64 Co 21/2026-57 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 720,81 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 450 Kč k rukám jejího advokáta, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Učinil tak rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. poté, co se žalovaná na jeho kvalifikovanou výzvu učiněnou podle § 114b o. s. ř., obsaženou v elektronickém platebním rozkaze z 4. 9. 2025, č. j. EPR 239229/2025–9, nevyjádřila do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu a ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Žalovaná sice podala proti platebnímu rozkazu včas 18. 9. 2025 odpor, ve zmíněné 30denní lhůtě, která uplynula 20. 10. 2025, však vyjádření k žalobě (návrhu na vydání elektronického platební rozkazu) neposlala a žádné rozhodné skutečnosti, na nichž by stavěla obranu proti žalobě, neuvedla. Podle soudu prvního stupně tím nastala fikce uznání žalobkyní uplatněného nároku představujícího plnění ze smlouvy o podnikatelském pronájmu věcí movitých – kontejneru, kterou účastníci uzavřeli podle § 2316 a násl. občanského zákona (o. z.), na základě které žalobkyně žalované poskytla plnění, které žalované vyúčtovala fakturami specifikovanými v žalobě v celkové výši 58 720,81 Kč, jež jí žalovaná ani po výzvě neuhradila. Spolu s dlužnou částkou žalobkyni přiznal podle § 1968 a § 1970 o. z. úrok z prodlení ve výši stanovené § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po splatnosti každé z faktur do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni je přiznal v plné výši s tím, že zahrnují soudní poplatek ve výši 2 350 Kč a náklady právního zastoupení za 2 úkony právní pomoci (příprava a převzetí zastoupení a podání žaloby) po 3 460 Kč a jeden úkon poloviční (předžalobní upomínka) ve výši 1 730 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 3 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 2 100 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.2. Proti rozsudku se žalovaná včas odvolala. Namítla, že bylo rozhodnuto bez znalostí všech skutečností, neboť její právní zástupce neodeslal soudu v zákonné lhůtě podklady. Z toho důvodu žádala „o povolení dodatečného zaslání všech dokladů, zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání“.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku. Poukázala na to, že i pokud by ničím nepodložené tvrzení žalované, že její údajný právní zástupce neodeslal v zákonné lhůtě jakési podklady, bylo pravdivé, jednalo by se o deliktní vztah mezi žalovanou a jejím právním zástupcem, který je pro toto řízení irelevantní. Jestliže jediným důvodem jejího odvolání je „údajné pochybení jejího údajného právního zástupce“, takový důvod neobstojí a rozhodnutí soudu prvního stupně je správné. Veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání přitom byly splněny a žalovaná ani neuvádí žádný důvod, pro který by jej nebylo možné vydat. Pokud by snad podání žalované bylo teoreticky možné považovat za její žádost o prominutí zmeškání lhůty, nesplňuje náležitosti stanovené § 58 o. s. ř., neboť postrádá doložení omluvitelného důvodu ve lhůtě 15 dnů od odpadnutí překážky se současným učiněním příslušného úkonu.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a §212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, učinil tak se souhlasem účastníků bez nařízení jednání, přihlédl k argumentům žalované a vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.5. Podle § 205b o. s. ř. platí, že odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b).6. V situaci, kdy žalovaná v odvolání žádné důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) neuplatnila, a neplynou ani z obsahu spisu, odvolací soud zkoumal pouze to, zda byly splněny podmínky k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání (§ 114b o. s. ř.). Dospěl k závěru, že se tak stalo. Žalobkyně v žalobě jasně popsala, proč po žalované požaduje zaplatit částku 58 720,81 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se jedná o nárok ze smlouvy č. S250050 ve znění všeobecných obchodních podmínek, na základě které žalované, za níž jednal její stavbyvedoucí , Anonymizováno, , pronajala sanitární kontejner s příslušenstvím za 8 514 Kč bez DPH měsíčně. Kontejner byl žalované dodán 9. 1. 2025, dne 2. 3. 2025 stavbyvedoucí žalované požádal o jeho výměnu za kontejner se sprchou, což bylo splněno, a k vrácení kontejneru pak došlo 13. 5. 2025. Nájemné za poměrnou část ledna 2025 ve výši 8 399,63 Kč včetně DPH, za únor – duben 2025 pokaždé ve výši 10 301,94 Kč včetně DPH a za poměrnou část května 2025 ve výši 3 987,86 Kč (původně fakturovanou částku 10 301,94 Kč žalobkyně snížila dobropisem o 6 314,08 Kč), a dále doprava měněného kontejneru ve výši 6 776 Kč a doprava při vrácení kontejneru ve výši 8 651,50 Kč, tedy celkem částku 58 720,81 Kč, žalovaná žalobkyni neuhradila ani po upomínce doručené jí do datové schránky 22. 6. 2025.7. Protože tato v žalobě obsažená skutková tvrzení umožňovala závěr o existenci uplatněného nároku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 6. 2010, č. j. 23 Cdo 5280/2009), soud prvního stupně správně v elektronickém platebním rozkaze z 4. 9. 2025, č. j. EPR 239229/2025-9 žalovanou vyzval v souladu s § 114b o. s. ř., aby se písemně vyjádřila k připojené žalobě do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, a aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň žalovanou poučil, že když se bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří, popř. nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít za to, že nárok podle § 153a odst. 3 o. s. ř. uznává. Rozhodnutí bylo žalované doručeno 4. 9. 2025. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor, ale ve stanovené lhůtě, která uplynula 20. 10. 2025, se k žalobě nevyjádřila. Soud prvního stupně proto v ničem nepochybil, pokud přezkoumávaným rozsudkem pro uznání z 26. 11. 2025 žalobě vyhověl.8. Odvolání žalované proti rozsudku pro uznání, založené na neurčitém tvrzení, že „bylo rozhodnuto bez znalostí všech skutečností“ nemůže být úspěšné. Jak správně žalobkyně namítla, pokud tehdejší zástupce žalované „neodeslal v zákonné lhůtě podklady“, nelze to považovat za pochybení soudu prvního stupně. Podle § 114b odst. 5 věta první o. s. ř. by žalovaná fikci uznání nároku zabránila jen tehdy, jestliže by prokázala, že jí v podání vyjádření zabránil vážný důvod a současně jestliže by jej sdělila soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo pokud by šlo o tak vážný důvod, který jí zabránil v tom, aby jej soudu sdělila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod č. 21/2006). Nic takového však žalovaná neučinila. Přestože si byla vědoma, že se včas nevyjádřila a vinu za toto pochybení svalovala na svého tehdejšího právního zástupce, nelze to v tomto řízení nijak zohlednit, jak správně žalobkyně podotkla. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení zahrnující odměnu za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 460 Kč podle § 7 bod 5 AT, jeden režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 821 Kč.