14 Co 80/2026-163 – Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 58 100 Kč s 12,75% úrokem z prodlení od 28. 12. 2024 do zaplacení (výrok I) a povinnost zaplatit jí 4 060 Kč s 12% úrokem z prodlení od 20. 2. 2025 do zaplacení (výrok II), v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 115 440 Kč s 12,75% úrokem z prodlení od 28. 12. 2024 a zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 060 Kč od 28. 12. 2024 do 19. 2. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4 060 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, zamítl (výroky III a IV). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9 324 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok V).2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že vyúčtování služeb poskytovaných žalobkyni za roky 2022 a 2023 mělo být provedeno nejpozději do čtyř měsíců každého následujícího roku, a to podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon“). Jde o kogentní úpravu, a proto tvrzení žalované, že rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek došlo k prodloužení doby pro vyúčtování, není významné. Ani tvrzení, že žalovaný neměl předsedu, není relevantním pro nedodržení lhůty pro vyúčtování, neboť toto období trvalo necelý měsíc a lhůta pro vyúčtování již v té době uplynula. Pokud žalobkyně byla spoluvlastníkem jednotek č. 2134/105 a jednotky č. 2134/103, pak u první nebyl společný zástupce, který by vykonával správu spoluvlastníků stanoven, u druhé sice ano, avšak nebyl žalované oznámen. Ohledně těchto jednotek nemohlo být vyúčtování za oba sporné roky řádně doručeno, a proto nedošlo k prodlení; k nesplnění povinnosti žalovaného došlo zaviněným jednáním žalobkyně, tedy pokutu nebylo možné požadovat. Ohledně ostatních jednotek (č. 2134/31 a č. 2134/102) prodlení nastalo, protože vyúčtování za rok 2022 bylo doručeno žalobkyni 9. 1. 2025 a za rok 2023 25. 3. 2025. Požadavek na uložení pokuty byl důvodný, a to za rok 2022 ve výši 62 700 Kč (627 dnů po 50 Kč x dvě jednotky ve výlučném vlastnictví žalobkyně) a za rok 2023 ve výši 26 100 Kč (261 dnů po 50 Kč x dvě jednotky ve výlučném vlastnictví žalobkyně). Soud prvního stupně pokutu na návrh žalovaného moderoval, a to o 30 %, když vycházel z judikatury řešící skutkově obdobnou věc – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023. Bylo prokázáno, že v roce 2022 měla žalobkyně uhradit na zálohách a příspěvcích do fondu oprav 185 568 Kč, za všechny vlastněné jednotky zaplatila však pouze 107 161 Kč, za rok 2023 činil v době rozhodnutí soudu dluh 289 219 Kč. Podáními doručenými soudu 1. 8. 2025 a 6. 2. 2026 vyčíslil žalovaný svoji pohledávku za žalobkyní ve výši 251 070,26 Kč, kterou uplatnil jako obranu proti žalobě. Soud námitku neplatnosti započtení uplatněnou žalobkyní považoval za důvodnou, a to proto, že žalovaný v započtení „sečetl hodnotu řady svých pohledávek a z tohoto součtu bez dalšího rozlišení započítával na jednotlivé pohledávky žalobkyně, avšak z takového právního jednání není zřejmé, která z řady jednotlivých pohledávek zcela nebo zčásti zanikne“. Soud prvního stupně přiznal i úrok z prodlení, kdy vycházel u částky 58 100 Kč z výzvy k plnění, která byla žalovanému doručena 20. 12. 2024 a lhůta k plnění v ní byla stanovena do sedmi dnů od odeslání výzvy; u částky 4 060 Kč přiznal úrok od 20. 2. 2025, a to podle výzvy k plnění doručené žalovanému 18. 2. 2025, kdy následující den měl žalovaný plnit. Ve zbývající části úrok nepřiznal. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 20 % jako rozdíl mezi úspěchem žalovaného a jeho neúspěchem. Náklady vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Přiznal odměnu za pět úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis podání ze dne 3. 4. 2025 a 1. 8. 2025, účast při jednání soudu dne 10. 2. 2026 přesahující dvě hodiny, včetně paušálních náhrad výdajů, cestovného, náhrady za ztrátu času a parkovného. Nepřiznal náhradu za požadovaný úkon právní služby ze dne 6. 2. 2026, neboť jej nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení; žalovaný doplnil skutková tvrzení na základě výzvy soudu ze 30. 1. 2026, ačkoliv tak mohl učinit již v podání ze dne 1. 8. 2025; dále mu nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon právní služby jeho zástupce ze dne 31. 10. 2025, neboť nešlo o podání ve věci samé.3. Žalovaný se odvolal proti výrokům I, II a V rozsudku. Nesouhlasí jednak s přiznáním pokuty, případně s výší moderace, jednak s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Jednání žalobkyně (dlouhodobé neplnění povinností k platbě záloh na služby) mělo být posouzeno jako jednání v rozporu s dobrými mravy, případně jako zneužití práva. Žalobkyně v tomto jednání „pokračuje a odmítá i nadále hradit zálohy na služby a ostatní poplatky řádně a včas. Za rok 2025 neuhradila žádnou zálohu na služby, v roce 2026 ze tří záloh na služby a povinných plateb uhradila pouze jednu. Tedy nejméně od roku 2022 žalobkyně soustavně porušuje své povinnosti plynoucí jak ze stanov, tak ze zákona“. Soud prvního stupně se s touto argumentací nevypořádal. Pro případ, že by odvolací soud potvrdil právní názor soudu prvního stupně, že je možné výši pokuty pouze moderovat, navrhl žalovaný zápočet své pohledávky na pohledávku žalobkyně, a to tak, že svou pohledávku z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 ve výši 77 657 Kč započítává oproti jistině pohledávky plynoucí z výroku I napadeného rozsudku ve výši 58 100 Kč, čímž tato pohledávka zanikne a pohledávka žalovaného bude 19 557 Kč; zbytek své pohledávky z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 započítává oproti jistině pohledávky plynoucí z výroku II napadeného rozsudku ve výši 4 060 Kč, čímž tato pohledávka žalobkyně zanikne a pohledávka žalovaného bude 15 497 Kč; zbytek své pohledávky z vyúčtování jednotky č. 2134/102 ve výši 15 497 Kč započítává oproti příslušenství pohledávky žalobkyně plynoucí z výroku I napadeného rozsudku, které ke dni 27. 3. 2026 činilo 9 234,10 Kč, čímž tato pohledávka žalobkyně zanikne a pohledávka žalovaného bude 6 262,90 Kč a zbytek své pohledávky z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 ve výši 6 262,90 Kč započítává oproti příslušenství pohledávky žalobkyně plynoucí z výroku II napadeného rozsudku, které ke dni 27. 3. 2026 činilo 535,25 Kč, čímž tato pohledávka zanikne a pohledávka žalovaného zůstane ve výši 5 727,65 Kč. Pohledávka plynoucí z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 byla splatná od 25. 7. 2024. Dále žalovaný nesouhlasil s nepřiznáním dvou jím požadovaných úkonů právní služby. Podáním ze 30. 1. 2026 žalovaný reagoval na výzvu soudu, a i pokud by soud měl za to, že se nejedná o podání ve věci samé, měl tento úkon posoudit podle § 11 odst. 3, případně § 11 odst. 2 advokátního tarifu a přiznat za něj mimosmluvní obměnu ve výši jedné poloviny. I úkon ze 6. 2. 2026 reagoval na výzvu soudu a na vyjádření žalobkyně ze dne 2. 1. 2026, o němž se žalovaný dozvěděl až v souvislosti s usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2026, současně navrhl provedení dalších důkazů. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když jako neúčelné hodnotil náklady vynaložené na uplatnění standardního procesního práva vyjádřit se k návrhu protistrany (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3607/12). Navrhl proto odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalovanému přizná právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích potvrzen a jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když jednoznačně bylo prokázáno, že žalovaný byl v prodlení s doručením vyúčtování za roky 2022 a 2023. To nelze zhojit pozdějším doručení vyúčtování, poukazem na údajnou platební morálku žalobkyně v jiných obdobích ani nově formulovaným započtením v odvolacím řízení. Soud prvního stupně k okolnostem tvrzeným žalovaným přihlédl a pokutu snížil. Tvrzení, že žalobkyně nahradila řádně zálohy, a proto by jí pokuta přiznána být neměla, nelze akceptovat, když žalovaný dlouhodobě neplnil svoji zákonnou povinnost vyúčtování doručit a poté „z nejasnosti ohledně platební pozice žalobkyně dovozuje její nepoctivost“. Tvrzené nedoplatky mohl žalovaný vymáhat. Pokud na svoji zákonnou povinnost rezignoval, nemůže to být důvodem pro nepřiznání pokuty. Ta je sankcí za porušení informační a vypořádací povinnosti. Prodlení s vyúčtováním za rok 2022 trvalo do 9. 1. 2025, prodlení s vyúčtováním za rok 2023 do 25.