11 Co 303/2025-189 – Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly po žalovaných zaplacení částky 1 388 342,60 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyním nahradit žalovaným náklady řízení.2. Žalobu odůvodnily žalobkyně nárokem na náhradu škody, neboť společně se svým bratrem (1. žalovaným) a sestrou , jméno FO, připadaly v úvahu jako dědičky ze zákona po své matce , Jméno žalobkyně B, , zemřelé 21. 10. 2021. 1. žalovaný předložil při projednávání pozůstalosti padělanou závěť , Jméno žalobkyně B, , pod níž byli jako svědci podepsáni 2. a 3. žalovaní a 4. žalovaná. Podle této padělané závěti zůstavitelka odkázala 1. žalovanému veškerý svůj majetek. , jméno FO, se následně svého nároku z dědictví vzdala. Celková hodnota dědictví dosáhla výše 2 562 487 Kč a každé z žalobkyň po skončení dědického řízení 1. žalovaný vyplatil povinný díl v částce 160 000 Kč. Následně bylo vedeno proti žalovaným trestní řízení a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 3 T 31/2024, byli žalovaní odsouzeni v souvislosti s paděláním závěti pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 2. 12. 2024, č. j. 6 To 297/2024-379, zmírnil uložené tresty, avšak výrok o vině zůstal nedotčen. Žalobkyně byly jednáním žalovaných poškozeny na svých dědických právech a dle jejich názoru se mohly rozhodnout, zda se budou domáhat obnovy dědického řízení nebo zda podají žalobu o náhradu škody.3. Soud prvního stupně zjistil, že 1. žalovaný je zapsán jako jediný vlastník pozemků parc. č. st. , Anonymizováno, , na kterém se stavbou č. p. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (dále jen dotčené nemovitosti). Soud nesdílel názor žalobkyň, že mají možnost zvolit žalobu na náhradu škody, neboť ji považují za rychlejší a jednodušší cestu k dosažení svého nároku. V rámci předvídatelnosti svého postupu seznámil účastníky při jednání 16. 6. 20254 se svým právním názorem, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, 24 Cdo 1477/2024) a snažil se o smírné vyřešení věci (s negativním výsledkem). Ze shora citované judikatury pak vycházel při posouzení nároku a uzavřel, že žalobkyním náležela ochrana dle ust. § 189 odst. 2 z. ř. s., které poskytuje ochranu oprávněnému (pravému) dědici proti dědici nepravému a umožňuje oprávněnému dědici domáhat se vydání celé pozůstalosti nebo její části. Pokud právní řád skýtá pro daný případ ochranu, je třeba primárně využít tohoto institutu a není zde proto prostor pro úvahu o náhradě škody, které se žalobkyně vůči žalovaným domáhaly. Žalobkyně byly nepominutelnými dědičkami a měly právo na povinný díl, avšak ve skutečnosti nebyly z právního hlediska dědici, nýbrž toliko věřiteli dědice. Obě mají postavení oprávněných dědiček, neboť jim jakožto potomkům zůstavitelky , Jméno žalobkyně B, svědčí dědické právo ze zákona (§ 1635 odst. 1 o. z.). 1. žalovaný je naopak dědicky nezpůsobilý, protože se dopustil trestného činu proti poslední vůli zůstavitelky (§ 1481 o. z.) a z dědického práva je vyloučen. 1. žalovaný je tedy nepravým dědicem, neboť nabyl majetek zůstavitelky, ačkoli podle dědického práva jej neměl nabýt vůbec. Žalobkyně jako oprávněné dědičky by se mohly domáhat peněžitého plnění, pokud by 1. žalovaný dotčené nemovitosti, které nabyl na základě padělané závěti (podíl 8/10) prodal nebo jiným způsobem převedl vlastnické právo na další osobu. Pak by žalobkyně mohly vůči němu, nikoli vůči žalovaným 2., 3. a 4. úspěšně uplatňovat právo na peněžní náhradu. Soud z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že 1. žalovaný je v současnosti stále jediným vlastníkem dotčených nemovitostí a není vedeno ani žádné vkladové řízení. Soud prvního stupně se vypořádal rovněž s interpretací judikatury Nejvyššího soudu ze strany žalobkyň, když jejich odkaz na rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 3397/2022 považoval za podporující závěry, k nimž sám dospěl (v uvedené věci byla žalobkyně účastnicí pozůstalostního řízení a dědila, proto jí ochrana podle § 189 odst. 2 z. ř. s. nepříslušela a pokud posléze byla nově nalezena závěť, jednalo se o důvod pro obnovu řízení). V nyní posuzované věci však žádná ze žalobkyň nebyla dědičkou, ale byly toliko věřitelkami dědice, jimž naopak ochrana podle § 189 odst. 2 z. ř. s. náleží a návrh na obnovu řízení by nebyl namístě. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně se svého nároku rozhodly domáhat nesprávným postupem a na tomto svém stanovisku setrvaly i přesto, že byly soudem prvního stupně seznámeny s právním náhledem na věc a přiléhavou judikaturou Nejvyššího soudu. Ten vysvětlil (v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2532/2024), že pokud neoprávněný dědic (1. žalovaný) stále věc patřící do pozůstalosti vlastní, má se jí oprávněný dědic [žalobkyně a) a b)] domáhat svého práva vlastnickou žalobou na vydání věci, případně na určení vlastnického práva. Takovouto ochranu zákon dává oprávněnému dědici a nelze se svého práva domáhat jinak. Dále se soud prvního stupně vypořádal i s dříve uplatněným návrhem na obnovu dědického řízení, který podala , jméno FO, dne 4. 6. 2025 u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 150/2025, přičemž tento návrh na rozhodnutí o žalobě na náhradu škody nemůže mít žádný vliv. , jméno FO, se sama svého práva na výplatu povinného dílu v pozůstalostním řízení vzdala, nenabyla tak ani část dědictví, nebyla proto účastníkem pozůstalostního řízení jako dědic, proto jí právo podat žalobu na obnovu pozůstalostního řízení nepřísluší. I ona byla totiž v postavení oprávněného dědice, a i jí by proto příslušela ochrana dle § 189 odst. 2 z. ř. s.4. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně z úřední povinnosti zvažoval aplikaci ust. § 150 o. s. ř., tedy, zda žalovaným jako úspěšným ve sporu právo na náhradu nákladů řízení nepřizná, případně přizná jen zčásti. Všichni žalovaní se vůči vůli zůstavitelky dopustili úmyslného trestného činu a 1. žalovaným předložená zfalšovaná závěť vedla k tomu, že žalobkyně nedědily ničeho. Za své jednání však žalovaní byli již potrestáni, jak bylo zjištěno z rozsudků trestních soudů. Podaná žaloba se pak měla týkat nápravy důsledků počínání žalovaných v občanskoprávní rovině. Žalobkyně i přes sdělení právního názoru na věc a prostředků, jakými lze dosáhnout ochrany jejich práva jako oprávněných dědiček, po seznámení s příslušnou judikaturou, z níž je zřetelné, kdo žalobu a proti komu může podat, na svém požadavku a právním názoru setrvaly, a neučinily procesní úkony, jež by v dané fázi řízení byly vhodné. Naopak z obsahu jejich závěrečného návrhu se podává, že s úvahami soudu polemizovaly. Za této situace soud prvního stupně aplikoval kritérium úspěchu ve věci zakotvené v § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšným žalovaným přiznal vůči žalobkyním právo na plnou náhradu nákladů řízení. Výši těchto nákladů pak podrobně specifikoval v odůvodnění napadeného rozsudku.5. Žalobkyně ve včasném odvolání setrvaly na stanovisku, že měly možnost zvolit žalobu na náhradu škody, která spočívá v hodnotě toho, co měly obdržet z dědictví, pokud by bylo děděno ze zákona a nikoli ze závěti. Zvažovaly podání žaloby na obnovu dědického řízení, následně pak žádaly úhradu nemajetkové újmy způsobené jim trestnou činností žalovaných v penězích, když vycházely z hodnoty majetku zůstavitelky a přihlížely k tomu, že v úvahu připadají tři dědicové, tedy že majetková hodnota, která by na ně v rámci dědění ze závěti připadla, by činila 854 162,30 Kč pro každou z nich. Na tuto částku pak započetly 160 000 Kč, tedy částku, kterou jim vyplatil na tzv. povinný díl 1. žalovaný v rámci pozůstalostního řízení. V další části odvolání žalobkyně zdůraznily velmi vyhrocené vztahy mezi 1. žalovaným a žalobkyněmi, které jsou provázeny bráněním v přístupu do nemovitosti, fyzickým napadením a tyto incidenty byly řešeny i příslušnými orgány v Kašperských Horách. Zpochybnily použitou judikaturu Nejvyššího soudu, když dle jejich názoru není úplně a jednoznačně vyjasněno, jakým způsobem by se mohly vydání dědictví domáhat. Vytýkaly soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu všechny konkrétní okolnosti dané věci včetně vztahů mezi účastníky a pominul možnou odpovědnost žalovaných 2., 3. a 4. a v podstatě odkazem na § 189 odst. 2 z. ř. s. připravil půdu pro další spory mezi 1. žalovaným a žalobkyněmi. Mají za to, že postup podle § 189 odst. 2 z. ř. s. je vyloučen za situace, kdy žalobkyně uplatnily jakožto nepominutelné dědičky právo na výplatu povinného dílu. Akcentují riziko dalších sporů s žalovaným a nutnost s ním jednat, z čehož mají obavu, neboť jednání s ním je téměř nemožné za situace, kdy jim doposud neumožňoval přístup do nemovitostí a slovně i fyzicky je napadá. Z žádného ustanovení zákona za dané konkrétní situace neplyne, že by byly nuceny domáhat se faktického vydání věcí z dědictví, jehož hodnota je přesně známa, stejně jako hodnota jejich případných podílů na něm, a je možno od škůdců žádat náhradu škody, případně b