64 Co 112/2026-46 – Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu zamítl co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 501,17 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 700 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení (výrok II), a dále výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 903,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, jako úvěrující uzavřel s žalovaným jako úvěrovaným dne 4. 10. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal splatit úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 46 839 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 564 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši. Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 18 300 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně po předchozí písemné výzvě žalobkyni ohledně nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené tedy žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení představující zbývající část neuhrazené jistiny úvěru ve výši 30 700 Kč, když od na čerpané jistiny ve výši 49 000 Kč, odečetl celkovou výši úhrad žalovaného ve výši 18 300 Kč. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní. Ve zbývající části žalobu bez podrobnějšího odůvodnění zamítl. Ohledně nákladů řízení soud první stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení.2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud první stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 30 700 Kč od 4. 6. 2025 do zaplacení. Nerozporovala závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalovaného před jejím uzavřením. Namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že se žalovaný dosud nedostal do prodlení, když nemožnost splnění dluhu nebyla z jeho strany tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Nalézací soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky představující bezdůvodné obohacení. Bylo tedy namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku a žalobkyni přiznat i nárok na zaplacení úroku z prodlení jdoucího ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k úhradě, která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2025, jež byla žalovanému odeslána dne 22. 5. 2025. Žalovaný se tak dne 4. 6. 2025 dostal do prodlení. Dále žalobkyně akcentovala i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze kterých plyne, že v případě, že je v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele úvěrová smlouva shledána jako neplatná, je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele na základě neplatné smlouvy, jsou však ve prospěch spotřebitele, a je to proto on jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený spotřebitele, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. S ohledem na shora uvedené, proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal ji právo i na zaplacení úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení od 4. 6. 2025 do zaplacení, a dále náklady odvolacího řízení.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné.5. Předně je třeba uvést, že v přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne 4. 10. 2021, na základě níž žalovaný čerpal jistinu 49 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatil toliko částku 18 300 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalovaného ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, když v této souvislosti je třeba uvést, že tento je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalované ve svém odvolání ani nebrojila. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (SDEU), podle níž čl. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek SDEU z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly v podstatě překonány nejnovější judikaturou SDEU, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ ES ze dne 23. 8. 2008, o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury SDEU je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.7. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit poměr speciality ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru k obecné úpravě bezdůvodného obohacení zakotvené v ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. K tomu je nutné jedním dechem doplnit, že pravidlo o době zakotvené v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele dluh spočívající v povinnosti vydat bez věřitele bezdůvodného obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právní postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, kter