11 Co 16/2026-624 – Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení, že pozemky uvedené ve výroku I rozsudku v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , a v katastrálním území , adresa, , obec , jméno FO, , nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 166 739,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II).2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně předchozích rozhodnutí v této věci. Neopomněl zdůraznit, že k dovolání žalovaného se věcí zabýval rovněž Nejvyššího soud, který rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 840/2022-377, oba předchozí rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl argumentaci žalovaného o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, námitky promlčení a nepřipustil dovolání ani k věcnému posouzení předestřených právních otázek, zda v případě, že je sjednán jako jeden z alternativních způsobů plnění závazku ve smyslu § 561 odst. 1 o. z. výběrný dluh, tedy plnění v hotovosti u dlužníka, a věřitel je v prodlení s výběrem své pohledávky, vzniká dlužníkovi povinnost plnit jiným sjednaným způsobem, a zda je možné poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění podle ust. § 1978 odst. 2 o. z. mlčky, aniž by byl věřitel dal dlužníkovi najevo, že je v prodlení a že je ochoten přijmout plnění v náhradním termínu. Nejvyšší soud naopak připustil dovolání pro řešení otázky, zda v případě, že je sjednán ve smyslu § 561 odst. 1 obč. zák. výběrný dluh, účinností nového občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) ujednání o výběrném dluhu zaniká a vzniká závazek dlužníka (žalovaného) plnit v místě věřitele (žalobce). Nejvyšší soud připomněl, že u smlouvy se rozlišují její obligační a věcně právní účinky. Obligační účinky vycházejí z norem závazkového práva a jako takové se vztahují pouze ke smluvním stranám. Obligační účinek smlouvy znamená, že mezi smluvními stranami vzniká určitý závazek spočívající v konkrétních právech a povinnostech, tedy např. v povinnosti poskytnout sjednané plnění či hradit sjednanou úplatu. Oproti tomu věcně právní účinky vyplývající z norem týkajících se věcných práv zavazují všechny osoby, nejen smluvní strany. Věcně právní účinek smlouvy znamená, že na základě smlouvy dochází ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv. Nejvyšší soud zde upozornil, že se odlišují rovněž obligační a věcně právní účinky odstoupení od smlouvy. Platným a účinným odstoupením od smlouvy o zřízení věcného břemene se zrušují (zanikají) jak obligační, tak i věcně právní účinky smlouvy. Poněvadž závazkový právní vztah spadá pod pojem „jiné právní poměry“ uvedený v ust. § 3028 odst. 3 věty první o. z., řídí se dřívějšími právními předpisy také podmínky či platnost odstoupení od smlouvy, jež byla uzavřena za jejich účinnosti. Nejvyšší soud judikaturní závěry vztáhl na projednávaný případ a uzavřel, že soud odvolací ani nalézací se těmito závěry neřídily, když v kontextu nové právní úpravy posuzovaly porušení smluvní povinnosti, které bylo důvodem samotného odstoupení od smlouvy, podmínky poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění, jakož i otázku platebního místa. Nejvyšší soud proto uložil posoudit věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.3. Po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu setrval žalobce na tom, že v daném případě žalovaný nehradil prokazatelně úplatu za zřízení věcného břemene několik let po sobě, takže je zřejmé, že mu byla poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby své závazky po splatnosti splnil. Žalobce odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene až v roce 2015, a to pro porušení povinnosti žalovaného platit úplatu za zřízení věcného břemene za roky 2013, 2014 a 2015. Žalobce dále odmítal argumentaci žalovaného, že ve smlouvě sjednaná konstrukce placení úplaty představuje sjednání alternativního plnění závazku podle § 561 obč. zák. Ve smlouvě ze dne 22. 9. 2009 se předpokládá, že úplata bude vždy hrazena v penězích, a to buď přímo oprávněnému nebo za oprávněného ve prospěch správce daně. Nejde tedy o plnění alternativním způsobem, nýbrž každá z daných možností představuje plnění v penězích, proto se dle žalobce nejedná o alternativní závazek. Žalovaný měl možnost v případě tvrzené nesoučinnosti žalobce uhradit úplatu v souladu se smlouvou za žalobce přímo u správce daně. I kdyby o alternativní závazek šlo, pak dlužník má sice dle § 561 odst. 1 obč. zák. právo volby, ovšem je povinen provést tuto volbu adresovaným úkonem ve vztahu k věřiteli tak, aby mu informace o této volbě byla doručena a věřitel tak věděl, jak chce dlužník dluh plnit. Žalovaný ovšem žalobci žádnou informaci o volbě jednoho ze způsobů splnění závazku nedoručil, přičemž žalobce se o této volbě dozvěděl až v rámci tohoto soudního řízení. Celou situaci dle názoru žalobce řeší ust. § 568 obč. zák., podle kterého platí, že nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Žalovaný dluh do úschovy nesložil, byl s jeho úhradou v prodlení za roky 2013, 2014 a 2015 a žalobce tak mohl od smlouvy odstoupit.4. Žalovaný setrval na tom, že žaloba úspěšná být nemůže. Pokud se jedná o výběrný dluh, který se má řídit ustanoveními starého občanského zákoníku, je zcela nepochybné, že to byl žalobce, kdo byl povinen se domáhat své údajné pohledávky tím, že se dostaví k žalovanému, aby si ji vybral. Nic takového se nestalo a žalobce ani nikdy netvrdil, že by se o to pokoušel. Odmítl rovněž požadavek na složení plnění do soudní úschovy. Jednalo se toliko o možnost, nikoliv povinnost. Pokud jde o poskytnutí nebo neposkytnutí lhůty k plnění pro případné odstoupení od smlouvy, setrval žalovaný na tom, že vůbec není možno uvažovat o takovéto lhůtě, protože se jednalo o výběrný dluh. Díky tomu se pohledávka nikdy nestala splatnou, čímž k platnému odstoupení od smlouvy dojít nemohlo. I kdyby snad pohledávka splatnou byla, pak podle § 517 obč. zák. se má jednat o lhůtu věřitelem poskytnutou. V rozhodné době žádná ze stran vůbec neuvažovala o tom, že by se mělo vůbec platit. Jednalo se o zcela marginální ujednání k hlavnímu závazkovému vztahu, což byla kupní smlouva. Ujednání o věcném břemeni mělo zajišťovací charakter a strany se o platbu vůbec nestaraly, nestaral se o ni žalovaný ani žalobce. Žalobce se o platby začal starat až v okamžiku, kdy došlo ke sporu mezi stranami a kdy hledal důvod, jak se ze smlouvy vyvázat. Nelze uvažovat o tom, že by žalobce poskytoval, byť mlčky, lhůtu pro plnění v okamžiku, kdy vůbec neuvažoval o tom, že má na jakékoli plnění nárok. Strany se o to vůbec nezajímaly.5. Posléze soud prvého stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 C 260/2017-416, žalobu zamítl. Soud prvého stupně vedl řízení a rozhodl v intencích předchozího rozhodnutí dovolacího soudu se zaměřením pozornosti na úpravu tzv. platebního místa, tedy místa, kde má dlužník svůj dluh splnit, dále posuzoval, zda byly dány podmínky pro odstoupení od smlouvy. Uzavřel, že v řízení nevyšlo najevo, že by se byl žalobce k žalovanému dostavil za účelem úhrady dluhu, kdy sám žalobce to netvrdil, resp. ani netvrdil, že by se o výběr (odnos) dluhu u žalovaného pokoušel, takže žalobce byl jako věřitel v prodlení se splněním své povinnosti dluh vybrat, resp. poskytnout žalovanému potřebnou součinnost, čímž bylo vyloučeno prodlení žalovaného jako dlužníka. Soud uzavřel, že nemohlo dojít ke splnění základní podmínky pro odstoupení od smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák. a žalobcovo odstoupení od smlouvy ze dne 8. 7. 2015 hodnotil jako neplatné. Smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 2009 zůstala nedotčena a platila dále jako by k žádnému odstoupení nedošlo. Soud prvého stupně nepřisvědčil argumentům žalobce ohledně alternativních forem úhrady (splnění) dluhu, neboť žalovaný měl toliko možnost nikoliv ovšem povinnost splnit dluh přímo u správce daně.6. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 21/2024-461, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to zejména z procesních důvodů (prolomení koncentračního bodu, absence poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a další odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene, k němuž mělo dojít dne 6. 6. 2023, a jeho dopad do procesní situace).7. V dalším řízení pak bylo vyjasněno, že pokud jde o odstoupení od smlouvy ze dne 6. 6. 2023, jde o další skutkový základ, na základě něhož má soud rozhodnout o stejném žalobním návrhu, tedy o neexistenci věcných břemen. K této změně žaloby žalobce navrhl důkazy, které mají prokázat, že žalovaný v rozporu se svým tvrzením o výběrném dluhu bez souhlasu či dohody se žalobcem změnil způsob úhrady dluhu, hradil dluh ve špatné výši a neposkytl žalobci součinnost při vý