy nejen povrchně či symbolicky, výši příjmů a výdajů žalované. Ve vztahu ke smlouvě č. 1 sice žalobkyně prokázala, jak byl zjištěn a ověřen příjem žalované, ale neprokázala, jak byly zjištěny a ověřeny její výdaje, a důkazní břemeno o řádném ověření úvěruschopnosti žalované proto neunesla. Odmítl vysvětlení žalobkyně, že s takovými dokumenty nedisponuje, poukazem na § 78 ZSÚ, podle kterého je poskytovatel úvěru i jeho právní nástupce povinen dokumenty uschovávat po dobu 5 let od zániku právního vztahu. Stejně tak odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 231/2020-97 je podle něj nepřípadný, neboť se týkal předchozí právní úpravy podle zákona č. 145/2010 Sb.4. Třebaže to soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nevyjádřil, nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni jistinu úvěrů poníženou o částku, kterou již uhradila. Protože ze smlouvy č. 1 žalovaná obdržela pouze částku 34 595 Kč a ze smlouvy č. 2 částku 50 000 Kč, tedy celkem 84 595 Kč, tak po odečtení již zaplacených 80 280 Kč zbývá k úhradě částka 4 315 Kč, kterou žalobkyni přiznal. V té souvislosti jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. soud prvního stupně posoudil smlouvu č. 542359512, na jejíž refinancování bylo plnění ve výši 16 405 Kč ze smlouvy č.1 určeno. Poukázal na to, že v době jejího uzavření, tj. v červenci 2018, činila obvyklá výše spotřebitelského úroku závazku s fixací na 1-5 let průměrně 8,46 % ročně. Náklady na úvěr u této smlouvy, které představují skrytý úrok, však dosahovaly 85 % ročně, a RPSN byla dokonce ve výši 127,43 %. Rovněž způsob započítání úhrad z jednotlivých plnění byl sjednán v neprospěch žalované jako spotřebitele. Navíc žalobkyně ani v případě této smlouvy neprokázala, že před jejím uzavřením byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Pokud tedy na základě smlouvy č. 542359512 byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, z níž částku 54 759 Kč zaplatila, nebyl k refinancování úvěru ze smlouvy č. 1 žádný důvod. Jestliže to právní předchůdkyně žalobkyně přesto učinila, k obohacení žalované o částku 16 405 Kč nedošlo. S odkazem na § 87 odst. 1 ZSÚ a v souladu s tvrzením žalobkyně soud prvního stupně žalované umožnil splnit povinnost v šesti měsíčních splátkách. Zároveň s důrazem na ochranu oprávněných zájmů žalobkyně povolil splátky pod sankcí ztráty této výhody, pokud žalovaná třeba jedinou splátku neuhradí. K tomu uvedl, že k prodlení žalované dosud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262. Ve zbývající části týkající se části jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud prvního stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.5. Proti výroku II rozsudku, a to výhradně co do částky 16 405 Kč, se žalobkyně včas odvolala. Nezpochybňovala právní závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv z důvodu porušení povinnosti věřitele podle § 84 až 89 ZSÚ a posouzení jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Nesouhlasila však s tím, že se žalovaná ze smlouvy č. 1 obohatila pouze o částku 34 595 Kč, což podle ní soud prvního stupně odůvodnil tím, že částka 16 405 Kč, která byla použita na refinancování zůstatku dluhu ze smlouvy o zápůjčce č. 542359512, nebyla žalované vyplacena tzv. „na ruku“. Takový závěr je lichý a nespravedlivý, neboť v případě například refinancování dluhu ve výši 20 000 Kč novou zápůjčkou ve výši 20 000 Kč, kdy reálně „na ruku“ dlužníka by bylo vyplaceno 0 Kč, by k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Obohacením je proto potřeba rozumět celkový finanční prospěch žalované ve výši 51 000 Kč, kterého se jí dostalo, tedy i ten, který byl „započten“ na úhradu jejího předchozího dluhu. Protože žalovaná již částku 25 783,84 Kč ze smlouvy č. 1 uhradila, zbyla k zaplacení částka 25 216,16 Kč, ale vzhledem k přeplatku obohacení u smlouvy č. 2 o částku 4 496,16 Kč, obohacení žalované z obou smluv je ve výši 20 720 Kč. Žalobkyně proto žádala, aby odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit jí k částce již přiznané ještě dalších 16 405 Kč v šesti měsíčních splátkách, a aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, stejně jako před tím k žádnému jinému podání, nevyjádřila.7. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a §212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu vztahujícím se k výroku II, a na něm závislý nákladový výrok III, včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Pokud se jedná o výrok I rozsudku a z