64 Co 168/2026-54 – Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 4. 9. 2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), „ve zbytku žalobu zamítl“ (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-jih doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 675,6 Kč k rukám její advokátky do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Rozhodl tím o žalobě ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, z 17. 4. 2025, na základě které právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, ., IČ , IČO, , (dále také věřitel) žalované poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč. Úroková sazba činila 36,5 % a RPSN byla ve výši 5 395,58 %. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 360 Kč a poplatkem za úvěr ve výši 4 320 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí, tedy do 20. 5. 2025, a protože povinnost nesplnila ani na základě předžalobní výzvy z 27. 8. 2025, žalobkyně požadovala spolu s jistinou ve výši 12 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 5. 2025 do zaplacení, poplatkem ve výši 4 320 Kč a úrokem ve výši 360 Kč rovněž přiznání smluvní pokuty ve výši 2 676 Kč, tj. 0,1 % denně z jistiny úvěru od 21. 5. 2025 do 29. 12. 2025. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně prokazovala smlouvou o postoupení pohledávek z 20. 7. 2025, na jejímž základě věřitel postoupil pohledávku společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , která ji následně smlouvou z 24. 7. 2025 postoupila žalobkyni.2. Soud prvního stupně žalobní nárok posoudil podle § 2395 občanského zákoníku (o. z.) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že smlouva o úvěru je podle § 588 o. z. absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. Přestože se jednalo o krátkodobou zápůjčku uzavřenou na 1 měsíc, na kterou nelze klást stejné nároky jako na půjčky dlouhodobějšího charakteru, musí i v jejím případě existovat nějaké limity. Odkázal na starší judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek z 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či z 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005), kterou však lze použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., podle které se za nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, zpravidla považuje taková výše úroků, jež podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V závislosti na okolnostech konkrétního případu však nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. V předmětném případě, kdy RPSN činila 5 395,58 %, výše úroku podle něj jednoznačně vybočuje z mezí běžně poskytovaných úrokových sazeb, které u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v dubnu 2025 činily v průměru 8,06 %. Posouzení neplatnosti smlouvy jen v části týkající se úroku podle § 576 o. z. podle něj nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že ujednání o úvěru nelze od jeho ostatního obsahu oddělit. Podmínkou uzavření smlouvy věřitelem byla skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatků, neboť bezpochyby neměl zájem poskytnout žalované úvěr bezúročný. Nárok žalobkyně z toho důvodu posoudil podle § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal pouze částku 12 000 Kč odpovídající jistině, kterou žalovaná dosud nevrátila, a to spolu s úrokem z prodlení, který je v souladu s § 1970 o. z. Žalované byla ve výzvě žalobkyně z 14. 8. 2025, odeslané 27. 8. 2025, poskytnuta lhůta k plnění 7 dnů od doručení výzvy, proto úrok z prodlení náleží od 4. 9. 2025 do zaplacení. Ve zbývající blíže jím nevyjádřené části soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.3. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zásady poměrného úspěchu účastníků a žalobkyni přiznal částku 675,6 Kč představující 24 % jejích účelně vynaložených nákladů, které zahrnují soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a náklady právního zastoupení za 3 specifikované úkony právní služby po 100 podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 3 režijní paušály podle § 14b odst. 6 písm. a) AT a 21 % DPH ve výši 315 Kč. Žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč podle položky 2 odst. 2 sazebníku poplatků, neboť elektronický platební rozkaz nebyl vydán.4. Žalobkyně se proti výroku II rozsudku a nákladovému výroku IV včas odvolala. Namítla, že soud prvního stupně dovodil závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze z výše poplatku a úroku, který žalovaná měla ze zapůjčených peněz uhradit, s čímž ona nesouhlasí. Zdůraznila, že žalovaná obdržela částku 12 000 Kč a vrátit měla za 30 dní částku 16 680 Kč, a to včetně poplatku ve výši 4 320 Kč a úroku ve výši 360 Kč. Takové ujednání nelze považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele a rozporné s dobrými mravy. Je totiž třeba zohlednit, že její právní předchůdce poskytoval úvěry v relativně nízkých částkách do 15 000 Kč s krátkou dobou splatnosti do 1 měsíce (tzv. mikroúvěry), které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků dlužníka. Poplatek za poskytnutí takového úvěru sloužil k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klienta, a současně musel podnikatelskému subjektu zajistit přiměřený zisk. Přiměřenost tohoto poplatku, který je svou povahou úrokem, tak nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách a na podstatně delší dobu. Úrok byl navíc sjednán a také je požadován za konkrétní relativně krátké třicetidenní časové období a je vyjádřen pevnou částkou. V případě prodlení dlužníka s plněním tedy nenarůstal v čase, jako je tomu u bank. Podle jejího názoru je namístě žalobě zcela vyhovět. Jeho správnost potvrzuje rovněž konstantní judikatura Krajského soudu v Plzni, např. č. j. 25 Co 37/2020-59, 64 Co 333/2019-40, a 25 Co 397/2019-37. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud výrok II a IV rozsudku změnil a přiznal jí i zbývající část žalovaného nároku a náklady řízení před soudy obou stupňů, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila a zůstala stejně jako po celou dobu řízení nečinná.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně a po nařízeném jednání, z něhož se žalobkyně omluvila, a po zohlednění důkazů vztahujících se k prověření úvěruschopnosti žalované dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Předně je třeba uvést, že odvolací soud ve shodě se žalobkyní nepovažuje smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná získala 20. 4. 2025 na bankovní účet částku 12 000 Kč, kterou měla vrátit spolu s úrokem a poplatkem ve výši 4 680 Kč do 30 dní, za absolutně neplatnou, neboť nic rozporného s dobrými mravy na ní neshledává. Předmětem smluvního vztahu bylo poskytnutí tzv. mikroúvěru, čehož si žalovaná musela být vědoma. Úvěr jí byl poskytnut v relativně nižší částce 12 000 Kč a na krátkou dobu 1 měsíce a kromě smluvní pokuty nebyl ničím zajištěn. Pokud tedy žalovaná za poskytnutých 12 000 Kč měla věřiteli vrátit částku 16 680 Kč včetně jeho zisku, nelze to podle odvolacího soudu považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele, a tedy nemravné. Stejně tak výši smluvní pokuty 0,1 % denně, což byl jediný institut zajišťující pohledávku věřitele, není nesouladný s § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Z obsahu smlouvy rovněž neplyne, že by věřitel zneužil obtíží žalované k prosazení vlastních zájmů. Žalovaná byla v řízení nečinná a ke svým smluvním povinnostem se nehlásila. Odvolací soud proto nesdílí názor soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu jejího zřejmého rozporu s dobrými mravy, čímž zároveň upřednostňuje výklad smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků, neboť jak věřitel, tak i žalovaná, měli zjevně v úmyslu dohodnout si podmínky poskytnutí úvěru.8. Přes tento závěr odvolací soud v projednávaném případě, tedy na rozdíl od oněch jiných, na které žalobkyně v odvolání poukázala, nepovažuje nárok žalobkyně na další plnění nad rámec poskytnutých a dosud nesplacených peněžních prostředků za důvodný. Protože žalovaná smlouvu uzavřela jako spotřebitel, dopadá na práva a povinnosti smluvních stran i zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a v jeho § 86 uvedená povinnost věřitele dostatečným způsobem prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované se sankcí s tím spojenou v podobě absolutní neplatnosti smlouvy podle jeho § 87 odst. 1.9. Na základě důkazů, které žalobkyně k tvrzení o prověření úvěruschopnosti předložila, odvolací soud dospěl k závěru, že věřitel své povinnosti nedostál. Žalovaná v době uzavření smlouvy pracovala jako operátor brigádně u firmy Aaquila Personalser