14 Co 37/2026-179 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 76 881,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 887,75 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 816,30 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 993,40 Kč od , datum, do zaplacení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu ohledně částky 20 797,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 595,60 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 273,33 Kč od , datum, do zaplacení, zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně do 30 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 25 976 Kč (výrok III).2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že účastníci vedli společnou domácnost v domě žalované, který jí předtím žalobce daroval, přičemž při uzavření darovací smlouvy mu bylo zřízeno právo dům doživotně užívat (září 2018). V roce 2023 se do domu přistěhovala partnerka žalovaného , jméno FO, , čímž skončilo společné hospodaření účastníků a žalovaný přestal přispívat žalobkyni na chod domu, hradil pouze nákup regeneračních tablet na vodu a v lednu a únoru 2023 přispěl žalobkyni na elektřinu (vždy 2 000 Kč). Naopak žalobkyně hradila veškerou spotřebu elektrické energie i dodávky uhlí (, datum, ), zaplatila filtr, dmychadlo a opravu kotle. Přestože oba účastníci tvrdili, že došlo k dohodě o hrazení uvedených nákladů, tvrzené verze byly odlišné. Žalobkyně tvrdila, že se dohodli na společném hrazení všech nákladů, naproti žalovaný tvrdil, že elektřinu a uhlí bude hradit výhradně žalobkyně, protože on splácí úvěr. Soud uzavřel, že ani jedna z verzí nebyla prokázána, tedy, že nebylo zjištěno, že by mezi účastníky byla uzavřena jakákoliv dohoda o úhradě nákladů souvisejících s užíváním nemovitosti. Proto vypořádal nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení, když vycházel z toho, že nemovitosti účastníci užívali v „obdobném rozsahu“, a proto náklady rozdělil na polovinu. Přiznal žalobkyni nárok na úhradu nákladů za spotřebovanou elektrickou energii v roce 2023 sníženou o 4 000 Kč (zaplacené žalovaným), nárok na úhradu poloviny žalobkyní požadované částky za dodávku uhlí zaplacenou , datum, , polovinu ceny za dodávku uhlí ze dne , datum, , polovinu ceny uhrazené za dodávku uhlí dne , datum, a polovinu ceny za spotřebovanou elektřinu v roce 2024. Nezohlednil platby žalovaného na úpravu vody, neboť žalobkyně náhradu těchto nákladů nepožadovala a účastníci „ani neuváděli, jaká byla jejich výše a nebylo tak možné je přesně vyčíslit“. Zčásti také vyhověl návrhu žalobkyně na úhradu úroků z prodlení. Žalobu zamítl v části týkající se vynaložených nákladů při havárii vody (filtr, na dmychadlo a šnek do kotle), protože žalobkyně jako vlastník nese náklady na závady nemovitostí, musí je udržovat v dobrém stavu. Navíc se svolením žalovaného jako oprávněného ze služebnosti, užívala nemovitosti společně se svými rodinnými příslušníky a měla z nich užitek. V uplatňování nároku žalobkyně neshledal rozpor s dobrými mravy, když námitky žalovaného (že nemovitosti žalobkyni daroval, že splácí úvěry čerpané za účelem jejich rekonstrukce, že je ve starobním důchodu, že žalobkyně a její rodinní příslušníci užívali vybavení domu ve vlastnictví žalovaného bezplatně a žalobkyni přitom za užívání platili) nejsou způsobilé založit závěr o nemravnosti uplatněného nároku. Ten se totiž vztahuje k nákladům na běžný provoz domu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle § 146 odst. 2 o. s. ř. (vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby) a převážně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu řízení v rozsahu 44 %.3. Žalovaný se proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Vytýká soudu prvního stupně nesprávný skutkový závěr, pokud uvedl, že se nepodařilo prokázat uzavření dohody o úhradě nákladů souvisejících s užíváním věci a že proto nárok je třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení. Jím tvrzená dohoda (žalovaný má hradit splátky úvěru souvisejícího s rekonstrukcí nemovitostí, které žalobkyni daroval a žalobkyně má hradit veškeré provozní náklady), byla uzavřena. Svědčí o tom mimo jiné protokol ze dne , datum, z řízení vedeného u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobkyně sama uvedla, že hradila náklady na elektřinu v době od darování do doby uzavření smlouvy se společností Centropol v roce 2021, což koresponduje s verzí žalovaného. Netvrdila ani, že by žalovaný pravidelně na chod domu přispíval a že by od okamžiku darování do 2023 po něm požadovala nějakou úhradu nákladů na provoz. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, kde se uvádí, že pro vztahy mezi oprávněným a vlastníkem služebné věci lze přiměřeně použít ustanovení o vztazích mezi nájemcem a pronajímatelem. I kdyby tedy neprokázal žalovaný obsah dohody mezi účastníky, analogicky je třeba užít ustanovení § 1284 věta druhá a třetí o. z., ve spojení s § 1288 o. z., pro placení provozních nákladů, i jako tzv. řádných, udržovacích, tedy, že je to vlastník, který nese veškeré náklady na věc, nejen pokud jde o opravy a údržbu, ale i o provozní náklady. Soud by se měl také zabývat tím, jaké zvýšené náklady žalobkyni vznikly a zda mohly přesahovat užitek, který ze služebné věci má. Nelze přehlédnout, že zvýšené náklady vznikly z její dispozice se služebnými věcmi, a proto žalovaný není „obohacený“, naopak musel strpět užívání služebných věcí dalšími osobami. Navíc soud ani podrobně nezjišťoval a nehodnotil ani skutečný poměr užívání po přistěhování dalších osob ani výši užitku žalobkyně. Nezohlednil navíc, že žalovaný v žalovaném období zaplatil celkem náklady za tablety na úpravu vody ve výši 2 240 Kč (prokázáno fakturami z března, dubna a května 2023). Trval i na tom, že uplatnění nároku žalobkyní je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Vztahy mezi účastníky jsou narušeny, žalobkyně nerespektuje obsah zřízené služebnosti, sama spoluužívala nemovitosti, nechala je navíc spoluužívat dalšími osobami, které jí za užívání dokonce platily či přispívaly na náklady, diktuje jednostranně podmínky spoluužívání, nemá zájem se na úhradě konkrétních záležitostí dohodnout, a to přesto, že jí žalovaný daroval veškerý svůj hodnotný majetek a sám zůstal zadlužený.4. Žalobkyně souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno uzavření dohody mezi účastníky. Existenci takové dohody neprokazuje ani průběh jednání před Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. , spisová značka, . Odkazuje-li žalovaný na judikaturu Nejvyššího soudu a znění občanského zákoníku, pomíjí § 2247 odst. 3 a navazující § 2251 odst. 1 o. z. Pokud si strany nesjednaly nájemné, pronajímatel zajistí nezbytné služby, avšak nájemce (tedy zde oprávněný ze služebnosti) hradí pronajímateli (vlastníkovi) zálohy nebo náklady na služby. Žalovaný vztahuje náklady na energie pod náklady na údržbu věci, s takovým výkladem nelze souhlasit. I odborná literatura a stanoviska vycházejí z toho, že bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání darované nemovitosti neznamená automaticky právo oprávněného čerpat energie a služby na účet vlastníka. Naopak, není-li ujednáno jinak, je oprávněný povinen hradit náklady spojené s vlastním užíváním (vytápění, voda, elektřina). Pokud žalovaná nemovitost užívala a spolu s ní její rodinní příslušníci (syn, otec), dělo se tak se souhlasem žalovaného. Navíc nepožaduje náklady, které by měla platit ona či její rodinní příslušníci, ale požaduje náklady výhradně za žalovaného a jeho družku. Nesouhlasí ani s názorem žalovaného, že by se dopouštěla jednání proti dobrým mravům. I Ústavní soud vychází z toho, že ani skutečnost, že dlužník byl v minulosti dárcem vůči věřiteli, neznamená, že se dlužník nemusí chovat v souladu s právem a že nemusí dodržovat své závazky. Ani užívání vybavení domu nezakládá rozpor s dobrými mravy, neboť se jedná o vybavení pevně spojeného s nemovitostí, které jako příslušenství sdílí osud věci hlavní. U volných movitých věcí by se jednalo nanejvýš o bezplatnou výprosu, neboť žalovaný nikdy neprojevil vůli požadovat za ně úplatu.5. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem žalobkyně. Ta uvedla, že v domě bydlela po dobu zhruba 10 let, „nyní tam přes dva roky nebydlím, bydlím u manžela, stále tam však bydlí syn“, tedy do domu se přistěhovala přibližně v roce 2014. Tehdy spolu se svojí matkou a žalovaným vedli společnou domácnost, „podíleli jsme se na všech nákladech, žili jsme jako rodina“, přispívali na rekonstrukci, všichni se podíleli na uhlí, elektřině. Matka žalobkyně vše platila ze svého účtu, každý měsíc, vždy žádala žalobkyni o příspěvek v určité nepravidelné výši „dali jsme jí peníze, složili jsme se“. „Jakým způsobem spolu hospodařila matka a žalovaný, nevím. Spíše se zdá, že vše platila matka, měla dobrý příjem, vyd